Horké lázně 2 v 1
|
|
Hedvika, 14. 3. 2015
Dneska jsme se vzdali prozkoumávání moře - na což se v tomhle resortu dívají trochu divně a recepční se mě znovu ptala, jestli se fakt nepojedeme potápět - nicméně vody jako takové jsme se nevzdali zcela, protože jsme na půjčené motorce mířili k horkým lázním. Zatímco dámy v infokanceláři v Dumaguete nám před nedávnem zapřely, že by se v regionu nějaký horký pramen vůbec vyskytoval, my jsme z různých zdrojů vypátrali hned dva. A protože dvojí horká koupel v jediném dni se nám snad ještě nikdy nikde nepovedla, rozhodli jsme se to vyzkoušet.
Prvním cílem byly horké lázně Baslay Hot Springs, jen nějakých 15 km od našeho hotelu. Knižní průvodce o nich jasně hovoří jako o skvělém místu k relaxaci, se spoustou teplých bazénků. Novější informace na internetu jsou umírněnější, na termálu prý se dost podepsal nedávný tajfun a celá atrakce funguje jen velmi omezeně. Než ale objevíme, co z toho je blíž pravdě, čeká nás příjezdová cesta od státovky k lázním. Tady se nám zúčtují všechny naše uštěpačné poznámky vůči českým silnicím a veškeré vychvalování silnic filipínských, protože tahle okreska může povrchem směle konkurovat silničkám vietnamským: z celkových asi 10 km je přibližně polovina betonová, ale tu druhou půlku tvoří písek, štěrk a kameny velikosti batolete, a všechno je to ještě chvílemi přikořeněno vodou tekoucí z různých místních pramínků. Přidejte ještě stoupání, klonící se místy až k takovým 30 stupňům, a je vám jasné, že motorka i my máme co dělat, abychom vůbec přežili. Honza kupodivu kličkuje mezi masivními šutráky s motokrosovou zručností (bůh ví, kde ji získal - možná při pojízdění na bubovické ranveji, která má, tedy až na ten sklon, podobné kvality) a asi za půl hodiny se přiblížíme k jakési polorozpadlé chatrči. Z džungle v ten moment vyběhne asi pětiletý chlapeček (nechápu, kde se tam vzal, a mám pocit, že tam straší) a volá: "Hot spring there!" a ukazuje rukou kousek zpátky za nás. Zastavíme tedy motorku a rozhlížíme se. Chlapeček popoběhne, zahne do džungle a ruku namíří k modrému zábradlí mezi palmami: "Entrance there!" No, bez tohohle Filipínčete bychom to asi hledali těžko. Motorku tedy parkujeme u šotolinové silnice a vyrážíme po schodech s modrým zábradlím. Schody vytrvale klesají, sestupujeme do údolí, už slyšíme potok a za chvíli už cítíme i sirné výpary. Chlapeček se nám na chvíli ztratí z dohledu, ale za chvíli se znovu objeví a s sebou vede nejspíš staršího bráchu: tak patnáctiletého kluka s velkou mačetou u pasu. To by mě zajímalo, nač ji má...
Po strmém sestupu za chvíli zahlédneme u potoka čtyři betonové bazénky, všechny plné mléčně bílé, horké vody. Pátý je poničený a poničené jsou i bambusové slunečníky se stoly, které stávaly okolo. To ale našemu koupání nijak nevadí, naskáčeme do plavek a hrneme se k vodě. "Hot, Sér, hot!" křičí starší klučina, přitáhne odněkud hadici s chladnou vodou a jeden z bazénků nám naředí tak, abychom si do něj mohli bez obtíží vlézt. Voda bude mít nějakých devětatřicet a na posezení je moc příjemná. Honzovi po chvíli začne připadat zbytečně studená a jde prozkoumávat sousední nádrž. "Hot, Sér, hot!" ozve se znovu a kluk už přesunuje hadici k tomuhle bazénu. Tam Honzovi namíchá nějakých dvaačtyřicet. Potom vytáhne mačetu a začně přiřezávat kousky gumy, aby jimi mohl jako špunty přiucpávat různé přívodní hadice a teplotu tak líp regulovat. Honza ale pořád není spokojen a naloží se nakonec přímo do termálního potoka, který teče kolem. To už si oba klučinové, starší i mladší, jen sednou na kámen a krčí rameny. Bledé tváři se holt člověk nezavděčí... Řádně vymacerovaní a prohřátí se vracíme po 250 schodech z termálního údolí zpátku nahoru, klučinové nás provázejí a starší nás ubezpečuje, že o zaparkovanou motorku se vůbec nemusíme bát, protože ji hlídají jeho dvě ségry. Je nám jasné, že tenhle rodinný klan se celou dobu snaží o jakýsi přivýdělek, tak nejstaršímu vmáčkneme pár desítek pesos, rodince zamáváme a vyrazíme po krkolomné příjezdové silnici zpět do civilizace.
