Už zase vodopády
|
|
Hedvika, 19. 3. 2015
Postupem času jsme se naučili nevstávat úplně s rozedněním, což je tu tak kolem páté, ale spát až do chvíle, kdy se řvaní kohoutů nedá snést, což bývá kolem půl sedmé. Já jsem dneska dokonce vyspávala skoro do tři čtvrtě, takže jsem vstávala s mírným studem, protože jsme se s Honzou včera domluvili na časném startu - chceme totiž dnes vyrazit na trek k Talipananským vodopádům a kolem desáté se udělá takový hic, že je kdekoli jinde než ve stínu u moře a s koktejlem v ruce zcela nesnesitelně. Honza už posedává na terase, drbe jednou rukou psa a druhou notebook. Křiknu jeho směrem, že jsem vypravená cobydup, odbydu sprchu a už se chystám na snídani. Honza ale ještě na počítači něco řeší, hotov bude až za chvilku. OK, sbalím zatím batůžek s sebou - na koupání pod vodopádem budeme samozřejmě potřebovat plavky, ručníky, opalovací krém, navíc něco k pití a něco na zub. Za čtvrt hodiny je balení hotovo, tak se ohlížím na terasu - ale kdepak, prý až za chvilku. To už mi začíná trochu kručet v břiše, nicméně ještě projdu knižního průvodce a pár webových stránek, abych se podívala, jak se vlastně budeme v sobotu přesouvat do Tagaytay. Je to složitější, než to na první pohled vypadá, a to hlavně proto, že Filipínci nejenže neznají autobusové jízdní řády, ale ve skutečnosti naznají ani autobusové trasy - autobus prostě jede tam, kam lidi potřebují, aby jel. Za další čtvrthodinu mám tedy jakýs takýs předběžný plán přesunu a znovu nahlédnu na terasu - ale zase nic, prý až za chvilku. Tak dost! Odmítám být na své letní dovolené otrokem Cleverlance Inc., seberu se a jdu do restaurace snídat sama. Servírka se ovšem ani neunavuje přinést mi jídelní lístek - ostentativně prostře ubrousek a talíř na místo PROTI mně a ptá se: Kdepak máte manžela? Odolám pokušení jí vmést do tváře, že jestli si ho chce na týden půjčit, má šanci, protože mi záhy dojde, že běloch je pro každou Filipínku něco jako Jackpot, že jí by jeho vysedávání s notebookem zřejmě nevadilo ani náhodou a že by ho potom taky nemusela chtít vrátit. Takže skromně pronesu, že Sér má ještě něco důležitého na práci a že se snídaní na něj samozřejmě počkám. Sér se za chíli dokulí v náladě, kterou nespraví ani jahodová zavařenina a mangový džus, a prohlásí, že časem bude muset ještě něco dořešit. No, to bude den...
Po snídani se tedy definitivně vypravujeme na "horskou túru" k vodopádům. Francouští potápěči, kteří už vycházku absolvovali, se včera nemohli dohodnout, jak dlouho vlastně trvá, a házeli odhady od 30 minut po 4 hodiny - takže se radši připravujeme na všechno. První překážkou na cestě je domorodá mangyanská vesnice. V našem knižním průvodci je napsáno, že domorodci nemají moc příležitostí k přivýdělku a že si máme k vodopádům najmout domorodého průvodce za obvyklou cenu 200 pesos. Nám se to jednak zdá docela dost a druhak nemáme chuť celou cestu konverzovat s domorodcem - je nám ale jasné, že místní o zmínce v průvodci dobře vědí a budou připraveni natáhnout ruku. Takže se snažíme vesničkou prokličkovat co nejrychleji. Nejde nám to ovšem dostatečně rychle na to, abychom se vyhnuli tradičním obchodním rozhovorům.
"Dobré ráno, Sér-Mám, kampak jdete?"
"Jdeme se projít."
"Nejdete náhodou k vodopádům?"
"Ještě nevíme, možná."
"Já bych vás tam dovedl. Levně!"
"Děkujeme, nepotřebujeme."
Podruhé, potřetí - vždycky podobný scénář. Jak postupujeme vesnicí, krátí se debaty na "Vodopády? Jsem levnej!". Je ale docela zajímavé, že postupem času se vesnička trochu proměňuje, bambusové chatrče střídají domky s betonovou podezdívkou, děcka místo natahování ručiček sedí ve škole a domácí misto otravování zametají před svými upravenými chaloupkami a pronesou jen občasné "Good morning". Skoro se zdá, že čím víc má takový Filipínec peněz, tím líp se s ním dá vyjít.
