...a nic se nestalo
|
|
Hedvika, 13. 3. 2015
Na dnešek jsme měli velmi jednoduchý plán (jaké taky složitosti plánovat na pátek třináctého, že?): potápět se u Apo Island. A víte co? Přesně tak se to taky povedlo. Žádné zrušené lodě, žádná píchlá kola, prostě žádné drama - vše v pohodě, oddychově a přesně podle plánu. Skoro se mi tomu ani nechce věřit a ještě teď, v devět večer, čekám, jestli s námi nespadne terasa, na které teď posedáváme, nebo jestli mi aspoň do postele nevleze gekon - těch je totiž v celém hotelu spousta. Jediný drobný problém pro mě dneska představovalo ucho zalehlé tak, že na něj skoro vůbec neslyším. Kupodivu to není kvůli potápění, začalo mě zlobit včera při cestě na motorce do kopců a zatím jsme prostě mírně nahluchlá na pravou stranu (což má své výhody, když třeba Honza vedle mě jde a něco říká...).
O sedmé ranní jsme napochodovali na snídani. Tady není zdarma, jako v hotýlku v Dumaguete, tady ji hosté tvrdě platí a není to žádná láce, v přepočtu něco přes stovku. Ale když se servírka zastaví u vašeho stolu, sotva se k němu posadíte, a už servíruje "your coffee, Ma'am", má to něco do sebe. Jejich zkrácenina Madame na "Mám" je celkem běžné oslovení jakékoliv bílé ženské, chlapům zase říkají "Sér", takže když nás chce někdo oslovit, obvykle používá "Mám-Sér" nebo "Sér-Mám" - podle toho, kdo z nás vypadá přístupněji. Sér záhy dostane ke kávě lívanec s čersvtým mangem a Mám bude snídat omeletku se sýrem, šunkou a žampiony (kdepak, pořádné slané snídani se žádný lívanec nevyrovná).
Naše potápěcí loď odjíždí z pláže přesně v osm. Tady máme tu výhodu, že z pokoje do lodi je to celkem asi osmdesát kroků, takže spěchat rozhodně nemusíme. Potápěčské vybavení nanosí na loď posádka a dost úpěnlivě si hlídá, abychom nepřiložili ruku k dílu - chce si totiž zasloužit bakšiš. S sebou jsme si objednali malé občerstvení, čili před odjezdem ještě přibrzdím v restauraci: Vaše sendviče už jsou na palubě, Mám. Jo, tohle si nechám líbit. Vyšplháme za sendviči nahoru do štíhlé bílé bangky a vyražíme ne asi půlhodinový přesun k ostrovu Apo, který je chráněnou mořskou oblastí. Stejně jako při výletu na Balicasag, i tentokrát celá loď s posádkou vyráží jen kvůli nám dvěma potápečům. Naštěstí se jim povedlo přemluvit aspoň jeden pařížský pár, aby si vyrazili k ostrovu zašnorchlovat, takže náklady na loď a pět plavčíků snad nějak pokryjeme. Když dorazíme na místo, posádka vypne motor a zakotví nás a nám se představí náš dnešní potápěčský průvodce. Už podle přízvuku je zřejmé, že angličtina není jeho rodný jazyk, a Gino se tím nijak netají - příjmením se jmenuje Keller a je to německý Švýcar, z Interlakenu. Nicméně před pár lety vyměnil hory a jezera za moře a teplo a prostě žije tady (s Filipínkou, to se rozumí, ale budiž mu ke cti, že s ní žije skutečně celá ta léta a mají spolu dvě děti).
