A takový to mohl být pohodový blog...
|
|
Honza, 15. 3. 2015
Nojo, je to tak: už od rána jsem si mnul ručičky, že dneska se nic, ale vůbec nic zvláštního dít nebude, což je dobře, anžto dneska mám zase na triku zapisování já, a protože zapisování člověka zdržuje od jiných, daleko zábavnějších činností (viz včerejší dva kýble koktejlu, které odvedly Hedviku od klávesnice stejně spolehlivě jak vlčák nevidomého), je nejlepší, když se ty dny, kdy člověk má něco psát, nic moc neděje, protože pak je s tím vším psaním člověk hotový ajn cvaj a nemusí si dělat zbytečné starosti s kravinama - například s tím, kde všude dělat čárky ve větě, když je tak strašně dlouhá jako třeba zrovna tahle, co tu píšu.
A začalo to slibně: se vstáváním jsme dneska ráno moc nespěchali - proč taky, v pokojíčku můžeme být až do dvanácti. Motorku jsme vrátili už včera, takže nehrozí žádné dobrodružství na nezpevněných cestách ani nečekané koupání pod vodopádem. Já jsem se ráno ještě před snídaní jen tak pro forma vykutálel před hotel na pláž a chvilku jsem zkusmo šnorchloval, a super: na dně krom písku nebylo vůbec nic, takže tady taky dobrý.
K snídani si dala Hedvika omeletu a já lívanec, který už jsme tu taky měli, takže zase není důvod ztrácet čas popisem, jaký to bylo dobrý. Další bod si můžu odškrknout.
Když se nakonec přece jen přesvědčíme, že je potřeba se posunout zas o kousek dál, hodíme batohy na záda a dojdeme na zastávku, kde nám za chvilku zastaví autobus (na filipínské poměry poloprázdný, tj. v uličce stojí sotva patnáct lidí), který nás za dvacku doveze do Dumaguete. Mohl bych se sice zmínit o handrkování s řidiči tricyklů na autobusovém nádraží (za pade? to vypadáme, že jsme tu odvčera nebo co?) nebo o mladíkovi, který nám nabízel "excellent business opportunity, sér!", ale když se o tom nezmíním, tak se to nikdo nedozví a já budu mít jednodušší práci, no ne?
V Dumaguete trávíme den k radosti mě coby určeného bloggera hlavně na hotelovém pokoji a po různých kavárničkách a hospůdkách, kde konverzujeme na lehká témata a dáváme si nízkoalkoholické drinky, které s sebou nesou jen minimální riziko nevázané zábavy a opileckých dobrodružství, která by pak bylo třeba zdlouhavě popisovat.
Situaci mi komplikuje až Annamae, známá z Couchsurfingu, se kterou jsme průběžně v kontaktu už od začátku plánování naší cesty a která nám už zprostředkovala spoustu místních mouder, počínaje nákupem telefonní kartičky (levná a k nezaplacení), přes informace o lodích, autobusech, letadlech, počasí a mnoha dalších věcech. Tak tahle Annamae se s námi měla původně potkat, ale - zcela v duchu bezzážitkového dne - se někde zasekla na služební cestě kvůli rozbitému trajektu. Už už to vypadalo dobře, ale pak nějaký nezodpovědný Filipínec trajekt opravil a pak už to všechno šlo jenom k horšímu.
Nakonec se tedy potkáváme - Annamae a její manžel Charles jsou o něco mladší než my, mají dvě děti a jsou to Filipínci čínského původu - jejich rodiny tu žijí už třetí generaci. Povídáme si nad kafem o našich zkušenostech z Filipín, o cestování po Asii a jinde po světě a já mám nepříjemný pocit, že se mi ten dnešní blog začíná trochu komplikovat, sakra práce. Zvlášť, když nás nakonec pozvou, abychom se alespoň na chvilku zúčastnili malé rodinné oslavy, kterou pořádají u příležitosti narozenin nějakého Filipínčete, a taky kvůli tomu, že je dneska neděle. Vskrytu duše doufám, že Hedvika bude unavená a zjednoduší mi mou zapisovací povinnost, ale ne - ví dobře, co se mi honí hlavou, a s gustem se nechává pozvat. Jen počkej, však já ti to vrátím i s úrokama!
Charles a Annamae nás nakládají do svého offroadu, se kterým se proplétají přeplněnými uličkami Dumaguete. Vyjadřujeme obavu, jestli se ještě někdy dostaneme zpátky, ale jen se smějí: "Tady je všechno blízko." Pak zabočujeme na nějakou cestu, kde nám vrátný otvírá bránu... pak ještě jeden vrátný a jiná brána a konečně přijíždíme na jakési rozlehlé nádvoří plné velkých nablýskaných aut. Úplně vlevo stojí přívěs s motorovým člunem, dvacetistopým Baylinerem. Začínám chápat, že se nevyhnutelně dostáváme za hranici pohodového dne.
V tomto dojmu mě utvrzuje i vstupní hala, do které se vchází po mramorovém schodišti a která mi ze všeho nejvíc připomíná přijímací salón v Hrádku u Nechanic, tomto pokladu české novogotické arichtektury. V oknech visí těžké, bohatě řasené záclony, na zdech originály čínských tušových maleb a historické porcelánové talíře. V obývacím pokojí stojí - přísahám, že si nevymýšlím - vycpaný lední medvěd. Mezi rodinnými hosty se tiše míhá asi tucet filipínských služebných, další tušíme v pilné práci za zavřenými dveřmi do kuchyně.
