Do Dumaguete - a ne že ne!
|
|
Hedvika, 10. 3. 2015
Dnešek měl být velmi oddychový den: ráno vstát pozdě, dojet k lodnímu terminálu, přeplout do Dumaguete (lístky jsme měli už od včerejška koupené), v Dumaguete, kam dorazíme o půl jedné, si vybrat příjemný hotýlek s výhledem na moře a zbytek dne trávit procházkami po přímořské promenádě a pitím ledového kafe. Jenže jakmile náš den vypadá velmi oddychově, jedno je jasné - osud už se napřahuje...
Když nás tricykl dovezl z hotelu do přístavu a u check-inu na loď jsme zamávai našimi koupenými lodními lístky, úředník nám suše oznámil, že trajekt je dneska zrušen. Pomyslela jsem si, že je to nějaký vtípek, a jala se mu vysvětlovat, že nám na tu loď včera v pohodě prodali lístky a že se prostě dnes musíme dostat do Dumaguete (prozatím jsem vynechala tu pasáž o procházkách a ledovém kafi). Úředník mávl rukou směrem s přepážce lodní společnosti OceanJet, která linku provozuje, takže jsme vyrazili tam. Slečna za přepážkou byla stejně nekompromisní - loď z technických důvodů nepojede, snad možná zítra, ale slíbit se to nedá. Samozřejmě nám ale vrátí peníze - a hned otevřela kasu, aby nám odpočítala zpět našich čtrnáct stovek. Šly na mě mdloby. Týden dovolené za námi, během dalších dvou se musíme dostat až do Manily k ledadlu a teď možná budeme další dva nebo tři dny trčet na Boholu? No tak to snad ne... Honza začal zvažovat, jestli by se do Dumaguete nedalo letět - což nebyl tak blbý nápad, jak se na první pohled zdá, protože letecké spojení mezi ostrovy funguje překvapivě dobře. Mě, upřímně řečeno, nenapadalo vůbec nic. A do naší beznaděje vstoupil chlapík z lodní společnosti: "Tak jeďte přes Cebu!" Řekl to úplně samozřejmě, a já, jakmile mi v hlavě secvakla mapa centrálních visajských ostrovů, jsem si uvědomila, že to úplně samozřejmé je. Jasně, jeďme přes Cebu! Chlapík za přepázkou vzal tužku, kus papíru a začal malovat obrázky se šipkami a vysvětlovat.
Odtud z Tagbilaranu pojedete lodí do Cebu City. Tahle loď nám naštěstí funguje, takže dobrý - za dvě hodiny jste tam. Tam najdete jižní autobusový terminál, ze kterého odjíždějí autobusy na jih, a koupíte si lístky do Santanderu. Cesta bude trvat asi čtyři hodiny. V Santanderu je lodní terminál, odkud jezdí malé lodi přes úžinu do Sibulanu, plavba je sotva třicetiminutová. Lodi jezdí až do pozdního večera, takže se nemusíte bát. No a ze Sibulanu už je to do Dumaguete nějakých 10 kilometrů po silnici. Dneska spíte v Dumaguete. Jasný?
Začala jsem si připadat trochu jako Philleas Fogg, když v Indii dorazil vlakem na konec kolejí a musel si pronajmout slona. Dobře tedy, Filipíny nejsou Praha a je třeba improvizovat - tak pojďme na to. A kdy že nám odjíždí loď do Cebu City? Teď!! Zatímco mě polévalo horko (Honza snaší podobné situace s bohorovným klidem, což mu velmi závidím), OceanJet tým se dal do práce a behem tří minut stačil: zrušit naše lístky do Dumaguete, objednat nám u konkurenční společnosti Starlite lodní lístky do Cebu City, telefonem jim nadiktovat jména, která nám mají na lístky napsat (ze mě se tak po dobu plavby stala Habika Sinkova), vrátit nám v hotovosti rozdíl v ceně, zkasírovat nás o přístavní poplatek, prohnat naše batohy rentgenem, abychom loď nevyhodili do povětří, a nalodit nás i s bagáží. Filipínci, všechna čest. Stát se to v Malajsii, následující hodinu všichni jen krčí rameny, nerozumějí, nebo dělají, že nerozumějí, a v případě potřeby se modlí k Alláhovi.
Sedíme tedy na lodi, která míří úplně opačným směrem, než my potřebujeme, v bláhové naději, že celá tahle eskapáda skončí plánovaným hotelem ve městě, kterému se teď neúprosně vzdalujeme. Na lodi se seznámíme s mladičkým Kanaďanem,, který má ještě o něco pikantnější historku než my: on totiž dnes ráno v šest z Cebu City odjel do Tagbilaranu, a to čistě jen proto, aby tam stihl loď do Dumaguete. Teď tedy jede zpátky do Cebu City stejnou lodí, jakou jsem přijel, a až do Cebu dorazí, bude zase tam, kde začal, jen o pár hodin svého života starší.
