On the road again...
|
|
Hedvika, 16. 3. 2015
Narozdíl od včerejšího, neuvěřitelně pohodového dne (viz Honzův blog) nás dneska čekala tvrdá práce. Po dlouhých diskusích a debatování jsme se totiž definitvně rozhodli vrátit se dnes letadlem zpět do Manily, odkud se přesuneme do plážového a potápěčského letoviska Puerto Galera. Tam je moře i hory dost zajímavé na to, abychom se pár dní zabavili, a navíc je to přiměřeně blízko k manilskému letišti, odkud se musíme příští týden vznést směrem ku Praze.
Cesta není, jako ostatně žádná ceska na Filipínách, žádná hračka. Nejdřív nás čeká letadlo Dumaguete - Manila (cca 800 km), pak taxík v Manile letiště - autobusové nádraží (cca 3 km), potom autobus Manila - Batangas (cca 110 km) a v závěru loď Batangas - Puerto Galera (cca 30 km). Ani nás moc netrápí fakt, že máme rezerovanou noc v hotelu na White Beach, tedy ne přímo v Puerto Galera - to je od sebe jen pár kilásků a nějaký tricykl už vždycky chytneme. O něco těžší hlavu máme z toho, že poslední loď z Batangas odjíždí směrem k Puerto Galera někdy kolem čtvrté odpolední, a naše letadlo se z Dumaguete vznese v 10:40. Mezí tím nezbývá moc času na zdržení, objížďky, poruchy a další průšvihy. Všechno zkrátka musí klapat, jinak se do hotelu včas nedostaneme, rezervace nám propadne a my budeme spát někde pod mostem. No a jak to s tím klapáním na Filipínách bývá, s tím už pár zkušeností máme...
Kupodivu, zdaleka nejnepříjemnější byl ten nejkratší kousek. Zatímco piloti Philippine Airlines s námi přistáli s Manile s pětadvacetinimutovým předstihem a naše batohy vyjely na běžícím páse jako jedny z prvních, taxík na autobusák se teprve ukázal jako ten pravý oříšek. Měli jsme nastudováno, že na manilském letišti fungují taxíky dvou druhů: žluté, s taxametrem, kde cestující zaplatí skutečnou cenu, kterou taxametr ukáže (obvykle vyjdou o dost levněji), a bílé, tzv. coupon taxi, kde si cenu dohodnete s řidičem napevno ještě před nastoupením do vozu (a obvykle vyjdou o dost dráž). Tedy, fronty stály na jedny i na druhé. Přemýšlím, jestli jsem někdy v životě viděla vůbec nějakou frontu na taxík, a nemůžu se rozpomenout. Jo, když jdete takhle o desáté z Národního, může se vám stát, že taxík, na který mávnete, už je plný a musíte mávnou na druhý - ale fronta? Tady stála k bílým taxíkům frontička asi pěti lidí, a k těm žlutým macatá lajna připomínající zahajovací den na Matějské: bratru sto padesát hlav. Věděli jsme, že na přesun na autobusové nádraží máme spolehlivě aspoň hodinu, tak jsme se s důvěrou postavili do žluté fronty. Když se po pěti minutách ani nehnula, šli jsme se ze zvědavosti zeptat, kolik by nás cesta na autobusák stála v bílém taxíku, a ceně 440 pesos jsme se od srdce zasmáli. Po dalších pěti minutách nehýbání jsme se kajícně přesunuli do bílé fronty a byli jsme velice rádi, když jsme se do druhého či třetího bílého taxíku vešli. To jsme ještě netušili, že následující tři kilometry pojedeme v echtovní, nefalšované manilské zácpě tři čtvrtě hodiny.
