Koupání pod vodopádem
|
|
Hedvika, 8. 3. 2015
Dnes jsme vlastně měli mít oddychový den: jediným plánem bylo přesunout se z Lobocu zpět do Tagbilaranu a sehnat tam nějakou potapěčskou školu, která nás zítra vezme na ponor k ostrovu Balicasag. Jenže! Ukažte Liškovi vodopád ke koupání - a máte na celý den o zábavu postaráno. Takže popořádku...
V domečku v Lobocu, uprostřed rýžových polí, jsme se vzbudili poměrně brzy. Konkrétně asi v jednu v noci, pak ve tři, v pět... zkrátka vždycky, když nás prkna tlačila do žeber nebo nějaká myš chroupala moc nahlas. Kolem sedmé jsme se definitivně zvedli z pryčny, sbalili, rozloučili se se slepicemi, kočkami a kuchařkou (hostitelka Filma se za celou dobu neukázala) a obohaceni o "opravdový filipínský zážitek" jsme zamířili na stanoviště, odkud odjíždí jeepney do Tagbilaranu. Jeden se akorát chystal k odjezdu, takže jsme naskočili a vyrazili.
V Tagbilaranu nás vysadili u katedrály, čili jen pár set metrů od hotelu, ale po cestě nám tak nějak náhodou přišlo pod ruku Bo's Café, takže jsme se ještě posilnili anglickou snídaní, která působila po rustikálním zážitku v Lobocu jako příjemný závan civilizace. V hotelu nás recepční sice ještě ubytovat nemohla - bylo sotva devět pryč a předhozí hosté se ještě nevystěhovali - ale nabídla nám, že nám prozatím půjčí jeden menší pokoj, který je prázdný a kde si můžeme dát sprchu a přepakovat batohy, jestli budeme chtít. S díky jsme to uvítali - a kromě sprchování a balení jsme pokoj využili i k několika telefonátům do potápečských škol, které jsme si předevšírem na Alona Beach vyhlédli a u kterých jsme si chtěli objednat potápěcí výlet. Vlastně to ani nebyly telefonáty, spíš jen pokusy, protože jsme se nikam nedovolali. Rozhodli jsme se tedy, že celou věc bude třeba zařídit osobně, a za pár minut už jsme naskakovali na půjčenou motorku. Nejdřív jsme přibrzdli u terminálu trajektů a podívali se, kdy jezdí lodě do Dumaguete - to by měla být naše přístí zastávka. V průvodci i na různých webových stránkách tvrdili, že každý den jede tím směrm jen jediný trajekt, což se nám - s ohledem na to, že je to skoro za humny - moc nechtělo věřit. Ověřili jsme ale, že je to přesně tak, a budeme-li se chtít pozítří do Dumaguete dostat, máme jedinou šanci v 10:30 dopoledne, nebo pak až zase 10:30, ale popozítří. Takže by bylo fajn ten trajekt neprošvihnout.
Potom jsme tedy zamířili na Alona Beach, kde jsme zašli do potápěčské školy Island Adventure. Tam nás velmi vřele uvítali (kdo ví, proč nám předtím nebrali telefon...?) a nabídli nám na zítřek dvouponorový výlet lodí k Balicasagu a hned nám vyzkoušeli vybavení, které nám zítra půjčí. Zkrátka všechno klapalo jako na drátkách - tak jsme zvědaví, jestli jim to zítra bude klapat stejně dobře.
Nad plážovým koktejlem jsme se pak chvíli rozmýšleli, co podniknout dál (bylo asi kolem jedenácté), ale Honza měl záhy jasno - v průvodci píšou, že sotva dvacet kilometrů odtud jsou největší vodopády na celém Boholu. O možnosti vykoupat se pod nimi sice bedekr taktně mlčí, ale za pokus to stojí, ne? Skútr tedy stáčíme k severozápadu a před Cortez jedeme až do městečka Antequera, u něhož se vodopády mají nacházet. Na náměstí, nebo spíš návsi, ovšem bezradně vybalujeme všechny mapy - papírové i elektronické - a snažíme se dopátrat, jestli jsme vdopády už někde minuli, nebo by měly ještě ležet před námi. Nakonec vybíráme ten nejpravděpodobnější směr, a jakmile motorku nastartujeme, všimneme si i směrové cedule "Mag-aso waterfalls", která přesně tím směrem ukazuje. Nojo... Po pár stech metrech se nám do cesty postaví závora a paní nás zkasíruje o 15 pesos. Fajn, za kouknutí na vodopád je to celkem OK. Pokračujeme dál, parkujeme skútr - a už nám v cestě stojí další brána, tentokrát nás to přijde na 20 pesos za každého. A zač bylo těch panáct předchozích?, ptám se. No přece za motorku!