Potápění na Filipínách nabízí nejkompletnější servis, jaký jsem kdy viděla, a to včetně Egypta. Na výbavu nemusíte vůbec sáhnout. Teda, musíte si obléknout neoprén, to za vás nikdo neudělá. Ale jinak: posádka připne nafoukanou láhev do žaketu, otevře ventil, vyzkouší hadice, připraví kompletní sadu do držáku ve správné výšce, podrží vám kolem pasu zátěžový opasek, než si zapnete přesku, nadiriguje vás do nachystaného žaketu, připne vám ploutve a počítá do tří, než vás strčí z paluby do vody. Už při potápění u Balicasagu jsem se přistihla, že si zapomínám zkontrolovat i to, jestli mám vůbec puštěný vzduch. Všechny technikálie tady prostě fungují, aniž byste na ně museli myslet, a můžete si jen užívat potápění jako takové. A že je co si užít!
Gino nás před ponorem upozorní, abychom ho vždycky měli na dohled a abychom mu hlásili, až spotřebujeme půl a tři čtvrtě vzduchu - podle toho může upravit další plán ponoru. My ani nemáme tendence se od něj nikam vzdalovat, protože má místní vody dost nakoukané a ukazuje nám, co je kde zajímavého k vidění. Korály jsou tu excelentní a akvarijní rybičky taky, Balicasag to hravě strčí do kapsy (tady nás potápění stálo skoro dvakrát tolik, ale nelitujeme ani centu) a dokonce přemýšlíme, jestli to není hezčí potápěčská destinace než Rudé moře. Kromě korálů a obřích hejn ryb vidíme i dva vodní hady, maličkou murénu a mořské želvy. Honza si s nimi hrozně rád kouká z očí do očí - a želvy jsou na délku o trochu menší než on, ale jen o fous. Leží zaseknuté mezi korály, aby je voda neodplavila, a na jedno oko podřimují. Během dneška jsme jich viděli snad deset. Pod jedním ze skalních převisů, v hloubce kolem dvaceti metrů, nám Gino ukázal perutýny, jak sedí na stropě jako netopýři a čekají na večer, kdy se probouzejí. A opakovaně nás taky upozorňoval na jakousi žoužel, o které jsme až dodatečně zjistili, že je to nějaký plž řádu nahožábrých, prý hrozně vzácný.
Zdá se, že moje ucho sice na suchu nic neslyší, ale ve vodě vyrovnává tlak skoro líp, než když slyšelo, takž se zanořuju bez větších komplikací. Druhý ponor jsme absolvovali podél korálové stěny - tam jsem se znovu přesvědčila, že mi fakt nedělá dobře, když je pode mnou dno tak strašlivě hluboko, že na něj nedokouknu. Jasně že se tam nedá spadnout, ale přesvědčujte se o tom... U třetího ponoru jsme se zase chvíli mrcasili mezi korály tak ve dvou, třech metrech hloubky, takže jsem spotřebovávala vzduch víc stálým vyvažováním než běžným dýcháním. Gino mi nakonec nabídnul dýchání ze svojí záložní automatiky, to jsem se musela chvíli zamyslet (ksakru, jak nás tenhle manévr v bazénu v Podolí učili?), ale pak jsem prostě vyndala z pusy tu svou a vzala si tu jeho a neutopila jsem se u toho, což považuji za maximální úspěch! Mezi ponory jsme se povalovali na palubě, klábosili se šnorchujícími Frantíky, kteří dorazili předevčírem a mají představu, jak se budou hravě přesouvat z jednoho ostrova na druhý (z čehož jsme je vyvedli naší příhodou ze zrušenou dumaguetskou lodí), a nebo si povídali s Ginem, který nás střídavě zásoboval historkami z Filipín a ze Šýcarska. Dozvěděli jsme se, že Filipíny jsou super země na dovolenou, ale život tu prý není jednoduchý, příjmy tu nejsou velké, všechno tu trvá (třeba licence na jeho potápěčskou loď už se projednává šestý rok) a věci nefungují tak rychle a dobře, jak by si člověk - a zejména Švýcar - představoval. Zkrátka, kdyby se za mnou nebyl zastavil plavčík s chladící brašnou a neupozornil "Your sandwiches, Mám", málem bychom se byli zapomněli naobědvat.
