keyboard_arrow_leftDo Dumaguete - a ne že ne!

keyboard_arrow_up

Přes hory a přes dolykeyboard_arrow_right

Sladkoslané koupání

Hedvika, 11. 3. 2015

Siquijor na dohled

Na dnešek jsme měli naplánovanou návštěvu ostrova Siquijor (což se kupodivu nečte Sikudžor, jak to celou dobu čteme my, ale Sikvichor - aspoň tak to čtou místní). Věděli jsme, že loď odjíždí ráno o osmé, a pro jistotu jsme si nařídili budíka, ale nebylo to vůbec potřeba. Sluníčko tady totiž vstává někdy mezi pátou a šestou a vzhledem k tomu, že narozdíl od místních nepaříme do tří do rána karaoke, se probouzíme zcela samovolně kolem šesté. Ještě zpod peřiny jsme stihli napsat e-mail do hotelového resortu Liquid Dumaguete, aby nám rezervovali na následující dva dny jeden bungalov na pláži a počítali s námi na potápěcí výlet - a pak už je čas posnídat. Ani jsme nemuseli pořádat výpravu za snídaní, protože náš hotel nabízí hostům snídani zdarma - a kupodivu se v kuchyni zmohli na víc než chleba s marmeládou. Já měla vaječnou omeletu se šunkou a sýrem a Honzovi kuchař na přání připravil macaté lívance s javorovým sirupem. Pak už jsme sbalili batůžky s věcmi na šnorchlování a vyrazili k přístavu.

Za 100 pesos jsme si pořídili lodní lístky na Siquijor, loď skutečně odjíždí v 8:00 a ještě pro jistotu ověřujeme, jak dlouho cesta trvá. Knižní průvodce uvádí něco kolem hodiny, slečna v okénku ale říká něco o hodině a pětačtyřiceti minutách, protože loď je veeery big a dlouho jí to trvá. Nakonec jsme, po přičtení všech vyčkávání a manévrů v přístavu, rádi, když na siquijorský břeh vystoupíme o čtvrt na jedenáct. Naši radost z objevování nové pevniny trochu kalí fakt, že nám z Liquid Dumaguete už stihli odepsat, že mají všechny bungalovy na nejbližší dny plné. Kromě toho se nám okrajově zmínili o možmostech potápění - a ceny, které uvedli za ponor, jsou skoro dvojnásobné, než jsme platili na Panglao. Mírně to s námi otřáslo - znamená to totiž, že nemáme zítra kde spát - ale rozhodli jsme se, že problémy se mají řešit postupně, a my tu teď máme celý nový ostrov k objevování. Tak do toho!

Cestují i kohouti

Prvním úkolem je pronajmout motorku, ale to jde úplně samo - naháněči totiž stojí přímo na mole a už loví své potenciální zákazníky. Nad prvními prezentovanými cenami Honza zkušeně mává rukou, takže máme skútřík nakonec za velmi přijatelných 300 pesos na celý den. Skútr se jmenuje Scoopy (asi podle vzoru "Snoopy"), a je taky tak roztomilý - celý zaoblený a kulatý. Jo, a s prázdnou nádrží, takže nejdřív vyrážíme pro benzín. V okolí sice není benzínka, ale místní prodávají benzín v litrových láhvích od Coca Coly. Mají "červený" a "zelený". My chceme ten zelený, tedy aspoň prodavač to tvrdí, takže nakrmíme Scoopyho zeleným a vyrážíme k prvnímu cíli.

Tím je keška. Zatím se nám na Filipínách žádnou ulovit nepovedlo, a tak to přece nemůžeme nechat! Problém je - a už se nám to na Filipínách stává podruhé - že keš je uložená přímo na dvoře nějakého soukromého domu. Zdá se, že na skrývání před mudly si prostě filipínští kešeři moc nehrají, a i náš lov je věcí zcela veřejnou. Jakmile totiž zastavíme skútr na kraji silnice - ve vesnici, kde jinak není vůbec nic - místní nás zaměří a začnou na nás ukazovat jeden druhému. Evidentně vědí, co hledáme. Když otvíráme vrátka do úplně cizí zahrady (a jdeme najisto, Honza už schránku přes plot zahlédl), pozorují nás: jedna místní babča bez zubů, jeden domorodec s kokrhajícím kohoutem v ruce, jeden stařík popíjející čaj, jeden pes a jedna kočka, i když ta nás teda pozoruje jen hodně okrajově... Nakonec dorazí i mladá filipínská slečna, která prozradí, že je autorkou keše, a zase cudně zmizí do ústraní. To vesničané si nás vychutnají až do doby, kdy se zapíšeme a krabičku znovu uložíme na místo. A celou dobu nás provázejí ovacemi. Holt jiný kraj, jiný mrav.

Café s magnificentním výhledem

Se spokojeným pocitem z prvního filipínského geobodíku putujeme kolem ostrova dál po směru hodinových ručiček. Silnice má kolem dokola asi 70 km, a když všecho dobře půjde, zvládneme dnes ostrůvek objet celý. Jen pár kilometrů za keší se nám ale staví do cesty Café Triad. Tenhle podnik není známý ani tak kávou nebo jídlem, ale hlavně výhledem, který z vrcholu kopce skýtá. A realita ještě předčí očekávání. Kavárna je vlastně jen střechou kryté podium, odkud lze vyhlížet na moře, na pláže, na palmy, na hory - zkrátka podle toho, kam člověk zrovna otočí hlavu. Velikost a kvalita (a pravděpodobná cena) domů v okolí naznačuje, že na trvalo si tenhle pohled asi může dopřát jen málokdo - my si ho ale dopřáváme po celou dobu sendvičů a ledového čaje, a skoro se nám odsud ani nechce.

