Přes hory a přes doly
|
|
Hedvika, 12. 3. 2015
Ráno se budíme - jako obvykle - brzy, protože toho máme - jako obvykle - moc a moc na práci. Předně jsme včera večer zjistili, že ostrov Sibuyan (takto hlavní dějiště nadcházející části naší výpravy) je dosažitelný jen "obtížně", což reálně představuje kombinaci asi pěti různých dopravních prostředků, které korunuje osmihodinová cesta domorodou lodí, o které se úplně neví, jestli jezdí i zpátky. U snídaně tedy pracujeme na několika různých variantách a podvariantách dalších dnů, zatímco se za okny Dumaguete zvolna probouzí a němečtí důchodci začínají na promenádě venčit své mladé společnice.
V osm hodin, jak jsme se včera na recepci domluvili... se nestane nic, dobrá, ale už v 8:30 na nás před hotelem čeká motorka. Chlapík z půjčovny se ukazuje jako hotová pokladnice různých tipů kam, jak a kudy jet a navrch přihazuje mapičku města. Platíme, děkujeme a vyrážíme do hustého dumaguetského provozu.
Naše první cesta vede do turistické informační kanceláře, kterou jsme včera nějak přehlídli, byť jsme se kolem ní kutáleli tam a zase zpátky. Hedvika má o institutu informačních kanceláří vysoké mínění a kamkoliv přijedeme, pátrá po nějaké - alespoň menší - s urputností ohaře, který zvětřil stopu. Teď tedy zajásala a vrhla se na nebohou informační úřednici se spoustou otázek. Po zahřívacím kole dotazů na nejbližší okolí vypálila Hedvika hned nejtěžší kalibr, na kterém jsme si včera vylámali zuby: Jak se dostat co nejlépe na Sibuyan? Paní informační úřednici ta otázka přivedla do rozpaků. Na náš další nátlak neochotně připustila, že Sibuyan skutečně asi bude nějaký ostrov, pravděpodobně někde na Filipínách, ale tam že jeji zeměpisné znalosti končí. Povolala na pomoc dvě další informační úřednice a tento mozkový trust došel po výměně názorů k závěru, že nejlépe to bude asi lodí, protože je to ostrov.
Asi jsme z toho závěru nevypadali moc nadšeně, a tak služebně nejstarší informátorka vyložila na stůl ještě jeden trumf: Možná by se tam dalo letět letadlem! Hedvika, která právě strávila dvě hodiny bezvýsledným hledáním leteckého spoje na Sibuyan či přilehlého okolí, se zeptala, jestli to znamená, že na ostrově mají funkční letiště. "Jestli tam lítají letadla," uzemnila nás paní informátorka, "tak tam přece musí být letiště!"
Proti této logice se nedalo nic namítat. Pochopili jsme, že žádné další poklady už z místního turistického svatostánku nevymámíme, a raději jsme vyrazili za prvním dnešním cílem - jezery Twin Lakes. Hustohustý proud náklaďáků, motorek a tříkolek, kterým se prodíráme ven z města, naštěstí po pár kilometrech opadá a za chvíli už jsme u odbočky, na které se z příbřežní autostrády odděluje malá silnička, která začíná strmě šplhat do kopců. Šplháme s ní a po nějakých patnácti kilometrech a devíti stech výškových metrech (pěkně nám z toho lupe v uších) jsme na místě. Tedy, ještě ne: jsme u platební budky, kde si za sto pesos kupujeme lístek na poslední etapu: Tady se silnice vzepne ještě výše a po chvilce dosáhne takové strmosti, že náš motocykl rychle ztrácí dech a spojkové obložení. Nakonec musíme jít částečně pěšky (částečně znamená, že já se vezu a Hedvika jde posledních pár stovek metrů po svých).
Celá ta štrapáce ovšem stojí za to: na konci cesty se nám otvírá pohled na krásné tyrkysově modré jezero, obklíčené ze všech stran vysokými, džunglí porostlými kopci. Jsme už dost vysoko, takže palmy jsou tu spíš výjimečně, ale pro všelijaké liány, orchideje a husté stromoví je pořád na co se dívat. Podél jezera vede úzká cesta, vyložená velkými, mechem obrostlými kameny, která ze všeho nejvíc vyvolává vzpomínky na filmy s Indiana Jonesem, a průhledy na klidnou jezerní hladinu jen umocňují kouzlo okamžiku.
Míjíme skupinu dalších turistů - podle řeči Francouzi, které sem zezdola přivezli kolonou třech mikrobusů. Frantíci škobrtají po kamenech v žabkách a sandálech a závistivě pokukují po našich poctivých botaskách. I díky kvalitnímu obutí nám cesta ubíhá rychle a za chvilku už se kocháme výhledy na druhé, sousední jezero. Máte to tu parádni, Filipínci. Dlouho se nezdržujeme - máme nabitý program - a po nějaké hodince okukování obou jezer vyrážíme na cestu dolů. Motorce to jde dolů rozhodně líp, než nahoru a jediná moje starost je, abych nepřehřál brzdy... tedy až do té doby, kdy nešťastnou náhodou přejedeme nějakou na cestě ležící větvičku, která nám s gustem zarazí dvoucentimetrový trn do přední pneumatiky. Zkouším ho vytáhnout... jojo, je to skrz. A my jsme v horách, dobrých dvanáct kilometrů od civilizace.