Už jsme si začínali kousat nehty, nicméně řidič nás na autobusáku přistavil přímo k autobusu do Batangas, do kterého jsme se bryskně naložili a vyrazili na další putování. Už po třetí se nám stalo, že jsme přišli na autobusové nádraží a autobus tam, kam jsme chtěli, odjížděl v podstatě hnned, nebo během pár minut. Zdá se, že pokud se na Filipínách potřebujete opravdu někam dostat, autobus je snad nejspolehlivější prostředek. Za devadasát minut nás autobus vyklápí v batangaském přístavu a my hledáme loď do White Beach. Mělo by tam existovat přímé spojení, nicméně většina lodních společností jezdí buď do Puerto Galera, nebo do Sabangu, takže až po hodné chvíli najdeme jednu, která má na pokladně i ceduli White Beach. Kromě 275 pesos za osobu za lodní lístek platíme i 30 pesos za osobu za to, že můžeme využít lodní terminál. Teda, využít... Dá se tam sedět, jít na záchod a koupit si koblihu, což postupně všechno uděláme. Loď má vyjíždět ve tři, takže se k nástupní bráně hrneme celkem rychle, ať to stihneme, nicméně lodní úředník nás ubezpečí, že před tři čtvrtě na čtyři loď rozhodně nepojede. U vědomí toho, že jiné plavidlo už dneska naším směrem vyrazit vůbec nemusí, radši sedíme přímo u nástupní brány - a dobře děláme! Nakládání začíná v 15:20 a o deset minut později už jsme na volném moři. Zatímco Honza, jako v každém dopravním prostředku, v klidu pospává, já s rostoucím neklidem na GPS sleduji, že se naše loď blíží k Puerto Galera, nikoli k White Beach. Když tam dorazíme, ptám se jednoho z námořníků, co bude s naší destinací - s ledovým klidem mě odkáže na bílý mikrobus, prý "free shuttle", který nás doveze, kam jsme si zaplatili. Fajn. Sbalíme tedy batůžky, vylodíme se na břeh a zamíříme k autobusíku. Zdá se, že se rychle plní, takže docela spěcháme. Cestou se nám ale postaví do cesty brána - a s ní environmentální úředník. Ostrov Mindoro od každého návštěvníka vybírá příspěvek na ochranu životního prostředí 50 pesos. Tenhle region mi začíná neodbytně připomínat Vietnam, kde je jakákoliv snaha podojit bílého muže pokládána za národní zájem. S láskou vzpomínám na tricyklistu na Boholu, který, když jsme se ptali na cenu cesty, řekl: to je na vás. Zdá se, že tady na Mindoru už turismus postoupil na další úroveň. To záhy potvrdí řidič našeho free shuttle minibusu, který nám nabídne svezení přímo až do našeho resortu, když každý přihodíme 50 pesos. Jo, každý holt vydělává, jak umí.
Konečně jsme v hotelu. Amami Beach Resort je vlastně jen pár plážových chatek a malá restaurace. Podobně jako další dva či tři resorty v okolí je vlastněn Italy. To je důvod, proč se do téhle oblasti stahují na večeře i turisti z ostatních pláží. Jinak je tu ale božský klid, veškerý plážový party-život se odehrává až pak pět kilometrů od nás. Nás hned po přjezdu vítá Fabio, zřejmě polo-Filipínec a polo-Ital, který sice nemá vlasy jako Fabio z reklamy na Old Spice, ale zato má v angličtině ten srandovní operní italský přízvuk známý z televizních komedií. Nejdřív nám na baru objedná dva "wélkomé drinksi" a pak nám ukáže pokojík. Je to horní patro bambusové chýše, s teráskou stejně velkou jako je pokoj samotný. Pokoj máme předběžně rezervovaný jen na jednu noc, ale ptáme se, jestli bychom mohli zůstat déle. "Jés, ofa kórsa." Pak vyzvídáme, jak se to má s potápěním. Mohl by nám domluvit nějaký výlet? "Ofa kórsa, Pacifika dajversa - vééry gůda dajversa." A co motorčička, je tu nějaká půjčovna? "Ofa kórsa, Café Felína, besta prais for motórebajka!" Pro jistotu se ještě řeptám, jak je to tu s teplou vodou a elektřinou (některé plážové resorty je nabízejí jen omezeně) a Honza zase prozkoumává wifi připojení. Lidi, kde jste to proboha bydleli předtím, diví da Fabio? Jasně že to všechno máme, jinak by přece u nás nikdo nechtěl bydlet!. Líbí se nám tu a máme dojem, že tu, ofa kórsa, nějakou chvíli zůstaneme.
Večeři dnes nepřipravuje italský kuchař, ten má v pondělí volno, ale filipínská maminka. Ani ta ale resortu ostrudu nedělá: Honza zůstane u klasikých italských špaget aglio olio a já si dopřeju čerstvou, dnes na tržnici koupenou dorádu, pečenou na citronové trávě. Myslím, že ani hlady tady neumřeme. U coco-Malibu drinku zaslechneme od sousedního stolu češtinu, tak si ještě na chvíli popovídáme se dvěma, no, vlastně Mnichovany, kteří mají tak nějak český původ. Na Filipínách už byli několikrát, teď se právě vracejí z Boracay a neuvěřitelně si na něj stěžují: je hlučný, špinavý, drahý, plný turistů, hlavně z Číny, Ruska a Koreje. Nojo, asi je jen otázkou času, než se rozkřikne, že Filipíny jsou moc hezké na pohled, a čínské a ruské davy se vrhnou i na další destinace, než jen na ty vyfocené v katalozích velkých cestovních kanceláří. Asi máme vážně kliku, že jsme sem zamířili právě teď, kdz už tu člověk bez větších obtíží najde autobus či pivo, ale ještě nemusí stát na pláži frontu do moře.
Je osm večer, už padla tma, kolem svítí jen pár luceren a já sedím na naší vyvýšené terásce pod stromem, poslouchám šplouchání moře a každým nádechem voňavého mořského vzduchu si užívám, že tu můžu být - právě tady a právě teď.
RSS