Pod vodu s kamerou
|
|
Honza, 6. 3. 2015
Probouzím se dřív než Hedvika, do příjemně vlahého rána a s uspokojením konstatuju, že moje rýmička udělala další krok zpět: S výjimkou obligátních záchvatů průduškového kašle se dám v podstatě provažovat za zdravého jedince. Čerstvý větřík od moře mě vytáhl z pelechu po vydatném spánku kolem šesté hodiny ranní a po chvíli moje šumování po pokoji probouzí i Hedviku. Ta ale jen letmo zkontroluje polohu ručiček na hodinkách a s poznámkou, že skutečná dáma se v takovou denní dobu mimo postel nevyskytuje, opět usíná.
Využiju příležitosti k probrání pracovních e-mailů - kdoví, kdy budeme mít zase takový pěkný internet - a zbytek času sedím na balkóně a civím na rybářské lodičky v zátoce a zelenou kulisu tropické džungle kolem. I pěkné to tu mají. Než se dovynadívám, dává se Hedvika znovu do vstávání, tentokrát s o něco lepším výsledkem.
Přehnanou hygienou se dlouho nezdržujeme a vyrážíme ulovit do města něco ke snídani. Opět končíme v Bo's Café, což je takový filipínský Starbucks (oni tu tedy mají i opravdové filipínské Starbucksy, ale to je pro tenhle příměr vedlejší): kafe nic moc, ceny moc (na Filipíny). Ale jak líp nastartovat den na tropickém ostrově než správně dekadentní hromadou slaniny a míchaných vajec, žejo.
(Apropó, ceny, jestli o nich Hedvika ještě nepsala: Normální věci jsou tu levnější než u nás (tak o polovičku), drahé věci jsou tu asi tak stejně drahé: Láhev limonády stojí tak dvacku, oběd v slušné restauraci sto pade, kafe v drahé kavárně (viz výše) kolem šedesáti. Noc v rozumném hotýlku pro dva lidi šest set. Vychází to asi o chlup víc, než ve Vietnamu, ale proti loňskému USA je to výrazně, výrazně lepší.)
Posílení slaninou vyrážíme do rychle se oteplujícího dne za dalším dnešním úkolem: nalezení turistické informační kanceláře. To znamená utkat se v roli chodce s místním provozem, který se skládá z nikdy nekončícího proudu mopedů, motocyklů a dalších typických vozítek, z nichž mezi charakteristicky filipínské patří hlavně:
- tricykl: malá motorčička (o obsahu tak 120 - 150 kubíků) - našinec by se na tom bál vézt větší nákup, tady k ní přivaří něco jako sajdkáru a kolem postaví plechovou boudičku. Jak je možné, že se tenhle vehikl hýbe a uveze tři lidi, nechápu; předpokládám, že valnou zásluhu na tom maji biblické citáty, které má každá tříkolka vymalované na zádi ("Bůh nám nedal ducha bázlivosti, ale ducha síly!"). Tříkolek tu jsou všude mraky a tvoří páteř místní MHD: zamáváte a za pět až patnáct korun vás odvezou po městě, kam budete chtít. S pomocí Boží.
- jeepney: hlavní prostředek příměstské a meziměstské dopravy - většinou se jedná o prastaré náklaďáčky s korbou upravenou pro převoz lidí. Dozadu se cestujících vejde tak deset, pak se tam namačká ještě deset dalších a dalších pět visí z různých stupaček a trubek, kterými je každý tenhle auťák ověnčen. Celé to vypadá jako zlý sen dopravního policisty, ale evidentně vše funguje k plné spokojenosti zúčastněných. Jak se pozná, kdy a kam který jeepney jede, zatím nevíme, ale vzhledem k tomu, že něčím takovým se máme zítra posouvat do sousedního města, budeme na to asi muset přijít.
Celkově je tu silničně dopravní chaos o něco menší, než třeba v Saigonu (však má taky Tagbilaran mizerných sto tisíc obyvatel), ale i tak si musíme osvěžit schopnost překonávat čtyř- a víceproudé silnice vyzbrojeni jen pevnými nervy a koňskou dávkou drzosti. Máme ověřeno, že to je to jediné, co v těchhle podmínkách funguje.
Celá štrapáce je ale nakonec k ničemu: Náš dva roky starý průvodce Lonely Planet je beznadějně zastaralý ("To vyhoďte", doporučuje nám dobromyslně místní patriot), informační kancelář se přesunula - možná na letiště, možná někam jinam (tím si patrioti nejsou úplně jistí), ale rozhodně není nikde poblíž. Vracíme se tedy zpátky a nasáváme místní kolorit: krom svérázných dopravních prostředků mě zaujme ještě stráž před místní bankovní pobočkou. Tam, kde v našich krajích stojí obvykle postarší strejda s atrapou pendreku, který má - myslím - v případě přepadení pomáhat lupičům s nošením pytlů s penězi, tu stojí tři uniformovaní strážci s nekompromisním výrazem i zbojním arzenálem: jeden má samopal UZI, druhý pumpovací brokovnici a třetí útočnou pušku M-16 (říkalo si to o fotku, ale přiznám se, neměl jsem na ni koule). Vypadá to, že se tu s lupiči, s prominutím, neserou: Například pokus o vyloupení jedné z místních poboček na Cebu skončil 3:0 pro domácí - jednoho chmatáka zastřelili rovnou, druhý dodýchal v nemocnici a třetího sejmuli na ulici před bankou, když se snažil utéct. Možná proto tu jsou všechny ty tříkolky pancéřované...
