Znovu pod vodu
|
|
Honza, 18. 3. 2015
Na dnešní ráno máme opět naplánován pevný program: vstáváme za kuropění (kohouti se tu naplno rozkuropí od šesti od rána) a než kolem sebe trochu poběháme, sníme nějaký ten lívanec a tak, vždyť to znáte, je půl deváté a my vyrážíme na hlavní bod dnešního programu, kterým je (opět) potápění. Nepotápějícím se čtenářům se ze srdce omlouvám, ale když ono nás to baví.
Jak je naším tradičním zvykem, dorážíme na smluvené místo předčasně. Obvykle to moc nevadí a někdo by možná řekl, že čekat dvacet minut na pláži tropického ostrova ve stínu kokosových palem není zas taková tragedie, ale to by se nesmělo jednat o White Beach, kde člověka v pětivteřinových intervalech otravují prodejci všeho možného. Většinou se jedná o univerzální šmelináře, takže se obchodní rozhovor obvykle odehrává v následujícím duchu:
"Chcete si koupit perlový náhrdelník, sire?"
"Ne, díky."
"Co řetízek se žraločím zubem, sire?"
"Ne."
"A nechce si sir pronajmout motorku?"
"Nechce."
"Tak ručně pletený košík?"
"Ne, raději ne."
"Ale na vodním skůtru by se sir možná projel, ne?"
"Kdepak."
"Takže raději vodní lyžování?"
"..."
"Nebo můžeme sira tahat za motorovým člunem na nafukovacím banánu a sir u toho bude ječet?"
"Nechám si ujít."
Prodavači už začíná docházet munice.
"Co potápění, potápí se sir?"
"Už máme objednáno."
"A, hmmm, tak že bychom sira někam odvezli tříkolkou?"
"Zůstanu radši tady."
¨"Tak sluneční brejle!" vybafne prodavač, který evidentně ztrácí půdu pod nohama.
Tázavě se na chlapíka podívám přes své zcela vyhovující sluneční brýle.
"Můžu ještě sira namasírovat..." To už zní vyloženě plačtivě. Zahalím se do pláště velebného mlčení.
Prodavač se celý schoulí do sebe, protože ví, že prohrál.
Přesto mu to stavovská čest nedá a už na odchodu odněkud vyčaruje fialovou hučku s pentlí: "Sire, alespoň slamáček...?"
Když tohle absolvujete během dvaceti minut dvanáckrát, jde veškerá empatie stranou a musím se přemáhat, abych chlapíkovi nevmasíroval slamáček se žraločím zubem do řitě. Raději prcháme do blízké restaurace, kde si každý dáváme po mangu a přemítáme s Hedvikou, jestli se to cajdání po pláži všem těm obchodníkům vyplatí. Záhada je rozluštěna ve chvíli, kdy vidíme, jak stádo Korejců vykoupí kloboučníkovi celý sortiment hipsterských kloboučků, zatímco se na vedlejším lehátku ruská matróna ovíjí perlovými náhrdelníky. Cesty ekonomie jsou spletité a nepochopitelné.
Hlášení o odjezdu potápěčské lodi kvitujeme s nelíčenou úlevou. Na lodi panuje rodinná atmosféra: jsme tu my dva s Hedvikou, pak Didier, francouzský majitel potápěcí školy, jeho žena, Loci, Didierův francouzský kamarád, jeho žena, jeden Filipínec, co bude vést ponor, druhý Filipínec, co kroutí volantem na lodi, a třetí Filipínec s kvalifikací podržtašky. Oproti potápěcí výpravě na Apo Island, která nezapřela své německé organizátory, je tenhle výlet charakteristicky francouzský: Nejenže na lodi není voda na pití, ale sám majitel si svou láhev s pitím zapomněl doma, takže se s ním svorně dělíme o tu naši, zatímco se s manželkou dohadují, kdo měl vlastně mít vodu na starost a kdo může za to, že zůstala na břehu - to vše v dobrém rozmaru. Komunikačním jazykem na lodi je ovšem francouzština, což znamená, že Hedvika je po celou dobu přeplavby na potápěcí lokaci v družném hovoru se zbytkem posádky, zatímco já zkouším, jestli se dá proplivnout do moře mezírkou mezi palcem a ukazováčkem u nohy.