Dalším naším postupovým bodem jsou blízké vodopády Casaroro Falls. Ty jsou celkem profláklou turistickou atrakcí, čili příjezd k nim po rovné betonové komunikaci probíhá bez komplikací. Pak nás znovu čeká sestup po schodech do údolí - tentokrát je stupňů kolem 350 a vize, že je budu muset jít zase nahoru, mě děsí už teď. Navíc není všem dnům konec: nedávné zemětřesení sice nezničilo vodopád jako takový, ale kompletně zlikvidovalo všechny betonové přístupové chodníčky a můstky. Údolí vypadá jako obrázek z Lary Croft - mezi kameny o velikosti auta se prodírá říčka, naštěstí ne moc velká, a mezi tím vším trčí ulámané sloupy, zřícené mosty, utrhané armování z betonových bloků... Vodopád zatím nevidíme a těžko říct, jak od nás může být daleko. Já po pár stech metrech prodírání se terénem navrhuji, abychom se vrátili, jenže! Honza cítí vodopád! Jak se o chlapech říká, že se dokážou vždycky v daný moment soustředit jen na jedinou věc, Honza tohle krásně demonstruje, když větří vodopád. Dokážu si velmi dobře představit, že za ním zemětřesení likviduje zeměkouli, vybuchují jaderné elektrárny, mimozemšťani do nás pálí lasery - ale nic z toho ho ani nepřibrzdí, když míří k vodopádu. Jedna ženská, která se nemůže vyškrábat na kámen, nebo jí ujede noha a spadne do vody, ta nepředstavuje absolutně žádnou překážku. Někde vpředu je přece vodopád! Než jsme se k němu dostali, brodili jsme řeku celkem čtyřikrát. Nedovedu si představit žádnou evropksou zemi, Rumunsko nevyjímaje, která by oficiálně (za poplatek!) pustila turisty do něčeho takového. Upřímně si moc neužívám ani koupání v tůňce pod vodopádem samotným. Tůň je ve stínu, schovaná v dost husté džungli, takže je tam celkem zima, voda je samozřejmě taky ledová, a díky třicetimetrovému vodopádu se vlastně nedá moc vzdálit od břehu, pokud člověk nechce dostat vodopádem pěknou ránu do hlavy. Takže se během chvilky zase oblečeme a vyrazíme na larocroftovskou cestu zpět (opět brodění x 4) a finálních 350 schodů směrem vzhůru. Uf.
V jakémkoli dalším dobrodružství odmítám pokračovat bez oběda, takže se zastavujeme na tržnici v blízkém věstečku Valencia a dáváme si grilované kuře. Prodavač se ptá, jestli ho chceme naporcovat. Ale jo, proč ne? Ukrojí nám tedy půlku kuřete, vezme obrovský sekáček a ptáka rozseká od krku až k biskupovi i s kostmi na rovnoměrné dvoucentimentrové plátky. Fajn, tak příště snad radši bez porcování.
Kuře nám dodává síly na poslední bod naší motocesty, kterým je Red Rock Hot Spring. O tomhle horkém pramenu náš knižní průvodce zavile mlčí, ale upozornil nás na něj chlapík z půjčovny motorek, takže jsme si celkem jistí, že existuje a funguje. Před lázněmi už vidíme vyřazené motorky, tentokrát tedy sami nebudeme. Nijak to ale nevadí, bazén je celkem velký a lidí je v něm dohromady asi deset, takže žádný nával. Přestože se z okolních kopců valí sirné výpary, tenhle pramen je pravděpodobně spíš železitý a v bazénu samotném se vytvářejí červenooranžové usazeniny (odtud i název). Voda není ani zdaleka tak teplá jako v Baslay, kdyby záleželo jen na nás, klidně bychom si přitopili. Ale na poležení je to příjemné. Navíc se tu dá u pokladny koupit kelímková místní zmrzlina, přímo za sousední vesnice, s obskurní příchutí cookies a smetany, takže se rochníme v teplé vodě a debužírujeme. A užíváme si druhý hot-spring zářez během jednoho dne. Když se konečeně přimějeme vylézt, Honza trvá ještě na malé zajížďce k vodopádu Red Rock Waterfall. Musím říct, že do dalšího klopýtání mezi balvany už se mi moc nechce, ale moje námitka, že jsme se na téhle dovolené už koupali pod vodopádem aspoň třikrát, je smetena jako nerelevantní. U tohohle vodopádu naštěstí žádné drama nehrozí, až k němu je postavený pěkný chodníček. Vodopád je taky znatelně železitý, se spoustou usazenin kolem, takže se Honza po vykoupání musí utřít nejen od vody, ale taky od všeho toho železa.
