Velmi dovolenkový den
|
|
Hedvika, 17. 3. 2015
Dneska jsme měli za úkol seznámit se s okolím našeho nového působiště - a toho jsme se taky do puntíku drželi. Hned po snídani jsme skočili do plavek a vyrazili prozkoumávat blízké moře. I přesto, že se Fabio včera vyjadřoval o místním šnorchlování dost s despektem ("thér is sámethinka ándér wóter híre, bat betér méjk a propér dajv elsewére"), my jsme jen pár metrů od břehu narazli hned na několik korálových skalek se spoustou rybiček a ježků a hvězdic a všelijaké jiné havěti, takže jsem byli s akcí šnorchlování celkem spokojeni. Pak jsme zuli ploutvičky a zamířili bosky po pláži do White Beach, kde jsme měli doporučené potápěče, a taky půjčovnu motorek za rozumné ceny. V průběhu asi tříkilometrové procházky jsme museli dvakrát vyšplhat na skálu, která spadala rovnou do moře (tomu jsme dali přednost před obeplaváním), hlavně jsme ale pozorovali, jak se pláž postupně proměňuje. Zatímco u nás, v oblasti Talipanan Beach, je na pláži jen pár rybářských lodí, směrem k White Beach přibývají vodní skútry, motorové čluny, banana boats, a vrcholí to plovoucím barem. Na White Beach samotné taky prudce stoupá počet naháněčů, kteří nám chtěli střídavě prodat perlový náhrdelník, vyjížďku na vodních lyžích, let padákem a kdo ví co všechno ještě, takže jsme zamířili rovnou k Pacific Divers a doufali, že v jejich kanceláři už si na nás pouliční prodavači ledasčeho netroufnou.
Velkým šéfem Pacific Divers je Francouz Didier, původem z Avignonu, ale tam prý je přes zimu moc zima, tak v zimních měsících rozběhl byznys tady - a zdá, se že je úspěšný. Do začátku se omlouvá, že mluví mizerně anglciky, takže má do ruce tlumočníka, taky Francouze, ale se solidní znalostí angličtiny. My ale záhy přispecháme na pomoc s francouzštnou - a oba Frantíci zjevně roztávají. Jasně, výlet pro nás zítra udělají, jen tak na tři hodinky, během nich stihneme dva ponory. Kam to bude? Jóó, to se ještě neví - až podle počasí. Ale když mávnou rukou nad mapou potápěčských lokalit, kde je jich vyznačených přes dvacet, je jasné, že se nemusíme obávat - určitě bude kam jet. Jeden ponor nás bude stát 1400 pesos, a to včetně vypůjčení kompletního vybavení. To je hodně příznivá cena. Ptají se, odkud jsme, kde tu bydlíme a jestli něco nepotřebujeme. Mohou prý nám doporučit nějakou půjčovnu motorek (to se jen poděkujeme, tip už máme od Fabia) a taky výlet, který z našeho sídla Amami Beach zabere jen chvilku a zahrnuje asi půlhodinovou procházku a vodopády. Didier v rychlosti nakreslí jednoduchou mapku, abychom se cestou neztratili. A na viděnou zítra - radši už v devět, ať je čas na vyzkoušení neoprénu, v deset už vyplouvá loď.
Od potápěčů se snažíme dostat k hostelu Felina, kde mají mít ty Fabiem slíbené laciné motorky (400 pesos na den - jinde prý jdou s cenou i na čtyřikrát tolik). Osada kolem White Beach sice není veliká, nicméně s urbanistickým plánováním si tu nikdo moc hlavu nedělal, čili se opakovaně dostáváme do spleti úzkých, mnohdy slepých uliček, až nás nakonec jakási domorodka dovaviguje správně. Motorky ve Felině skutečně mají, dokonce za slíbené ceny, akorát si tu - to nás potkalo poprvé - vezmou tisícovku zálohu pro případ, že bychom skútříku něco udělali. Zatneme zuby, zálohu zaplatíme a s ní i půjčovné na celé tři dny. Už máme zase vozítko - vlastní doprava je v těchhle končinách klíčová - a máme pocit, že se konečně můžeme pořádně rozletět.
Nejdřív do Puerto Galera, navštívit turstickou informační kancelář (pořád ještě doufám, že mě v některém filipínském městě příjemně překvapí a budou v ní skutečně něco vědět), najít pohledy a poobědvat. Obědem začínáme, doporučenému podniku Le Bistro se nakonec vyhneme (oběd stojí kolem 400 pesos pro jednoho, to nám přijde na filipínské poměry dost) a skončíme v sousední restauraci, kde si dáme já nudle a Honza svoje nové oblíbené jídlo: club house sendvič. Infokancelář je hned vedle, čili do ní zamíříme, jakmile vstaneme od stolu. Office je ale věrný všem svým předchůdcům, slečna v něm je sice velmi vlídná a mluví anglicky, nicméně neví skoro nic. Kde se tu dá trekovat v horách? Asi nikde. Kde leží údolí Hidden Paradise? To je mimo region Puerto Galera, takže o tom nemůžeme nic říct. A kde tu prodávají pohledy? Tady prvně slavíme úspěch - naproti bance!