Naštěstí to nemáme daleko a tak dřív, než mám nohu celou poflusanou, parkujeme kousek od skalních útesů jakéhosi ostrůvku, kterých je tu kolem požehnaně. Skáčeme z lodi rovnou do pěkné korálové zahrádky - není to sice takový psychedelický úlet barev a tvarů jako na Apo, ale pořád je na co se koukat - ať už jsou to rybičky, skalní věže nebo trsy tvrdých korálů všemožných druhů. Jeden tmavě zelený, který vypadá jak zkamenělý polníček, tu vidím vůbec poprvé - kdybych nebyl býval utopil kameru hned první den, tak bych vám ho byl býval vyfotil, takhle vám musí stačit jen to, že se jmenuje ?
a říká se mu romanticky Černé slunce.
Po hodině se do nás začíná dávat zima (voda je tu o dva stupně studenější, než dole na Negrosu, těch tisíc kilometrů je znát) a vzduchu už taky moc nezbývá, tak lezeme ven - Hedvika na další hodinu francouzštiny a já abych se zase trochu pocvičil v plivání.
Na druhý ponor máme slíbené Zévy obrovské a mořské koníky. Zévy najdeme hned, a jsou fakt obrovské a mnohobarevné. Já si tohohle tvora pamatuju ještě z perokresby ze Dvaceti tisíc mil pod mořem, a je fakt, že originál si z obrázkem moc nezadá. I když divoké historky o tom, jak potapěči - z nevědomosti, neopatrnosti nebo blbosti - strčili do téhle škeble ruku a následně utonuli v jejím sevření, jsou výmysl: Jednak se ty potvory zavírají pomalu (teda na začátku se jakoby cuknou, ale pak už to tak rychle nejede) a navíc se nedovírají úplně natěsno, ruku by z toho člověk asi vytáhl. Ale na druhou stranu osobně jsem to nezkoušel - ty čelisti vzbuzují docela respekt.
S mořskými koníky už to bylo slabší - rejdili jsme po písečném dně, kde jinak nebylo vůbec nic zajímavého, snad čtvrt hodiny, ale žádný se neukázal. Asi měli někde závody. Zbytek času jsme tedy prorejdili v nějaké korálové zahrádce a pak už šup do lodi a šupito presto zpátky na oběd. I když - kdybych věděl, co nás čeká, asi bych to nehnal tolik presto - zašli jsme do místní doporučované plážové restaurace, kde jsem si misto vyhlášeného "lívancového vulkánu" dal kuřecí křídla. Říct, že nestála za nic, by bylo natírání situace narůžovo. Co se dá dělat, na moři jsme byli hlady a už jsou skoro tři odpoledne, takže nakonec tu smaženou hrůzu přece jen spořádám. Fuj.
Hedvika dokupuje ve městě zbývající pohledy (ano, je tu skutečně jen ten jediný krám, který je prodává - v ostatních obchodech nejen že pohlednice nemají, ale ani nevědí, co to slovo znamená), vyzvedáváme si v prádelně úhledně zabalený dvoukilový balíček vyžehleného prádla (za 35 Kč, no nekupte to) a mažeme domů, protože slunce se začíná kutálet za hornaté vnitrozemí a tma se tu snáší rychle.
"Doma" v Amami se rozhodujeme, že špatný oběd napravíme dobrou večeří a necháme si oba připravit čerstvou mořskou rybu od italského kuchaře, který se včera vrátil z dovolené zpátky do práce na tropický ostrov. Byly obě tak výborné, až jsme ji museli kuchařovi pochválit a ten s námi strávil následující půl hodiny v družném hovoru, během kterého nám objasnil obtíže spojené se stavbou pece na pizzu, strategii pro nákup mořských ryb na tržnici, místní klimatické podmínky a jejich vliv na přítomnost turistů a spoustu, spoustu dalších zajímavostí.
Zítra nás čeká horská tůra - nebo alespoň to, co je tu horské tůře nejbližší. Cíl: vodopády! Taky už se tak těšíte?
RSS