Čokokopce
|
|
Hedvika, 7. 3. 2015
Chocolate Hills, neboli čokoládové kopce, jsou asi nejslavnějším místem Boholu. Oblé pahorky ve středu ostrova sice mají opravdu hnědou barvu jen pár měsíců v roce, když jsou úplně suché - jinak bývají spíš zelenobéžové - ale podívat se na ně musíme tak jako tak. Nejdřív nás čeká přesun z Tagbilaranu do Lobocu, kde si dnes uděláme základnu. Jen se vybatolíme z hotelu s batohy na zádech, už u nás přistane tricykl (viz Honzův včerejší exkurz do filipínských dopravních prostředků) a řidič se nás ptá, kam chceme svézt. Chceme na autobusový termínál Dao, odkud se do Lobocu jezdí. Řidič nás obhlédne a řekne si o padesát pesos, namísto obvyklých třiceti. Ani to nerozporujeme. Když totiž naskládáme do tricyklu své sedmdesátikilové evropské zadky a přihodíme dva patnáctikilové batohy, má motorčička co dělat, aby se vůbec rozjela. Ještěže - jak máme na kapotě naspáno - "Kristova vůle je nekonečná", jinak bychom se tam nejspíš v životě nedostali. Jakmile vysedneme z trickylu, už si nás přebírá nádražní naháneč a směruje nás na správné nástupiště. K Honzově nepříliš velké radosti ale nepojedeme jeepneym, jak doufal, nýbrž docela obyčejným autobusem. Tedy, obyčejným filipínským autobusem - to znamená, že se do polovičního autobusíku, než na jaké jsme zvyklí z Evropy, namontuje přibližně 40 - 50 sedaček o šíři cca 25 cm (jo, přetékali jsme), a vyrazí se, až když je úplně plno. Naše batohy neuhájily úžasnou pozici v uličce a nakonec cestují na střeše. Pánbůh s nimi. Ještěžě nesedíme vede nich.
Po hodině kodrcání, za kterou zaplatíme oba dva velmi přijatelných 50 pesos, nás autobus vyloží v Lobocu na náměstí - a my se snažíme kontaktovat naši dnešní bytnou. V Lobocu máme totiž domluvený nocleh přes organizaci FlipFlop Homestay, která nabízí volné pokoje v běžných filipínských domácnostech. Část ceny zaplatíte zmíněné organizaci, druhou část pak na ruku paní bytné, která pokoj k pronájmu nabízí. Je to pro ni šance, jak si celkem slušně přivydělat. Hostitelé kromě ubytování dokážou nabídnout turistům i různé aktivity, například si tu můžete vyzkoušet práci na rýžovém poli nebo kočírování buvola, vše samozřejmě za příslušný poplatek. I originální filipínské jídlo se dá přikoupit. Prý "opravdový filipínský zážitek", tvrdí FlipFlopové. Nám naše hostitelka do telefonu řekne, že máme z náměstí vyrazit k policejní stanici a tam už nás k ní domů donavigují. Funguje to překvapivě dobře: před policejní služebnou potkáváme náhodného cyklistu, který nám radí, kde Filma, naše bytná, bydlí. A hned dodává, že kdyby se nám u ni třeba nelíbilo, on sám pronajímá pokoje hned na druhé straně ulice.
