Vyhlížíme jezero
|
|
Honza, 21. 3. 2015
Neradi a bolestně se loučíme s Amami a jeho italskými majiteli. Je to o to těžší, že dneska krom naší plážové terasy opouštíme i moře a korály a tak vůbec a nevíme, kdy se k němu vrátíme (no dobře, kecám, s mořem se snad uvidíme už v červnu). Dneska máme na starost hlavně přesun z bodu A (pláž) do bodu B (vyhlídka na jezero). Leč, abychom se tam dopracovali, musíme cestou projít přes body C, D, E, F a G. Cestování na Filipínách není práce na poloviční úvazek, laskaví čtenáři.
A: Amami. Už včera večer jsme se dali dohromady s německým kolegou od vedlejšího stolu - je to sice Němec, ale krajan, od Chomutova. Jen si v šestačtyřicátém musel sbalit saky paky (obrazně; tou dobou mu byly čtyři a tak se staral spíš o čokoládové sušenky než o politiku) a přesunout se do Dortmundu. Ale nevypadá to, že nám to má za zlé a nabízí, abychom se s ním svezli minibusem do přístavu, odkud nám odjíždí loď. V busíku už sedí jiný Němec, Bavorák v nejlepším věku. Ten je sice na vozíku, ale jak už je tu dobrým zvykem, má po ruce atraktivní mladou Filipínku, která mu jeho úděl zpříjemňuje. Mezi řečí se zmiňuje, že se zrovna bavili po telefonu s manželkou a že prý počasí v Německu teď nestojí za nic. Vypadá to, že kolega si kolem sebe udržuje docela zajímavý vztahový n-úhelník, se kterým si Hedvika chvíli láme hlavu, ale ani její vzdělání ve vyšší geometrii na to zdá se nestačí a nakonec nad tím krčíme rameny, protože už mezitím brzdíme v bodu C.
C: Puerto Galera. Tady už to dobře známe - tohle je to místo, kde nás před pěti dny oholili o 100 pesos (environmentální poplatek). Teď nás zkásli o dalších dvacet a už se ani nesnažili to nějak pojmenovávat, snad příspěvek na trenýrky místního guvernéra nebo poplatek za vydýchaný vzduch - raději neřešíme a solíme. Ještě si narychlo kupujeme lístky: když se ptáme po ceně, chlapík z posádky si chvíli cumlá palec a pak vystřelí nějakou částku, kterou raději nerozporujeme, aby ještě z hloubi palce nevycucnul nějakou další daň, poplatek, příspěvek, pokutu či jiný dojný prostředek. O samotné cestě na lodi vám může vyprávět spíš Hedvika, protože já jsem použil svůj osvědčený prostředek proti nevolnosti v dopravních prostředcích a okamžitě jsem usnul. Vrčení dieselového motoru a smrad spálené nafty mě, zdá se, ohromě uklidňuje. Budí mě až přistávací manévry v bodu D.
D: Přístav Batangas. Tady už se dostáváme na neprobádanou půdu. Víme, že musíme naskočit do nějakého autobusu, teď už jen do kterého z těch třiceti, které jsou tu vyrovnané. Hedvika sice měla, díky své pečlivé přípravě, vytipováno, co by tak mělo být na busu napsáno, ale tvůrčí duch Filipínců nezná mezí. Pokud třeba chcete do Manily, musíte nastoupit do autobusu, na kterém je napsáno "Buendia" nebo "Pasai" nebo "Cuebo", jenom ne "Manila". Tak i my sice chceme cestovat do Tagaytay, hledáme autobus s nápisem "Santa Rosa" a končíme v nějakém, co je nadepsaný "Turbina". Těším se, že v turbínovém autobusu jsem ještě nejel, ale když se těším už třičtvrtě hodiny a pořád nic, začínáme se shánět, co se děje. Z diskuse se spolucestujícími a osádkou vyplynulo, že je v autobusu málo lidí a že pojede, až bude lidí víc. A možná že nikdy, protože ostatní cestující začínají z autobusu mizet jak pára nad hrncem a hledají si jiné, méně stacionární dopravní prostředky. Rádi bychom taky zahnuli kramle, ale narozdíl od nalehko cestujících Filipínců máme v podpalubí autobusu zavřené naše batohy a nikdo z posádky se nehrne nám je vrátit - tou dobou už jsme jejich poslední cestující a mají k nám asi vřelý vztah. Zatímco já obíhám autobus a snažím se najít nějakou zodpovědnou osobu, Hedvika zaútočí přímo na řidiče a odněkud vyčaruje takovou ošklivě špičatou věc. Tváří se u toho tak, že se ani neptám, jak skončil nebohý šofér. Ukazuje se, že špičatý bazmek je klika od zavazadlového prostoru a tak ji zkusmo vrážíme do různých otvorů v autobusu v naději, že ho raníme natolik, aby vyvrhnul naše batohy zpět. Naše frenetická penetrační činnost nakonec přece jen přiměje řidiče, aby se pokusil zachránit, co z autobusu ještě zbylo, odebere (nikoliv bez osobního rizika) Hedvice špičatou věc a nechá autobus vyplivnout naše batohy na chodník. Omámeni vítězstvím házíme své saky paky na záda a naskakujeme do jiného turbínového autobusu, který stojí opodál a vyráží během chvilky do bodu E.