Nám už teď zbývá jen dojet zpátky do Dumaguete, vrátit motorku, rezervovat si hotel na zítra (dnes ještě spíme ve Wellbeach) a někde se zastavit na večeři. Nakonec volíme rybí restauraci na okraji Dumaguete, s epesní vyhlídkou na moře. Dáváme si společně jídlo, kterému tu říkají Dumaguete Express a je to směs kousků ryb a mořských plodů dušená s bylinkami v kokosovém mléce spolu s mladou kokosovou dužninou. Chtuná to výborně - překvapivě včetně chobotničích chapadel. Máme chuť i na nějaký koktejl - takže si objednáváme rovnou celý džbánek mango sling (mangového džusu s rumem), což se záhy ukáže jako klíčová chyba. Navím přesně, v jakém poměru tady koktejly míchají, ale než se dostaneme na dno džbánku, mám značně rozostřené vnímání. Kromě toho jsme u jednoho džbánku nezůstali, přidali jsme ještě druhý, tentokrát s pina colada. Fakt nevím, co jsme si od toho slibovali. Od té doby si pamatuji spíš jednotlivé kousky, než že bych měla ucelený přehled, co se vlastně celý večer dělo. Na záchodě v restauraci jsem se potkala se dvěma Filipínkami, které si navzájem vytrhávaly obočí - to mi přišlo neuvěřitelně veselé. Z restaurace jsme si vzali tricykl a chtěli svézt k terminálu jeepneyů směrem na Zamboanguitu. Řidič tvrdil, že touhle dobou už jeepnyové nejezdí, což mi připadalo trochu divné, protože sice byla tma, ale copak se jeepnyové bojí potmě? Tricyklista nás tedy hodil na autobusové nádraží. Všechny autobusy tam byly úplně stejně žluté, což se mi líbilo, mělo to báječně harmonický charakter, ale nedalo se na nich moc poznat, kam jedou. Napadlo mě jít k tomu až vzadu (asi proto, že Zambianguita je taky až vzadu), ale jeho řidič mě poslal k tomu sousednímu - možná se bál, abych mu nepozvracela ten jeho. Ten sousední byl nicméně ten správný. Byl plný až po střechu, takže jsme s Honzou stáli v uličce - on kousek dál a já hned u dveří. Během cesty jsme mockrát zastavovali a já vždycky musela vylézt a pustit vystupující. Byla to docela legrace (mně teda tou dobu přišlo jako legrace skoro všechno), ale kapku jsem se hrozila toho, že zůstanu někde na mezi jen v tričku a kraťasech, bez dokladů a peněženky (ty měl v batůžku Honza) a autobus odjede. Naštěstí jsem z autobusu podle venkovních ceduí poznala městečka Bacong a Dauin a měla přibližnou představu, že jedeme správným směrem. Dokonce jsem dokázala odhadnout, jak jsme daleko, což mě ubezpečilo, že nejsem tak opilá, jak si myslím. Kromě toho konduktor viděl, že to mám dneska trochu rozmazané, takže mě vždycky upozornil "No, Mám, not your station" a já po vystoupení zase nacupitala zpátky do autobusu. Když jsme konečně zastavili u Wellbeache, museli jsme se ještě na našem baru zastavit na pořádnou sklenici nealko koktejlu a macatý, tučný bratwurst, který tady připravují zřejmě přesně pro podobné příležitosti. A když jsem se kolem desáté dostala do postele, měla jsem dojem, že jsem toho během dneška zažila ještě o fous víc, než bych si byla přála.
RSS