Nás se vzápětí ujme chůva Lydia, která mluví dost slušně anglicky, a kuchařka - ta, zdá se, nemluví nijak. Obě nás dovedou do domku, posazeného v zahradě plné slepic a kokosových palem, a ukážou nám ubytování, které se nedá oyznačnit než jako "prosté". Dvojpostel, tedy vlastně dvojpryčna, stolek a ventilátor. Ten nefunguje, protože nejde proud - proud zřejmě dnes vypli na celý den v celém Boholu, protože ráno v Tagbilaranu nešel taky. Nejedeme sem ale kvůli komfortu - doufáme, že si budeme moct s Filmou trochu popovídat a poptat se, jak se vlastně na Boholu žije a co je tu kde k vidění. Koneckonců, to je hlavní důvod, proč jsme dali soukromému pokoji přednost před hotelem - u couchsurfingu se nám to opakovaně a bohatě vyplatilo. Paní domácí se prý ale hned tak domů nevrátí. Zatím se nás Lydia ptá, jak to tedy bude s jídlem, takže si objednáváme dvě domácí filipínské večeře a zmiňujeme se jen tak mimochodem, že bychom užili motorku. No samozřejmě! Lydia je velmi proobchodní - bratranec motorku má a bydlí hned vedle, takže do pěti minut máme na dvoře přistavený skútřík. A vyrážíme za dnešním dobrodružstvím.
Cocolate Hills jsou od Lobocu, kde bydlíme, asi pětatřicet kilometrů. Kvalita silnice je - až na drobné výjimky - úžasná. Navíc domorodci velmi ohleduplně suší sklizenou rýži MIMO asfalt, nikoli na něm. I v tak ideálních podmínkách nám ale cesta, především díky kochání se krajinou s palmami a vodními buvoly, zabere asi hodinu. Do Chocolate Hills platíme za vjezd 50 pesos za člověka a na infoceduli si přečteme, že od dubna už to bude na jednoho stovka. Na místě jsme ale trochu zklamaní, protože se tam dá akorát vylézt na jeden konkrétní kopec a pořídit fotku z jednoho konkrétního místa. A tam vás dříve či později někdo přetáhne selfie-tyčí. Že by se šlo mezi kopečky projít, to ani náhodou - cesty tam nevedou, a turisté to nejspíš stejně nechtějí. Víc je zajímají masáže, které si mohou hned pod kopcem pořídit, a domorodé vystoupení místních holčiček s kytarkami, u kterého se dá samozřejmě finančně přispět na filipínskou kulturu. Zdá se, že na tohle místo už netvor turistické mašinérie natáhl své chtivé drápy. Takže se zpátky vracíme mírně rozmrzelí.
Náladu si ale záhy spravíme v blízkém městečku Carmen, kde si v jídelničce dáme celý tác s rýží, nudlemi, kuřecím a zeleninou (95 pesos za oba) a v pekárně to dorazíme čokoládovým koláčem (ten, narozdíl od čokoládových kopců, rozhodně nezklamal).
Cestou zpět do Lobocu ještě chceme zkusit najít pramen Logarita spring, který plní přírodní koupaliště. Zatím se nám nepovedlo se na něj nikde doptat, tak se svěřujeme Google mapám, a po chvíli v Bilatu skutečně narazíme na slibnou odbočku. Na té sice vyplázneme dalších 200 pesos (Logarita spring je v jakési přírodní rezervaci, kam se platí vstup), ale hlídačka u brány rezervace nám potvrdí, že jsme na správné stopě. Akorát prý je dneska na koupališti fakt hodně lidí. To víte, sobota... Ale co, pokoukáme a uvidíme. Koupálko nakonec není plné ani zdaleka, z vody ční asi pět hlav, navíc se z návštěvníků koupou vlastně jen děti, na dospělé je dnešních 30 stupňů možná moc zima. Neprodleně tedy skáčeme do vody a lebedíme si. Honza se samozřejmě po několika minutách koupání vydá pátrat, kde vlastně pramení ten přírodní pramen, který koupálko napájí, a vyrazí proti proudu přítokového potoka až k jeskyni, kde se mi ho povede zadržet dřív, než se v plavkách a sandálech rozhodne jeskyňařit. Řádně vycachtaní si ještě uděláme asi hodinový trek po samotné přírodní rezervaci Rajah Sikatuna - výhledy sice nic moc, džungle je kapánek moc hustá, ale zase ty stromy a liány jsou magnificentní. Mají tu i makaky, prý tu žijí divoce - no, moc divoce sice nepůsobí, lezou na cestičku a žebrají o banány, ale třeba to normálně makaci v džungli dělají.