V Cebu City jsme skutečně asi za dvě hodinky, hodiny tou dobou ukazují 11:30 a my potřebujeme k jižnímu autobusovému terminálu. O taxík se dělíme společně s Kanaďanem (všichni tři dohromady platíme směšných 70 pesos) a na autobusovém nádraží se nás ujímá jeden z místních naháněčů. Kam to bude? Santander? Tak to je tady - a odjíždíme za 10 minut. Divíme se hned dvakrát: 1) autobus vypadá úplně jako evropský, se zvýšeným patrem, zavazadlovým prostorem, rozumnými sedadly a klimatizací (navíc záhy zjistíme, že abychom se cestou nenudili, pustí nám Harryho Pottera, a každou půlhodinku někdo obejde autobus s občerstvením) a 2) jsme na filipínském nádraží podruhé v životě, ale autobus vždycky jel v postatě hned teď, do pár minut. Zdá se, že autobusová doprava je tu fakt hodně využívaná.
Čtyři hodiny v autobusu nakonec přežijeme (narozdíl od Harryho) bez větší újmy a vykutálíme se rovnou do přístavu. Tady budeme na své pouti vlastně poprvé čekat, asi 30 minut - loď odjíždí až ve čtyři - ale čekání si příjemně zkrátíme kuřecími špízky v místní jídelničce, takže nám uteče raz dva. Loďka nás pak odváží k podřeží jako vystřiženému z reklamního prospektu cestovní kanceláře - bílé pláže, kokosové palmy, banánovníky, a do toho všeho se slunce zvolna kloní za hory. Úžinka mezi ostrovy má jen pár kilometrů, sotva za pětadvacet minut jsme na druhé straně a moře je jako placka, přesto se jedna Filipínka stihne pozvracet - naštěstí přes bort. V přístavu v Sibulanu, kde samo o sobě není nic, už samozřejmě čeká hezká řádka taxíků a tricyklů pro všechny, kteří chtějí zamířit do blízké Dumaguete. Tricykly jsou tu trochu jiné než na Boholu: namísto citátů z bible mají radši ještě jedno sedadlo, takže poberou 3 cestující, a taky mají víc místa na zavazadla. Akorát člověk holt nemá ten pocit, že nad ním Kristus drží ochrannou ruku. My se ještě jednou spolčíme se zbloudilým Kanaďanem a obsadíme jednu tříkolku, která s námi třemi, včetně batohů, dosahuje závratné rychlosti kolem 12 km/h, čili tak za půl hodiny už nás řidič může vysadit v centru města. S Kanaďanem se loučíme, ten - jako správný party-týpek - zamíří do jednoho z místních hostelů. My míříme k Rizal Boulevardu, přímořské promenádě v samém srdci Dumaguete, kde si plánujeme pořídit nějaký pěkný hotelový pokojík. Jenže je pět odpoledne, a se stejným přáním už sem dnes před námi dorazily spousty jiných turistů. Předem vybraný Bethel Guesthouse už má jen twin pokoje, tedy s oddělenými postelemi, a navíc s okny do dvora. To rázně zamítnu a zkoušíme ještě sousední Honeycomb Inn. Recepční nejdřív nabídne bežný double, pak luxus double, a když pořád nejsem spokojená, vytáhne z rukávu to nejluxusnější, co může hotel nabídnout - poslední volnou rodinnou suitu, s dvoulůžkem a jednolůžkem a výhledem na moře. To je standard, na jaký jsme z Tagbilaranu zvyklí, takže pokoj odkýváme - i když nás tady bude stát o 300 pesos víc než tam.
Po osmi hodinách cesty a kombinaci menší tricykl - velká loď - taxi - autobus - malá loď - větší tricykl můžeme konečně shodit batohy a dát si sprchu. Uff, neměl to ten Philleas Fogg jednoduché. Nicméně, Dumaguete, tady nás máš - jen si nemysli, že budeš dělat fóry a házet nám klacky pod nohy! Ještě večer se projdeme pro přímořské promenádě, dáme si k večeři (velmi nefilipínsky) thajské karí, mexické chilli a dvě piva, zastavíme se na kafe a dortík a rozvažujeme, co všechno bychom tu mohli podniknout. Recepční se večer ptáme, jak to vypadá s loděmi na blízký ostrůvek Siquijor, kam se jezdí na pláže a šnorchlovat. Slečna obvolá kvůli nám par lodních společností a vítězoslavně hlasí, že první loď jede ráno v osm. Myslím, že takový plážový den si po dnešní štrapáci plně zasloužííme. Jen tak lenošit, nikam nespěchat... Že to vypadá velmi oddychově? No, však ono se ještě uivdí...
RSS