Ve tři hodiny nás loď zase vyklopí na pobřeží, hned u brány hotelu, a my si dáme sprchu, pivo a odpočinek. Až kolem šesté se rozhoupeme k nějaké akci, a tou bude dnes jen přesun na večeři do 5 km vzdáleného městečka Dauin, kde má Dauin Dive Café docela dobré reference. Podnik se v městečku nedá přehlédnout, je plný bělochů, a i zdejší jídelníček je jim velmi přizpůsoben: řízek, spaghetti, burger, full English breakfast, zkrátka pro každého něco. Usměvavá servírka je u nás cobydup a spolu s objednávkou chce vědět, kdo jsme a odkud jsme. Ona se jmenuje Janice, a jestli nám to nevadí, tak si nás vyfotí - fotky svých hostů i s jejich jmény si dávají na facebook svého café-restaurantu, aby potenciální zákazníci viděli, že k nim chodí opravdoví lidé a že jsou tu spokojení. Než se u mangového koktejlu dočkáme objednaných burgerů, zastaví se u nás i majitel podniku, podle řeči nejspíš Brit a podle trička potápěč, a podivuje se, kde se tu bereme - své hosty už evidentně všechny zná, a my jsme nové tváře. Povyprávíme mu, že spíme ve Wellbeach a jinak že jsme z Česka. Jó, Češi, ti sem teď docela jezdí, jeden Čech dokonce právě dělá v naší potápečské škole kurz na divemastera a pak tu zůstane jako potápěčský průvodce. A další Čech zrovna sedí tááámhle u toho stolu.
Klučina se záhy od stolku zvedne a jde nám vstříc - mluví Česky, ale Čech je to dnes vlastně už jen napůl: poslední tři roky provozuje bar na Bali, ale už ho to tam prý moc nebaví, navíc je tam jen krátká turistická sezóna, takže by si rád pořídil ještě jeden bar tady na Filipínách. Prý akorát dolaďje u stolu detaily se svým parťákem, to je teda Němec. Už si vyhlídli krásný pozemek na Siquijoru, přímo na pláži, a chtějí se do toho pustit co nejdřív. Ptáme se, co a jak na Bali, ale barman jednoznačně preferuje Filipíny, Bali prý je špinavé a přeturistované. On se zase ptá, jaké je tu potápění, takže do nebe vychvalujeme korálové zahrady a želvy. Zmiňujeme se i o našich dalších našich cestovních plánech - letenky do Manily už máme koupené, ale dál to zatím zvažujeme, možná Sibuyan... Na Sibuyan kašlete, má jasno barman, je to strašlivě daleko, skoro nic tam nejezdí a potápět se tam nedá. Hmm, jako alternativu máme v záloze Puerto Galera... Super nápad! Z Manily jste tam za čtyři hodiny a lodě jezdí pořád. Jeďte do části White Beach, tam je míň německých důchodců s filipínskýma kočičkama, ale pláž je tam lepší, hotely čistší a potápěčský centra stejně dobrý. Potápět se pak jeďte na Sabang, to je od White Beach kousek. Děkujeme za radu a zvážíme to - možná by bylo fakt lepší Sibuyan vypustit úplně. Barman se vrací k obchodnímu jednání, my se pouštímě do obřích burgerů, ale když platíme a odcházíme, ještě za námi z hospody vyběhne, aby se rozloučil. Jo, přesně takoví lidé by si měli otevírat bary, ať už na Bali, nebo klidně i v Praze.
Naskakujeme na skútr a už potmě míříme zpátky do hotelu. Už se nám ani nechce dát si koktejl, tak jen posedáváme na našem balkónku, posloucháme cikády, šumění moře a necháváme se pomalu a příjemně uspat.
P.S.: Ty úžasné podvodní fotografie jsme samozřejmě nepořídili naší (utopenou) kamerkou, ty nám grátis poskytla filipínská manželka našeho potápěčského průvodce. Díky!
RSS