Když už jsme u těch opic, cestou zpět do Loboku si dopřejeme ještě jednu krátkou zastávku: v záchranném centru pro tarsiery. Tarsier (čti: taršír) je vlastně maličkatá opice a je to zvíře tak blbě udělané, že jeho úplné vyhynutí muselo být zcela přirozeným důsledkem. Tarsier neumí hýbat očima, namísto toho musí hýbat celou hlavou, záprstní kůstky na nohou má třikrát delší než celý zbytek nohy, takže je vlastné žádná noha, samá tlapa, a navíc je celý velký jen asi jako myš, takže se nikomu a ničemu neubrání. Boholané se ho tedy snaží všemožně chránit - nejspíš i proto, že za okukování tarsierů jsou turisti ochotni solidně zaplatit. My jsme nejeli do opravdické tarsieří rezervace, tu jsme měli z ruky, ale jen do jakési záchranné stanice. V ohrazeném kusu lesa je vyznačená pešinka a na ní stojí v pravidelných odstupech Filipínky ve žlutých tričkách a ukazují tyčemi, kde takový tarsier zrovna sedí. My jsme viděli celkem čtyři (Filipínky s tyčemi i tarsiery), ale zatímco Filipínky se u toho smály a vykládaly, jak jsou tarsieři vzácní a co všechno je na nich zvláštního, tarsierům to bylo úplně fuk a vypadali, že umřeli už před drahnou dobou. Honza celý zážitek komentoval slovy "dejte mi hromadu hnědýho plyše, dobrý lepidlo - a já vám předvedu záchranný centrum". Tak asi tak...
Když jsme se vrátili domů, zjistili jsme, že naše bytná Filma se stále neobjevila - a nejspíš ani neobjeví. Nojo, pokrčili jsme rameny, žádný kulturně-sociální potlach se tedy konat nebude a vydali jsme se do pokoje předběžně sbalit, abychom se nezdržovali zítra ráno. Jenže jak jsem tak přerovnávala věci na posteli, nahlédla jsem za ni - a tam seděl. Rozkročený pěkně do široka všema osmi nohama a absolutně v poklidu čekající. Můj řev ignoroval s naprosto ledovým klidem. To Honza si řevu všimnul a nahlédl, co ho způsobilo. A záhy mu bylo jasné, že v jedné místnosti budeme já a ten členovec spát jen těžko. Teda, členovec bude asi chrnět v pohodě, ale já nezamhouřím oko. Honza tedy chvíli promýšlel plán akce a pak rozkrojil PETláhev, že do ní pavouka chytí a vyneseho z domu ven. Potom mě požádal, jestli můžu z pokoje na chvíli odejít, že si s pavoukem potřebuje promluvit o samotě. Když za mnou po pár minutách dorazil k večeri, potvrdil, že situace je vyřešená - pavouka prý vystrnadil oknem ven a okno za ním zavřel. Naivně jsem se ptala, proč nezafungovala plánovaná metoda s PETláhví a vynesením - ale když prý se pavouk rozkročil, nemohl se na šířku do flašky vejít, přečuhoval prý na každé straně (asi tak o dva palce...). Mno, úplně jak to FlipFlop Homestay slibovali - opravdový filipínský zážitek.
Zajedla jsem ten šok pečeným vepřovým, které pro nás kuchařka připravila, pak jsme si ještě zašli do městké hospůdky na jedno pivo, aby se mi líp spalo, a na noc nad námi Honza rozbalil moskytiéru. Přiznám se, že už se zpátky do opravdického hotelu vlastně docela těším.
P.S.: Na plakátech při cestě do Lobocu jsme se dozvěděli, že v Logaritě vyroste příští rok na místě koupališťátka v rýžových polích obří hoteový komplex s mnoha bazény. No, zdá se, že jsme zase něco stihli na poslední chvíli.
RSS