Než se vrátíme do penzionu, už tu na nás čeká skůtřík, kterého jsme si včera objednali. Rychle balíme nezbytnosti: plavky, ručníky, šnorchlovací nádobíčko a hlavně letošní novinku - podvodní kamerku a vyrážíme na okružní jízdu ostrůvkem Panglao, který s Tagbilaranem spojují hned dva mosty. Silnice jsou překvapivě kvalitní, čerstvě postavené, a tak svižně uháníme rychle řídnoucím provozem a kolem se míhají kokosovníky, banánovníky, mangovníky a všelijaké další rostlinovníky, které spolu s chatrčemi z banánových listů dokonale dokreslují kolorit tropického ostrova.
Nikde se moc nezdržujeme, a tak ani ne po hodince motocyklování (už jsem skoro zapomněl, jak báječný je to pocit...) brzdíme poblíž plážového letoviska Alona Beach. Tohle místo zatím ještě nestihly zničit hordy všežravých Rusů, takže to tu vypadá, jak to vypadat má: zátoka s pískem, plážovými bary a restauracemi, sem-tam doplněná masážním salónem, který praktitkuje hned u moře na pláži. Dáváme si v restauraci nějakou šťávu vymačkanou z ovoce a Hedvika zatím domlouvá, aby nám pohlídali batoh, zatímco budeme rejdit pod hladinou. Servírka vypadá trochu překvapeně - asi tu těch krádeží nemají zas tak moc, nebo už všechny lupiče postřílela ostraha - ale nakonec se dohodneme a za chvíli už vyrážíme natáčet krásy podvodního světa.
Asi si teď říkáte, kde jsou ty fotky, co?
Jak bych to jenom... tak za prvé, ono toho pod tou hladinou nebylo moc. Mají tu docela zajímavé macaté hvězdice, ježury a sem tam nějakou tu rybičku, ale korálů poskrovnu, spíš tu člověk narazí na pole nějaké podvodní trávy, kde se toho moc neděje. No a za druhé - na což jsem přišel asi po deseti minutách, když jsme přece jen objevili nějakou upachtěnou sasanku, která stála za vyfocení - jsem si uvědomil, že se stala drobná chybka.
Totiž, abych to vysvětlil, ta kamerka, co jsem si pořídil, má dva futrálky. Ten jeden je festovní, vodotěsný, do čtyřiceti metrů hloubky. Ten druhý futrálek má v sobě dvě velké díry a tudíž, tak nějak z definice, vodotěsný není. Vůbec. No a jak jsem ráno tu kameru balil, tak jsem si nějak neuvědomil...
No, co vám mám povídat. Doplavali jsme zpátky na břeh, vylili vodu z kamery, já řekl pár sprostých slov a pak jsme pokrčili rameny a šli dál šnorchlovat. Co člověk nadělá. Na hotelu jsem kameru rozebral, opláchl jednotlivé součástky pod sladkou vodou a naložil všechno do pytlíku s rýží, ale já i kamera víme, že náš vzájemný vztah tragicky skončil dřív, nežli se mohl plně rozvinout. Aneb, jak se praví na místních tříkolkách, "Nelpěte na věcech vezdejších, ježto jsou pomíjivé".
Což je ten druhý důvod, proč tu nejsou žádné podvodní fotky.
Když nás zima vyžene ven z vody (moře je tu slušně teplé, ale horká vana to není), poobědváme v naší osvědčené restauraci, která se nám tak obětavě postarala o batoh, pivem připijeme kameře na život věčný a vyrážíme zpátky. Cestou domů se ještě stavíme u pomníku pokrevního bratrství (to tady uzavřeli místní domorodci se španělskými kolonizátory; nevím, jak dlouho jim to vydrželo) - je to evidentně zoufalý pokus místních vyrobit turisticky-historickou atrakci, ale výhled je odtud hezký. Zpátky na pokoj se vracíme skoro až za tmy. Večeři si dopřáváme v místní doporučované restauraci, kde obsluhují neslyšící - což nám pomůže získat tu správnou perspektivu lidí, kteří mají větší problémy, než nějaký ten utopený bazmek.
Před spaním ještě snováme plány na další dny a čteme si poštu.
Mě píšou z internetového obchodu, jak jsem spokojen se zakoupenou kamerou.
Dlouho váhám, a nakonec z nabízených možností vybírám:
"Výrobek předčil má očekávání."
Což je čirá pravda.
RSS