Pod vodu bez kamery
|
|
Honza, 9. 3. 2015
Včera pozdě večer jsem vysypal rýži, smontoval provizorně dohromady smutné zbytky utopené kamery, abych potvrdil nevyhnutelné: Je po ní, chuděrce. Alespoň budeme mít ráno o starost míň při balení.
Vyrážíme poměrně brzy: k odplutí máme být připravení o půl deváté a z hotelu na pláž je to dobrých třicet minut ostré jízdy na skůtru, takže ráno příliš nelelkujeme a sotva ráno zařídíme to nejnutnější, skočíme na našeho věrného pronajatého oře a šviháme si to vlahým tropickým ránem za dobrodružstvím.
Při tom všem spěchu nám nezbyl ani čas na snídani, což si vynahrazujeme až u pláže v jednom z místních barů. Lijeme do sebe litry špatného kafe, pozorujeme bílé loďky na modrém moři. Společnost nám dělá jen několik sexpatů - to jest německých / anglických / amerických důchodců, cestujících za hranice všedních dnů - a jejich naprůměrně atraktivních filipínských přítelkyň. Nikdo jiný takhle brzo ráno na pláž očividně nechvátá.
V devět hodin, přesně jak podle švýcarských hodinek, přijíždí malá loďka, kterou nás převáží na opodál čekající bangku, loď s vahadly, kterých tu kolem pluje spousta. Ta naše patří k těm větším, pohodlně by se na ní vešlo deset cestujících i s posádkou, ale dnes jsme tu coby cestující jen my dva a Hakki, chlapík z Německa s velebným bílým plnovousem a kontrfejem, připomínajícím zkušeného námořního kapitána nebo Santa Klause. Hakki tu evidentně není poprvé; zatímco nás bangka veze na místo ponoru, dozvídáme se, že je tu teď jen na dovolené, ale od září že sem jede na pět měsíců, pravděpodobně jako potápěcí instruktor. Tak vizáž na to rozhodně má...
Loď si to v nevysokých vlnách metelí docela svižně a tak během půl hodinky kotvíme u pobřeží malého ostrůvku, který vypadá, jak by ho vystřihli z prospektů cestovní kanceláře: bílý písek, palmy, modré nebe... už nám to pomalu ani nepřijde. A navíc jsme tu dnes kvůli něčemu jinému: šup šup pod vodu! Se zbytečnými formalitami se tu nikdo moc nezdržuje: máte potápěcí licenci? Jo? Ale ne, vidět ji nikdo nechce. Na pojištění se neptá už vůbec nikdo. V porovnání s byrokracií v Egyptě (která má samozřejmě jen jediný důvod - vytáhnout z lidí bakšiš) je to příjemně osvěžující zážitek.
První ponor zahajujeme asi v osmnácti metrech. Moje obavy z doznívající rýmy se naštěstí nenaplňují, uši fungují jedna radost. Hedvika při zanoření trochu bojuje, ale už si na vrtochy svých dutin celkem zvyká a za chvíli se už celá naše miniskupinka (my dva + Hakki + filipínský divemaster) potkává na dně a ponor může začít. Je to jízda jak na kolotoči - teče tu docela silný přílivový proud, který nás slušnou rychlostí veze podél ostrova - pokud se chce člověk na něco podívat, musí celkem dost bojovat, aby se alespoň chvíli udržel na místě. Zpočátku se zdá, že nebude moc na co koukat (kombinace písku, trávy a sem-tam měkkých korálů), ale za chvilku se matka příroda rozjede a cestou proplouváme několik korálových zahrádek, které barevností i počtem rybiček hravě strčí do kapsy většinu míst, které jsme viděli v Rudém moři. Navíc tu jsou k vidění Karety obrovské - velké mořské želvy, které potkáváme alespoň čtyři a které si z nás vůbec nic nedělají, některé se ani neprobudí, když je na dně očumujeme.
Dole zůstáváme asi hodinku a přestože má voda kolem 27 stupňů, ke konci se do nás dává trochu zima. Zatímco jsme se mrcasili na dně, naše mateřská loď nás dohnala a předehnala, takže po vynoření můžeme pohodlně vylézt rovnou na palubu. Požíráme nabídnuté banány a mango a zatímco posádka obědvá, my odpočíváme před druhým ponorem.
A je to tady - do gumy! Hopsáme znovu do moře, které se teď zdá ještě o trochu studenější. Br, klepu kosu a rejdím mezi korály, abych se pohybem zahřál. Ze začátku je moře klidné, ale sotva odplujeme za roh ostrova, hned po nás chňapne proud a už zase jedeme. Míjíme další dvě želvy, pár políček s úhořovci a potkáváme i velké hejno kranasů, které z dálky nejdřív připomíná spíš velký černý mrak. Popisovat všechny ty ploskozubce a klipky a klauny asi nemá cenu, chtělo by to nějakou fotku... ale to bohužel nemůžu sloužit, však vy víte proč.
Ale abyste nepřišli úplně zkrátka, jednu rybičku pro vás přece jenom máme: cestou od ostrova zpátky jsme z halekání posádky pochopili, že jsme náhodou narazili na zatoulaného velrybího žraloka, což je - jak jsme zjistili - fakt velké zvíře. Navíc asi v těchhle končinách vzácné, soudě podle toho, jak moc z toho byli místňáci vedle. Žralok rejdil chvíli kolem lodi a pod lodí, než ho to znudilo, párkrát mávnul ploutví a zmizel do dáli. Vzhledem ke kalupu, v jakém se to všechno seběhlo, jsem nestihl na fotku dát krabičku sirek pro srovnání, ale ta bestie mohla mít na déku alespoň šest metrů (a to nevylučuju, že při dalším vyprávění ještě trochu nepovyroste).
Z lodi zpátky na pláž vyskakujeme přesně dle plánu ve dvě hodiny odpoledne. Doplácíme zbytek v potápěcí kanceláři - moc jsme se jim asi nevyplatili, ve třech lidech budou mít tak na naftu tam a zpátky - a protože se sluníčko pěkně vzpírá (jak mi mohla být před hodinou taková zima?), zalézáme do blízkého baru a oslavujeme úspěšný ponor (a nejen ponor - happy birthday :) pořádným nešizeným koktejlem.
Cestou domů se ještě stavujeme v "nejlepší pizzerii na Boholu", kde nás ceny v jídelním lístku přimějí dát si jednu pizzu napůl - a dobře děláme, protože je to macek, který se do nás vejde jen tak tak. Posilnění po všech stránkách míříme už definitivně domů - i když cesta se ještě trochu protahuje, jednak kvůli odbočce do přístavu, kde kupujeme lístky na zítřejší přesun na ostrov Negros, za druhé kvůli masivní dopravní zácpě, která v pondělí odpoledne zašpuntovala město tak, že se i člověk se skůtrem proplétá jen s největšími obtížemi.
Doma ještě zkontrolujeme účetnictví: zcela podle předpokladu jsme dneska přešvihli plánovaný limit tak třikrát. Aby nás to tolik nemrzelo, jdeme ještě večer na pivo a pak už konečně spát. Teda někdo. Někdo jinej, to jako já, musí ještě klofat tenhle blbej blog, protože jsem to Hedvice slíbil. Ale už jsem zaplaťpánbůh na konci. Tak dobrou noc...
RSS