Naproti bance je stánek se suvenýry, od triček a po dřevěné opice, a prodavačka má skutečně i jednu krabičku, kde skrývá pár pohledů. Vypadá to spíš jako sbírka než jako pohlednice na prodej - kousky evidentně nejsou nejmladší, a mnohé z nich jsou z docela jiných míst, než v jakých se právě necházíme. Nakonec jich pár vybereme, ale zbytku našich známých, na které se nedostane, se chystáme situaci s pohlednicemi jen ústně vysvětlit. Pak už ale znovu skáčeme na železného oře a posouváme se do Sabangu. To je vlastně srdce zdejší plážové kultury, je tam nejvíc resortů a nejvíc příležitostí k potápění, průvodce ale opatrně uvádí, že je tam taky nejvíc barů s filipínskými holčičkami a že nejsme-li právě němečtí důchodci, není Sabang to pravé místo pro nás. O tom se záhy přesvědčujeme: městečko je špinavé, hlučné, nepříliš hezké, a počet pouličních prodavačů převyšuje únosnou mez. Chceme si dopřát chvilku klidu aspoň u ledové kávy, ale ta na pláži stojí 320 pesos (to si snad neřeknou ani ve Starbucks na Václaváku!), takže znovu startujeme skútr a míříme zpět. Nakonec se na ledovou kávu zastavíme cestou ve View Point Café, kavárně s epesním výhledem do zátoky (kafe 40 pesos, vyhlídka k nezaplacení). A pak zpátky do hotelu.
Honza mi na pár kilometrů přenechá řízní skútru. Docela se toho bojím, ve Vietnamu se mi povedlo ho položit po pár metrech. Jedu tedy jen velmi opatrně a pomalu, nicméně tentokrát zůstává motorka až do cílové stanice ve svislém stavu.Honza jásá, protože už se vidí, jak ho teď budu moct převážet od baru k baru, zatímco on bude testovat drinky, ale hned ho upozorňuju, že zatáčky mi ještě moc nejdou - a s Liškou kulícím se na zadním sedadle ze strany na stranu mi nepůjdou vůbec. Takže tenhle plán je neprůchozí.
V hotelu si dopřáváme popolední klid. Přemýšlím, jestli se nám za celou dobu dovolené něco takového povedlo - každopádně je to super! Na baru ulovíme barmana, Honza by rád pivo a já nějaký koktejl, výběr nechám na odborníkovi. Klučina se chvíli zamyslí a pak zamíří ke květináči s čerstvou mátou a záhy donese pořádný pohár mojita (sice o něm tvrdí, že je to margarita, ale to se dá prominout). Píšeme pohledy, koukáme na moře, lenošíme.
Na večeři tentokrát nezůstaneme v našem resortu, ale přesuneme se po pláži o pár set metrů dál, do Luca's, což má být nejlepší a nejproslulejší pzizerie v Puerto Galera a celém okolí. Trošku nás odrazuje už přijetí, pět servírek klábosí u jednoho ze stolů a o nás nejeví moc zájem. Pro dobrou pizzu jsme ale ochotní trochu čekání snést. Zklamání nicméně pokračuje, restaurace nenabízí víno po sklence (co jiného si k pizze dát, že?), do koktejlů zase chybí pomerančový džus. Donesená pizza je sice obrovská, nicméně o pravé Itálii se mluvit nedá, zdejší italský kuchař se nejspíš už přizpůsobil americkým požadakům a těsto dělá silnější. Kromě toho není pizza ani po chuti žádný trhák, rajčatové sugo je vyloženě mdlé. Reklama na "pravou itaslkou kávu" je nepokrytě lživá, dostaneme dva kbelíky amerického kafe s mlíkem a vrstou skořice. Dortíky jsou sice v menu, ale nikoli v kuchyni, takže nic sladkého na spravení nálady. Když na nás slečny servírky v družné zábavě průběžně mrkají, aniž by je napadlo uklidit špinavé nádobí nebo přinést účet, zapřísaháme se, že k Lucovi už se na další večeři nevypravíme. Procházka zpátku domů po ztemnělé pláži, pod celými mračny hvězd, je ale příjemná.
Když otvíráme dveře od pokoje, zdravíme se před naší chýší se psem, který tu dělá už od včerejška Honzivi společnost, a se stádem gekonů, kteří si v našem krovu právě dělají piknik. Začínáme si tu zvykat. Po terase nám vstříc zamíří šváb. Dneska spím rozhodně pod moskytiérou.
RSS