Před jídelnou, kde je prostřeno pro patnáct hostů, je dlouhý stůl, prohýbající se jídlem: na jedné straně mu vévodí čokoládová fontána, na straně druhé pak sele pečené vcelku. Zřejmě začínáme s Hedvikou z toho pohledu mírně panikařit, protože nás Annamae spěchá uklidnit: "Je to jen malá rodinná oslava, nic oficiálního." Charles dodává: "To my se takhle po nedělích potkáváme, rodina musí držet při sobě!" Já tolik jídla viděl pohromadě jenom jednou, bylo to na obrázku v knižce, kterou jsem pak celou poslintal.
Zanedlouho další nablýskané auto přiváží hlavní protagonistku celé oslavy - holčičku asi pětiletou - která se zdržela kvůli svému baletnímu vystoupení. Děti, kterých je tu asi osm a samozřejmě každé z nich má vlastní filipínskou chůvu, jsou posazené u extra stolečků a jejich talířům vévodí žužu máčené v čokoládě a obalené kousky jiného žužu. Ale možná je to nějaké filipínské tradiční jídlo, které jsme zatím nepotkali.
Zpívá se Happy Birthday, děvčátko sfoukává svíčky na dortu a hosté zakrojují sele. Je to místní pochoutka, peče se pomalu pět hodin na otevřeném ohni ze dřeva a zvláštní důraz se klade na tenkou propečenou kůži, která má tloušťku i konsistenci zhruba našich brambůrkových chipsů. Dál ochutnáváme děsivě vypadajícího, ale o to lépe chutnajícího mořského ďasa a jakýsi mišung, o kterém nám Charles nechce říct, z čeho je udělaný ("nejdřív to zkuste, pak vám to povím"), ale který odborně odhadujeme na hašé z prasečí krve a plíčků, nic, co by našince odchovaného jelity a prdelačkou zastavilo.
Uzobávám od všeho trochu, abych neurazil, ale popravdě řečeno jsem ještě stále nacpaný z odpoledních žebírek, která jsem si neprozřetelně dal v jedné mexické restauraci, protože mi nikdo neřekl, že mě večer čeká opulentní hostina na zámku u příležitosti pátých narozenin jedné místní baletky (a kdyby mi to někdo řekl, věřil bych mu to?). Víc se tedy věnuji konverzaci s našimi hostiteli a rýsuje se mi tu podobný obrázek, jako už jsme viděli v Malajsii: Číňané přišli na Filipíny následkem bouřlivých události dvacátého století coby emigranti, usadili se, rozkoukali se a bez velkých debat o národní svébytnosti a menšinových právech začali vydělávat peníze. Annamae pracuje v marketingu, mluví pěti jazyky (místním dialektem cebuano, oficiální "filipínštinou" tagalog, čínským dialektem svých rodičů, mandarínskou čínštinou a pochopitelně anglicky) a nezmiňovala se, že by jí chyběly nějaké zákony ohledně rovných příležitostí. Dozvídáme se, že minimální mzda na Filipínách je 300 pesos za den (asi 150 Kč), ale většina dělníků si o takových penězích může nechat jen zdát a dělá za polovic. Na Filipínách se peníze nevydělávají, za nimi se jezdí do ciziny: chlapi pracují jako námořníci na lodích, ženské (pokud zamlada neklofnou volného německého důchodce) pak vyrážejí do Saúdské Arábie jako ceněné chůvy a služebné, případně zdravotní sestry. Jde to dokonce až tak daleko, že filipínští doktoři si po dostudování dělají rekvalifikační kurz na sestru, aby si mohli ve světě přijít na nějakou tu korunu. Ptám se i na víru - zajímá mě, jak se Číňané staví ke křesťanství - ale prý to jde dohromady docela dobře. Annamae chodí do kostela, nicméně v domě jsme si žádných očividně křesťanských symbolů nevšimli a modlení před jídlem se taky nekonalo; podle všeho to berou tak nějak sportovně.
Závěrem se stočí hovor zase na jídlo, což je téma, do kterého se nadšeně zapojuje celé osazenstvo stolu, včetně rodinného patriarchy, který zatím jen pečlivě dohlížel na to, aby nám služebná pravidelně dolévala sklenice vodou a doplňovala ji kostkami ledu. Probíráme nejrůznější filipínská jídla, přičemž my glosujeme, jestli jsme už danou věc snědli nebo nesnědli. Za největší kulinářskou delikatesu je nakonec prohlášeno vařené kachní vejce s malou nevyklubanou kachýnkou uvnitř - ne, zatím jsme nechutnali a po shlédnutí několika fotek se k tomu zřejmě ani neodhodláme.
Nakonec se přece jen zvedáme k odchodu - s díky odmítáme na závěr podávanou zmrzlinu, loučíme se a všem děkujeme za pohostinnost. Charles nedá jinak, než že nás doveze do hotelu autem a jen tak tak se ubráníme tomu, aby nás zítra ráno vezl na letiště. Jako chabou záplatu za všechnu tu pohostinnost necháváme našim hostitelům magnýtek na ledničku a pozvání do Čech. V duchu počítám, kolik by nás v takovém případě stál víkendový pronájem Hrádku u Nechanic.
A takový to mohl být pohodový blog...
RSS