My ale za chvíli vyjdeme z vesnice a pokračujeme něčím, co se jako "cesta" dá nazvat jen s velkou dávkou fantazie. Až k první tůňce pod vodopádem nám to trvá asi půl hodiny s tím, že opravdickou cestou jdeme tak polovinu putování - zbytek se prodíráme křovím, snažíme se dostat přes kameny a občas přeskáčeme řeku. Honza ale není s první tůní pod vodopádem vůbec spokojen - copak o to, vykoupat by se pod ní šlo, ale výš proti proudu řeky mají být ještě další vodopády a další tůňky, a hlavně - cesta dál ještě vůbec není zmapovaná! Google mapy i OpenStreet mapy o ní taktně mlčí, a my tak vlastně můžeme být objevitelé a zmapovat něco, co ještě nikdo před námi nezmapoval. Ne že by to teda bylo úplně "hic sunt leones", protože domorodci tudy evidentně chodí, o čemž svědčí občas odhozená prázdná plastové láhev a dvakrát dokonce trenýrky. Nicméně jako první civilizovaní lidé s GPkou můžeme úsek zanést do mapy - a tak se drápeme dál. Pokud to až sem byla cesta-necesta (po které zřejmě mangyanští domorodci vodili dobrodružstvíchtivé turisty), odtud už je to jen necesta. Nejčastěji jdeme přímo korytem říčky, kde se škrábeme přes obrovské mokré balvany, chvílemi se pak snažíme najít přijatelnější cestu po břehu, nicméně často marně a zkroušeně se vracíme zase k vodě. Několikrát nás napadne, že by ten domorodý průvodce vlastně nebyl býval úplně marná investice. Teda, napadne to mě - Honza si užívá, že může být na okamžik Emilem Holubem, a co chvíli vyběhne na sousední svah, jesti by tam nebylo ještě něco k objevení. Nad spodním vodopádem tak najdeme ještě další tři, než konečně (oba!) dojdeme k přesvědčení, že dál je terén fakt neprůstupný - a že nejlepší tůňka na koupání byla stejně hned ta první. Kvůli otestování ale vlezeme i do té, u které zrovna stojíme, a zahájíme sestup mokrým kamenitým korytem. Dolů to jdem ještě o něco hůř než nahoru, takže po několika nešťastných uklouznutích mám koleno, jak kdybych byla lezla nějakou náročnější ferratu. Za Honzova průběžného komentování "Co blbneš? Nepadej." pokračujeme v sestupu. Nakonec se ještě dole znovu zastavíme k vykoupání - blíží se jedenáctá hodina a teplota vzduchu se pohybuje někde v těch končinách, kdy z člověka leje jako z koně - a přes domorodou mangyanskou vesničku se vrátíme zase do hotelu. Jakmile se objevíme na dvoře, první filipínský hotelový poskok, který jde kolem, se zděsí: "Ma'am, vy jste si ubížila! Máte poraněné koleno? Co se vám stalo, sklouzla jste u vodopádů? Jste v pořádku?" Nojo, známé mi doma říkaly, že si mám aspoň jednoho toho Filipínce přivézt domů s sebou. Své výhody to určitě má...
Sotva ze sebe opláchneme pot, jdeme se do zdejší restaurace naobědvat. Ale ještě než se do toho pustíme, dozvíme se na recepci, že pro příští dvě noci se musíme přestěhovat, protože náš pokoj už je rezervovaný pro někoho jiného. Sbalíme tedy batůžky a přemístíme se o pokoj vedle. Ten je v několika aspektech horší: je ve skoseném podkroví, takže na stropě vadí šikmé trámy, koupelnu i záchod sice má, ale před chodbu, a je v něm jen fakt malé okno. Na druho stranu má ale jednu nepřekonatelnou výhodu, a tou je obří zastřešená terasa o rozloze aspoň 30 čtverečních metrů, ze které je úžasný výhled přímo na moře. Na terase je kromě posezení a gaučíku i druhé dvoulůžko - asi kdyby bylo hostům v pokoji dusno. Vybalím věci v novém pokoji a upozorním Honzu na trámy (podle mě je jen otázkou času, než si někdo z nás dá ránu do hlavy). Nakonec to jde rychleji, než jsem čekala - do třiceti vteřin se ozve dutý úder, Honza pošle všechny ku*vy do p*če a prohlásí, že žádný pokoj vůbec nepotřebuje, že mu terasa pro následující dny úplně stačí. A okázale si tam vyloží ploutve a kartáček na zuby.