Nakonec se ale přece jen odhodáme, protože nás čeká zlatý hřeb dnešního výletu: šnorchlování v Tulapos Marine Sanctuary. Chvíli nám trvá, než mořskou rezervaci najdeme, ale místní nás nakonec donavigují správně. Platíme 50 pesos za to, že budeme rušit chráněné rybičky, bereme si šnorchly a skáčeme do vody. No, skáčeme... Je sice příliv, ale přesto je třeba prvních asi sto metrů dojít pěšky, protože tam je vody jen tak pod kolena, a dalších asi 200 nudných metrů jen tak přeplavat, protože tam je na dně k vidění jen písek a mořská tráva. Pak už se ale dostáváme k opravdickým korálům a rybičkám - a jednoho i druhého je tu požehnaně. Honza dokonce jásá, že na chvilku zahlédl žraloka, ale prý mu někam utekl. Já jsem tomu celkem ráda a docela vystačím s barevnými hejny akvarijních rybek. Když jsme dostatečně vyšnorchlovaní a vyhrabeme se zpátky na břeh, Honza zvažuje, že by si chvíli odpočinul a ještě si jednu výpravu za rybkami dal. Mě od nezvyklého kopání ploutvemi trochu berou křeče, navíc nás dnes ještě čeká dlouhá cesta, takže se nakonec sbalíme a míříme dál - ale není těžké poznat, že Honzovi se odsud moc nechce.

Cestují i krávy

Plavky prosolené mořskou vodou nestačí ani oschnout a my už stojíme u další přírodní zajímavosti - vodopádů Cambugahay. Všude jsou velké cedule, že si máme dát během koupání pozor na osobní věci, protože se tam krade. Nikde ale není ani náznak žádného příkazu, zákazu či upozornění na nebezpečí při koupání. Máme pocit, že spatří-li Filipínec vodopád, pokládá za jakousi součást národní hrdosti se v něm vykoupat. Což množství Filipínčat v Cambugahayských vodopádech názorně předvádí. My se rozhodneme se u koupání prostřídat, aby ten druhý vždycky hlídal na suchu naše batůžky, ale záhy zjistíme, že nad vodopády je další tůňka s vodopády - tam teda zrovna vilný bělošský stařík obhospodařuje mladičkou Filipínku - a nad těmihle vodopády je ještě další tůňka s vodopády, a tu už máme úplně sami pro sebe. Batůžky necháváme na břehu, ani se moc nestaráme o případné zloděje - v okolí není ani noha - a užíváme si po slané koupeli sladkou. Voda je mléčně bílá, mírně do modra, a narozdíl od teplého moře příjemně chladí. Vlastně se nám odsud ani nechce...

Nakonec se ale samozřejmě balíme, cestou ještě přibrzdíme v malé soukomé mlékárničce pro opravdový jogurt (v supermarketech se totiž nic takového nedá dostat) a kolečko kolem ostrova završíme deset minut před čtvrtou přesně tam, kde jsme ho začali. Loď ve čtyři stihneme akorát, tentokrát nám plavba bude trvat jen hodinu pětadvacet, protože loď není žádný trajekt, ale celkem hbitý člun pro osobní přepravu. Přestože v něm motor hřmí tak, že se celá loďka otřásá, Honza okamžitě vsedě usíná. Já svých pětaosmdesát minut cesty věnuji přemýšlení o tom, jestli to není vlastně hloupé nemoct se zdržet na místě, odkud se nám nechce, jen proto, abychom stihli vidět místa další a další. A v hlavě mi uzrává plán, jak v následujících dvou týdnech naše cestování na vybraných místech trochu přibrzdit a víc si užít toho, kde zrovna teď jsme. Honza se, jak je jeho dobrým zvykem, probouzí přesně při přistávání, a s mým návrhem zmenšit počet navštívených regionů, ale prodloužit pobyt v nich, nadšeně souhlasí. Teď jen budeme muset vymyslet, jak to udělat - protože Manilu kvůli nám nikdo blíž nepřestěhuje, a naše letadlo přece jen odlétá odtamtud.

Soukromé vodopády

Na samý závěr dne nám ještě zbývá zajistit si nocleh na zítřek. To už bychom chtěli spát na plážích jižně od Dumaguete, ale v plánovaném resortu Liquid Dumaguete to tedy určitě nebude. Takže si do hotelové kavárny bereme počítač (mají tam o fous lepší internet než u nás na pokoji) a u černého piva prohlížíme, jaké potápěčsko-hotelové resorty se v okolí nacházejí. Nakonec nám z toho na poměr cena / výkon vychází nejlíp Wellbeach, asi dvacet kilometrů jižně od nás. Nemají sice plážové chaty, jak jsme si původně přáli, jen hotelové pokoje - ale zato mají vlastní bazén a vlastní potápečské centrum, které pořádá výlety na Apo Island. Co se cen týče, potápění je v téhle oblasti prostě drahé u všech potápečských škol. Jsme docela zvědaví, co tady vlastně pod tou hladinou mají, že to stojí tolik. Rovnou do Wellbeach voláme a rezervujeme si nocleh. Potápěčské výlety zatím ještě nemají na další dny rozplánované, tak si budeme držet place, aby nějaký zorganizovali, když tam zrovna budem. Za ty prachy by snad měli vyrazit i jen kvůli nám dvěma.

Večer ještě projdeme staré město, obhlédneme zvonici a katedrálu a sedneme si na drink v jednom střešním baru, odkud můžeme pozorovat Dumaguete z výšky. Je to vážně fajn, kdzž se člověk může na chvíli zastavit, nic nedělat a jen tak být...

Zvonice v Dumaguete

keyboard_arrow_leftDo Dumaguete - a ne že ne!

Přes hory a přes dolykeyboard_arrow_right