Celodenní výlet
|
|
Hedvika, 20. 3. 2015
Prý se říká, že dobrá dovolená se pozná podle toho, že člověku za celou dobu neuschnou plavky. Pokud je to pravda, jsme právě na nejbáječnější dovolené v životě, protože ze včerejších vodopádů je ještě ždímáme a už do nich hned po ránu skáčeme znova, abychom si užili ranní zaplavání v moři, kdy je voda nejčistší. Hned po snídani pak sedneme na motorku - dneska ji máme poslední den - a míříme k vodopádům Tamaraw Falls. Cestou musíme nejprve do Puerto Galera, to je nějakých 15 kiláků, a pak pokračovat dalších asi 15 km podél pobřeží. No a pak samozřejmě zase zpátky. Počítáme, že s různými zastávkami, kávičkami, fotkami a nevyhnutelným koupáním se to zdrží, takže se vrátíme do hotelu až někdy v pozdním odpoledni.
Z počátku nám zastávkování jde. Nejdřív brzdíme pro benzín - stroj už máme třetí den a ještě jsme ho nedolili. Pak konečně zastavujeme u švýcarské (!) pekárny, kolem které už jsme jeli snad desetkrát, ale poprvé se odhodlali k zastávce až včera kolem sedmé večerní, a to už bylo samozřejmě v regálech vytřeno. Dneska ráno je situace o poznání optimističtější: vedle baget a pořádných tmavých chlebů tu leží i bagety různých délek (těm nejkratším, baculatým tu říkají "submarines"), samozřejmě různé tousťáky, ale taky třeba croissanty - i když namísto jemné francouzské ruky se na nich podepsal spíš pořádně vzrostlý horal. Na sváču vyberu pro sebe pizza rohlík, pro Honzu skořicového šneka a navíc ještě louhový preclík (takový poklad jsem tu fakt nečekala).
S dalšími zastávkami už to ale není moc veselé. V Puerto Galera je po ránu dost rušno, takže jsme docela rádi, když se mezi všemi tricykly, jeepney a náklaďáky prokličkujeme ven a začneme stoupat do kopců. Na zakoupenou svačinku nakonec zastavíme u silnice, kde je trochu širší krajnice, protože takové vymoženosti jako odpočívadla nebo piknikové stoly sem holt ještě nedorazily. U Tamaraw Falls jsme tedy cobydup.
Vodopády jsou opravdu velikánské a dobře viditelné hned ze silnice, kterou vlastně podtékají. Místní k nim přistavěli tři sošky tamaraw, rohatých zvířat, která prý v těhhle místech kdysi žila. Autobusy s turisty tedy jen přibrzdí u silnice, proběhně focení u bizoních sošek s vodopády a pokračuje se zase dál. My si děláme na vodopády trochu větší zálusk, a sice - jak už musí být našim čtenářům jasné - chceme se pod nimi vykoupat. Sejít přímo k vodopádům, to už nejde grátis, u brány vysolíme každý 30 pesos a spolu s námi po schodem sestupuje klučina, který nám ukazuje, jak to tu chodí. Vodpopády jsou tu velmi domestikované, domorodci je spoutali do obřích betonových nádrží, do kterých se dá pohodlně vlézt po schodech. Jestli prý chceme vidět vodopády a tůně divočejší, můžeme slézt po schodech níž. A při návratu prý si nemáme zapomenout dát v místní restauraci čersvtý kokosák.
Honza je instrukcemi nadšen, na určeném místě přelezeme přes řeku, překonáme mraveniště obřích červených mravenců (ty mrchy nás pokousaly už včera u Talipanan Falls - buď taky milujou vodopády, nebo nás pronásledujou!) a začneme po schodech klesat k nižším patrům vodopádů. Bohužel, na konci schodiště je sice hezký výhled na celé kaskády, ale zcela nulová šance se k nim jakkoli dostat. Pozvolna tedy znovu vystupujeme nahoru, částečně ještě s důvěrou, že se někde k vodopádům propracujeme - ale bohužel, jediná šance je skutečně jedině v prefabrikovaném betonovém bazénu. Honza si na žal dává čerstvý kokosák a prohlašuje, že tohle se tedy jako koupání pod vodopádem nedá počítat ani náhodou. Připomínám mu, že jsme se na téhle dovolené koupali pod vodopádem minimálně pětkrát (kdzž nepočítám termální potok), což je nejspíš nejvyšší vodopádové skóre ve všech dovolených vůbec. Smířeně usrkne kokosák a mlčí.