E: Turbina. Než se nadějeme, jsme tu, ale moc toho tu není: Benzínka, jeden obchod se vším, pár motorek a pár jeepneyů. Ptáme se uniformovaného klučiny, jak se odsud dostat do Tagaytay. Prý těžko. Máme se zeptat v obchodě. Ptáme se v obchodě: Do Tagaytay odsud nic nejezdí. Zeptejte se u jeepneyů. Ptáme se u jeepneyů: Prý si máme nastoupit. A jede to do Tagaytay? Prý ne, ale nemáme se s tím trápit. Tak si nastoupíme a spolu s dalšími dvaceti třemi spolucestujícími míříme do bodu F, o kterém toho moc nevíme.
F: Balibago. No ovšem, Balibago, jásá Hedika, která ve jménu rozpoznává jedno z klíčových slov ze své přípravy. Prý jsme na nejlepší cestě a už to nebude dlouho trvat. Cha chá! Vyskakujeme z temných útrob jeepneyho a rovnou přebíháme k další lesklé plechové starožitnosti, nadepsané - světe, div se - Tagaytay. Až ve mě hlodá červík podezření, jestli to není nějak moc jednoduché. Náklaďáček se co nevidět daří nacpat cestujícími až po střechu a vyrážíme. Jedná se o nějaký lehký polozávodní speciál, protože přístrojová deska - u jiných zástupců tohoto dopravního prostředku už tak dost strohá - tu chybí úplně. Řidiče tak alespoň nic nerozptyluje a může se plně věnovat vybírání jízdného. To funguje tak, že když někdo nastoupí (staví se na požádání kdekoliv), natáhne šofér ruku dozadu v němém gestu. Vnitřek náklaďáčku je ovšem beznadějně nacpaný, takže nově příchozí vytáhne mince či bankovku přibližné hodnoty a pošle ji po svých spolucestujících dopředu, kde je zmuchlaný obnos vtisknut do ruky řidiči. Ten letmo zkontroluje obnos, bankovky přeskládá do levačky, pravačkou nabere hrst drobných a ty pošle zase dozadu, aby prostřednictvím řetězce ochotných rukou našly, komu patří. Vyšší úroveň téhož nastane, když nastoupí víc lidí najednou: peníze putují ve stejnou chvíli dopředu i dozadu, řidič šustí bankovkami, vrčí a troubí na všudypřítomné tricyklisty a hrstě drobných obíhají mezi lidmi, kteří k sobě mají tak nějak blíž. Přemýšlím, jestli to nezavést i u nás, ale to už brzdíme v bodu... Myslíte si, že B? Že jsme na konci? Ale kdepak, teď jsme přece teprve u géčka.
G: Někde před Tagaytay. Náš jeepney tu totiž končí. Do cíle nám zbývají nějaké tři kilometry, takže se domlouváme s místním tříkolkářem, kterému diktujeme jméno hotelu, načež nacpu Hedviku i s batohama do sajdkáry a sám se snažím balancovat na tandemu v dámském jezdeckém sedu (obkročmo to nejde, tam je přidělaná ta sajdkára s Hedvikou a batohy). Po očku ještě sleduju mapu v telefonu, jestli chlapík není šibal a neveze nás k nějakému jinému hotelu, ale tříkolkář evidentně ví, co dělá, a za chvilku nás - vydrkotané, ale jinak v pořádku - vysazuje v cílovém bodu B, našem zaslouženém hotelu Dominique.
Taky milujete cestování?
V rychlosti okoukneme hotel - vypadá... no, jako hotel, ale všechno se zdá být v pořádku, takže se rozhodujeme, že tohle bude naše poslení štace: žádné další stěhování, žádná další postel. Hedvika kombinací internetu, výhrůžek a psychického terroru vyrazí z hotelového managementu velice zajímavou slevu, což kvituju s povděkem. Oblast Tagaytay je totiž oblíbené víkendové letovisko pro zazobané Manilany a ceny tomu také odpovídají. Bohužel její další strategický záměr - sehnat motocykl na půjčení - už nedopadá tak dobře: nejbližší půjčovna je od nás padesát kilometrů, tady se půjčování skůtříků nenosí. Takže jsme asi dodrandili. K večeru si uděláme ještě rychlý výlet do města - pardon, "města", žádné město tu není, je to jen čtyřproudá silnice, opuchlá novotvary luxusních hotýlků, restaurací a podniků pro lepší lidi. Dáváme si kafe v kavárně, která je vyhlášená svým výhledem, a vyhlížíme jezero. Vyhlížíme ho dlouho, pečlivě a marně, protože celou jezerní kotlinu halí hustá hmla. Začíná pršet.
Něco mi říká, že naše filipínská dovolená zvolna končí a nám právě začala odvykací kůra.
RSS