Vracím trn zpátky do díry a rozhoduju se, že pojedeme, kam až to dá. Na okukování okolních strání s malebnými háji kokosových palem najednou jaksi nezbývá čas. Trn celkem úspěšně drží vzduch uvnitř pneumatiky, ale je jasné, že to dlouho vydržet nemůže. Sem tam míjíme nějaké zemědělské usedlosti, ale pneumatiku s nápisem "VULCANIZING", která je tradičním označením místního pneuservisu, v téhle pustině vyhlížíme marně.
Nakonec přece jen dojde na nevyhnutelné, na prázdném kole se dál jet nedá. Sesedáme z motorky a přemýšlíme, co teď. Dolů k pobřeží nám zbývá ještě alespoň šest sedm kilometrů, a čert ví, jak daleko odtamtud k nejbližší opravně. Celkem bez velké naděje se ptáme kolemjdoucí stařenky, jestli tady někdo nespravuje kola. Babička je sice ochotná, ale bohužel moc nerozumí anglicky a naše cebuano má taky poněkud mezery. Naštěstí ale kolem jede nějaký jiný domorodec, který sám od sebe zastavuje a překládá nám, že motorky spravuje chlapík ve vesnici, co jsme ji právě minuli. Domorodec - opět zcela nezištně a sám od sebe - otáčí svůj motocykl a jede na místo osobně prověřit situaci. Než stihnu s motorkou doklusat těch ani ne dvěstě metrů zpátky, už zorganizuje ve vesnici pátrací akci po místním motoopraváři, ukáže mi, kam nejlíp porouchaný skůtřík postavit, popřeje nám hezký den a je fuč. Sotva že jsme mu stačili poděkovat.
Motoopravář přijíždí se svou paní za pár minut. Koukne na motorku, pokývá hlavou, z bambusové chatky vytáhne bedýnku s nářadím a pouští se do práce. Bohužel se ukazuje, že naše jízda na poloprázdném kole měla svoje následky - děr máme v duši několik, bude to nejméně na dvě záplaty. Chlapík roztápí provizorní vulkanizační pícku ze starého pístu do motorky a kusu dřeva a pak už jen čekáme, až se záplaty upečou. Sedíme kolem nemocné motorky, kolem nás kokrhají kohouti, běhají psi všech možných ras i vyznání a za rohem spokojeně chrupká růžové prase. Filipínská idylka.
Oprava nakonec pro různé komplikace trvala skoro hodinu, ale nakonec je motorka znovu pojízdná. Ptám se, co jsme dlužní. "To je na vás," říká pán. Po chvilce váhání dávám dohromady 60 pesos - to je asi dvakrát tolik, co se platí normáně na ulici, bylo s tou dírou dost a dost práce - a ptám se opatrně, jestli je to OK. Chlapík pokývne, jako by mu to bylo vlastně jedno a my se, celí vděční, s díky loučíme.
Protože už je nám celkem jasné, že celý pečlivě naplánovaný itinerář dnešního dne je nenávratně v háji, zastavujeme se ještě cestou na něco k snědku v nedaleké restauraci, která působí v divočině kolem jako nevídaný zjev. Sedíme na terase s úžasnými výhledy, baštíme výborné sendviče, zapíjíme to čerstvými džusy a přemítáme, jaké jsme měli při vší té smůle vlastně obrovské štěstí. Jo jo, tak už to někdy v životě chodí.
Do hotelu přijíždíme něco po třetí hodině. Dneska nás čeká ještě jedna větší akce: přesun do asi dvacet kilometrů vzdáleného resortu, kde máme na zítřek domluveno potápění. Je to ale poněkud zpestřeno tím, že bychom si rádi ponechali vypůjčenou motorku, protože na místě samotném žádné půjčovny nejsou. Nakládáme tedy na našeho nebohého, osudem zkoušeného skůtříka oba naše velké batohy včetně nás a ztěžka se vydáváme na cestu. Naposledy jsme takhle naložení jeli na Taiwanu, ale to jsme se jen potřebovali dostat z půjčovny do hotelu, tahle dlouhá štreka je přece jen o něco silnější káva.
No, nebudu milé čtenáře napínat, povedlo se nám dostat se na místo určení, aniž by nás cokoliv porazilo, přejelo nebo jinak deklasovalo. Tudíž můžu teď sedět na balkóně s výhledem na šumící příboj a kokosové palmy a sepisovat tyhle zápisky z dnešního, na zážitky poměrně bohatého dne...
RSS