Oběd zafunguje skvěle na únavu i na ránu do hlavy - Honza si dá špagety s mořskými plody a já moslo, rybu, kterou jsme včera testovali k večeři grilovanou. Bohužel nemoudře přiměju kuchaře k úpravě terijaki, kterou má v jídelníčku v nabídce. Poučení pro příště: netlačit italského kuchaře do japonských specialit. Moslo sice bylo fajn i tak, ale kdybych byla kuchaři nechala volnou ruku, aby ho připravit tak, jak sám pokládá za vhodné, mohlo dopadnout ještě o dost líp.
Na odpoledne máme plánovaný ještě kratičký výlet k majáku (asi 15 km na motorce) a cestou chceme zařizovat různé technikálie, bez kterých se dovolenkování neobejde: dobrat benzín, prodloužit pronájem motorky a tak. Cestou se zastavíme i u pradlenky ve White Beach, kterou už jsme jednou várkou špinavých svršků otestovali. Za dvě kila našich smradlavých triček a spodků si vzala 78 pesos a za 24 hodin nám odevzdala úhledný vakuový balíček převázaný růžovou mašlí. Po rozbalení se z něho vysypala voňavoučká vyžehlená trička a ještě dva menší igelitové balíčky: jeden z Honzovými vypranými ponožkami a druhý s mými kalhotkami, složenými do úhledných hromádek a srovnanými podle odstínu od nejsvětlejších po nejtmavší. Přísahám, že takhle nevypadaly ani při nákupu. Takže dnes necháme pradlence na propocených trekových trikách a kraťasech vydělat ještě jednou - pak už bychom měli do konce pobytu vydržet.
Cesta k majáku není z nejsnazších, asfalt a beton je dost rozpraskaný a občas chybí úplně, takže jsme docela rádi, když se celí vytřesení sesuneme ze skútru a poslední kousek cesty k majáku dojdeme pěšky. Ve skutečnosti tu zas tak moc k vidění není: starý majáček je dnes už v rozkladu - sice na něj vylezeme, ale hned se zase sesypeme dolů, z jeho stability nemáme vůbec dobrý pocit - a na nový maják se nesmí. Kromě toho je to vlastně jen prefabrikovaná plechová věž, nic malebného. Takže se chvíli kocháme výhledy na okolní moře a hory, než znovu naskočíme na skútr a zamíříme k domovu. Cestou zpět se přichomýtneme do zdejší dopravní špičky, která navazuje na konec školy (je asi pět večer). Tou dobou se do ulic vyvalí celé spousty ouniformovaných školáků a školaček v bílých nažehlených košilích - a docela by mě zajímalo, jak ty bělostné límečky budou vypadat po cestě domů, když se studentíci po desítkách nahrnou do kolemjedoudích tricyklů a jeepneyů a obsadí je zdaleka nejen na sedadlech, ale i na rantlech a střechách. Vyhýbání všem těm ověšeným dopravním prosrtředkům je celkem únavné, takže si ještě cestou dáme pauzu na jedno ledové kafe (s naší oblíbenou, již otestovanou vyhlídkou) a snažíme se taky najít nějaké masážní centrum. Bohužel, jak v Puerto Galera, tak ve White Beach hledáme marně (navíc Honza tam poté, co se dozvěděl na webu, že White Beach je rájem gayů, ani nehledá moc snaživě).
A jsme doma. Slunce se pomalu kloní k západu, což využíváme každý po svém. Honza vyrazí ještě asi na hodinu šnorchlovat a velmi si to pochvaluje - před setměním se budí trochu jiná mořská žoužel, než jaká je k vidění přes den, takže zahlédne možná deset perutýnu připravených k lovu. Já zatím píšu na Tripadvisor.com pochvalné recenze na všechny hotely, kde jsme na Filipínách přespali, protože si to všechny - některé více a některé méně, ale nakonec opravdu všechny - zaslouží.
Na večeři už bez rozmýšlení míříme do restaurace přímo v našem resortu - jakékoli experimenty u sousedů jsme vždycky vyhodnotli jako nepovedené. Navíc tu máme v ledničce od včerejška otevřené bardolinské rosé, které dnes dorazíme - já s těstovinami s houbami (žádné žampiony, pravé porcini) a Honza s těstovinami na řecký způsob, se slaninou a zeleninou. Kuchař Massimo se samozřejmě nezapomene přijít zeptat, jak nám chutná - a myslím, že naše plné pusy, pochvalné přikyvování a zvednuté palce mluví za vše. Více než spokojení se jdeme stulit na naši krytou terasu. Já jen tak lenošit (a blogovat), Honza nejspíš kontrolovat pracovní e-maily. Někdy si říkám, že je fajn, když se svět beze mě dokáže aspoň pár dní obejít.
RSS