Vodopády naštěstí spolehlivě stojí za všechny ty drobné. Narozdíl od našich zkušeností z USA se tady nikdo bezpečnostními příkazy a zákazy moc nezaobírá, cestička vede lesem až dolů k vodě, a do tůně pod vodopádem se dá skočit a plavat v ní. Dokonce se dá po různých kamenech (které, mimochodem, pěkně kloužou - jako by byly z nějakého jílu) přelézt a přeskákat až do vodopádu samotného, což právě před námi houf Filipínců dělá. My naskáčeme nejdřív do plavek a pak do vody a chvíli se rochníme pod vodopádem. Já vylezu o chvíli dřív, protože je mi dřív zima, a na břehu se dávám do řeči s párem Italů - v žiivotě jsem neviděla tak bledého Itala a tak šikmookou Italku. K Honzovi do tůně zatím naskáče jiná parta bělochů a začnou se taky drápat po kamenech.
"Jééé, pomoc, mně na tom ujíždějí nohy," křičí blonďatá slečna.
"Neboj, já tě přidržím," nabídne pomoc Honza.
"Jééé, pomoc, Češí!" křičí slečna.
A tak se Honza seznámil s celou hordou Moraváků. V celé partě je holka jenom jedna, všechno ostatní jsou chlapi, ale dovolená snů to pro ni nejspíš nebude, protože pány na Filipínách ze všecho nejvíc zajímá pivo. No a tahle jejich záliba nás tak inspiruje, že se definitivně usušíme a jedeme se do Antequery podívat po něčem k jídlu a k pití. Shodou okolností je tam velmi živoucí tržnice. Ač je neděle a kostely jsou skoro celý den narvané, obchody a restaurace jedou, jako by se nechumelilo, ani nemodlilo - asi den sváteční světí prací. Nám to každopdáně vyhovuje a u jednoho stánku si tam dáváme tradiční filipínskou kombinaci rýže + masosměs. Rádi bychom i to pivo, nicméně prodavačka upozorní, že má jen velké. Zvyklí na zdejší "velké" třetinkové pivo pokyneme, že to v pohodě zvládnem, a prodavačka odšpuntuje litrovku. Navíc je to patnáctka. Ještěže jsme objednali jenom jedno... Honza se navíc k pití staví velmi opatrně, přece jen ho ještě čeká pilotování skútru, takže převážnou většinu nalije do mě. A učiní tak značně rychle, protože místní blázen, který nejspíš v životě bělocha neviděl, si s námi chce hrozně moc povídat, takže máme dobrý důvod hbitě vyklidit pole.
Z Antequery se nechceme vracet stejnou cestou, ale rádi bychom na druhou stranu, k pobřeží, a chtěli bychom si užít projížďku po břehu moře. Navíc je tam k vidění ještě stará strážní věž z 18. století. Kličkujeme tedy dolů z kopců směrem k vodě a průběžně v mapě kontrolujeme, kde jsme. Nechce se nám věřit, že ta zbrusu nová betonka, po které právě jedeme, je okreska druhé kategorie spojující filipínskou Horní Dolní s Dolní Horní. Její kvalita se rozhodně podobá nově položeným částem D1, akorát mi přijde trochu fajnovější. Těžko říct, jestli filipínská vláda neví, co s penězi, tak je leje do silnic, nebo jestli Filipínce opravdu miluje Bůh, jak to všude píšou - nicméně českému Ředitelství silnic a dálnic bych rozhodně doporučila stáže na Boholu.
Příbřežní projížďka trvá trochu déle, než jsme čekali - silnice se klikatí a navíc nás co chvíli zastihne nějaká přeháňka - ale přede jen nakonec sjíždíme na odbočku ke staré strážní věži. Ta je pobořená, a infocedule její stávající stav vysvětluje obřím zemětřesením v prosinci 2013. V rozvalinách byl i kostel v Lobocu, který jsme obhlíželi včera - a to ze stejného důvodu. Je to trochu zvláštní, že celá staletí ty stavby držely pohromadě, a my jsme je prošvihli vlastně jen o rok a kousek.
Od strážní veže už jedeme rovnou zpátky do Tagbilaranu. Zastavíme se ještě v obchodním centru, kde je v neděli v šest večer tak narváno, jak jsme to za celé tři všední dny neviděli, a nakoupíme na zítřek pár zásob s sebou. Přece jen, při potápění vyhládne. Když už jsme v nakupování, přibalíme i čínské taštičky, které dnes plánujeme povečeřet na pokoji. A pak už si jen v hotelu užíváme: jak strašně moc je v pokoji místa, jak měkoučké jsou postele, že je tu záchod, který doopravdy splachuje, a já si chodím jen tak pro zábavu pustit sprchu, což je vynález, který se do filipínských venkovských domečků asi hned tak neprosadí. Jo, a nikde žádný pavouk! Dneska mám zkrátka pocit, že fakt nocuju v luxusu.
RSS