Já si beru plavky a jdu se svlažit do vodopádího bazénku. V něm už se koupe tradiční pár běloch - Filipínka, nicméně v nepříliš tradiční variantě: běloch je útloučký klučina, asi pětadvacetiletý, a Filipínka je věkově s ním možná nastejno, ale hmotnostně tak dvakrát tolik. Kdzž na něj ve vodě rozverně naskočí, mám neodolatelné tendence ho jít zachránit před utopením. Honza se mezitím propracuje ke dnu kokosáku, taky si vezme plavky a přidá se k vodním hrátkám. Mezi řečí z kulka vytáhne, že je to Litevec. Jo, asi čím výhcodnější běloch, tím tlustší Filipínka. Honza se každopádně na schodech z bazénu za nerovnou dvojicí ještě smutně ohlédne a prohlásí: "Při mým štěstí bych na Filipínách dopad taky tak."
Usušíe se, převlečeme a opouštíme vodopády, když nás zastaví nějaký místní kluk. Kupodivu nám nechce dělat ani průvodce, ani nám nechce prodat sluneční brýle - ptá se, jestli už jsme byli na těch druhých vodopádech. Honza zbystří. Na těch druhých?? Jojo, kousek odtud jsou ještě jedny, Buffalo Falls, které jsou navíc mnohem hezčí než tyhle. Ale buffalo je přece tamaraw, snaží se blýsknout svojí znalostí domorodého jazyka. Kdepak, směje se kluk. Tamaraw vypadá takhle: rukama nasimuluje nad hlavou rohy nahoru a nasadí sveřepý výraz. To buffalo, ten vypadá takhle: rukama naznačí vedle hlavy zahnuté rohy do strany a nasadí jinak sveřepý výraz. Dobře, ustupujeme, jedna kráva neo jiná - kde jsou teda ty druhé vodpoády? Asi hodinu cesty odsud na jih. Hmmm... Necháme si sice povyprávět, kudy jet a kam zahnout, ale další hodinu se nám na motorce strávit nechce, takže zamíříme znovu zpátky k hotelu. Cestou ještě přibrzdíme na jedné vyhlídce, ze které je moc hezky vidět, že Filipínci mají krásně nejen moře, ale i hory, nicméně kolemjedoucí motorka a táhlé volání "Watermelon, Sééér?" nás záhy přimějí k odjezdu. Váháme, jestli si zkusíme najít na vykoupání nějakou pláž podél silnice, ale nakonec se shodneme na tom, že nejlepší koupání i šnorchlování je stejně u nás doma.
Z celodeního výletu jsme tedy zpět slabě po poledni, vytahujeme šnorchly nandaváme ploutve a noříme se mezi "domácí" korály. Tohle místo je ze šech, která jsme na Filipínách vyzkoušeli, na šnorchlování jednoznačně nejlepší. Na Alona Beach nebylo kromě hvězdic a ježků vůbec nic, a v chráněné mořské reervaci na Siquijoru bylo šnorchlování fajn, ale útes byl od břehu dobrých pár set metrů a člověk měl co dělat, jen aby se dostal k němu a pak zase zpátky. Tady jsou první korálové trsy asi dvacet kroků od břehu, a kromě samoyřejměých korálů a akvarijních rybiček mi Honza dneska ukázal tři perutýny, poskládané pěkně jeden vedle druhého.
Z vody vylezeme s mírným hladem (k obědu jsme měli jen dvě manga - ale jaká je tady na tržnici mají!), nicméně v restauraci si poručíme jen sendviče, z čehož je náš kuchař Massimo evidentně zklamán. Pak ho zahlédneme, jak kupuje čerstvé kraby, tak uvidíme, s čím se vytasí večer. Zbývá nám ještě dojet do White Beach, vyzvednou si čisté prádlo a vrátit motorku. Chlapík v půjčovně si ji prohlíží ze všech stran, zkontroluje, jestli jsme dolili benzín a moc nepotloukli helmičky, a nakonec spokojeně pokývá hlavou, že teda OK. Aby nám vrátil složenou zálohu, mu ale musíme taktně připomenout.
Jsme znovu bez přibližovadla, čili nám zbává jen místní doprava a vlastní nohy - těm dáme tentokrát přednost, protože to domů nemáme daleko, procházka po pláži je příjemná a navíc se s mořem vlastně loučíme. Zítra ráno už se lodí vypravíme zpět na pevninu (i když na Filipínách se o "pevnině" věcně vzato moc mluvit nedá - prostě je to jen větší ostrov než ty ostatní) a s pláží a korály zase pěkně dlouho neuvidíme. Jako drobnou náplast na bolavé loučení jsme si aspoň přímo do hotelu objednali masérku. Honza teď tedy spokojeně roztává pod rukama drobné Filipínky, a já je z povzdálí sleduju, protože filipínské masérky prý mají tendenci nabízet pánům jisté služby nad rámec masáže...
Večer si každopádně ještě plánujeme užít posezení u drinku a naslouchání šumícím vlnám. Zítra, když všechno klapne, už budeme vyhlížet na jezero.
RSS