Větší akce, než jsme doufali
|
|
Hedvika, 22. 3. 2015
Pro oblast jezera Taal, kde se právě nacházíme, jsme plánovali vlastně jen dvě věci: jeden den trek na Taal Volcano a druhý den výlet do jedněch z asi dvaceti horkých lázní v blízké Calambě. A protože dnes byla neděle, kdy je v celém kraji narváno Manilany - zejména v horkých lázních - naplánovali jsme na dnešek trek na sopku.
Už včera večer jsme všechno důkladně probrali. Sopka, vlastně její zbytky, se nachází uprostřed jezera, čili se tam musí lodí. Lodní doprava funguje tak, že si člověk najde ochotného Filipínce s lodí, vysolí patřičný obnos a nechá se k sopce dovézt. Problém je v pojmu "patřičný obnos", protože vzhledem k blízkosti Manily je tahle lodní doprava bezkonkurenčně nejdražší, s jakou jsme se zatím na Filipínách setkali. Za cestu přes jezero k začátku túry a zpět si majitelé loděk běžně účtují kolem 2000 pesos za loď, což se dá snést, když je vás v partě šest, ale pro nás dva je to rozpočet na celý den. Kromě toho je tahle standardní túra, kam lodičky běžně jezdí, lemována mnoha turistickými pastmi, jako jsou Filipíci snažící se dělat vám průvodce, Filipínci snažící se pronajmou vám na cestu vzhůru koně, Filipínci snažící se prodat vám na cestu vzhůru chirurgickou roušku, abyste nemuseli čichat kobylince, a podobně. Za tu cenu se to zdá jako lehce nepřiměřený zážitek. Honza ale pak na jakémsi cestovatelském blogu vykoukal, že na sopku vede ještě jedna trasa - říká se jí Tajná stezka. K té je to lodí o něco dál, ale zase koní i Filipínců je tam o něco míň, a navíc stezka vede nejen k okraji kráteru, ale přímo dovnitř, k sirnému jezeru. To standardní trasa nenabízí. Na blogu taky psali, že nějaký cestovatel se tvářil tak smutně, že usmlouval v Jachtařském klubu cestu lodí k tajné stezce a zpátky na téměř únosných 1400 pesos. Takže plán na neděli byl jasný: Dojet do Jachtařského klubu, tvářit se smutně, získat odvoz k tajné stezce za rozumnou cenu - a kdyby to prostě neklaplo, tak si v klubu aspoň půjčit kajak, projet se po jezeře a na sopku pokoukat z dálky.
Ranní zataženo, mírné mrholení a předpověd počasí, která uváděla částé přeháňky, nás ale přiměly k zamyšlení a přechodu k plánu B: trek odložíme na zítra, dnes to vypadá spíš na indoorové aktivity, což v okolí Tagaytay znamená v podstatě výhradně kavárny a restaurace. Chvíli jsme přemýšleli, jak bloumání mezi nimi naplánovat, abychom u toho nezmokli víc, než je nutné, a nakonec jsme si řekli, že si prodrobnější plánování vezmeme do Bag of Beans - kavárny, kde nám včera udělali velice slušné café latté, a navíc je tam z terasy výled přímo na sopku. Cestou se bavím focením zajímavých nápisů, protože mi připadá, že to je asi ta nejvíc vzrušující věc, kterou se mi povede během dnešního kavárno-restauračního dne zažít. Já naivka... Chvíli přemítám, kolik hodin po kafi dostanu hlad, abychom se v pravý čas vypravili někam na oběd, ale to už si pomalu sedáme v kavárně s výhledem. Latté je dnes o poznání horší než včera, takže se bavíme hlavně obhlížením sopky. A záhy si všimneme, že se oblačnost mírně zvedá, viditelnost se zlepšuje a dokonce občas prokoukne paprsek sluníčka. Na chvilku se tedy dělá hezčí počasí - a výlet na sopku má přitom být záležitost na maximálně tři hodinky. Vracíme se tedy flexibilně k plánu A, našemu trekovacímu dobrodružství. Možná bychom ten trek s trochou snahy mohli během toho polojasného období zvládnout.
Dopijeme tedy kafe a míříme rychle zpět do hotelu, abychom se vybavili na túru. Cestou kupujeme čtyři musli tyčinky a dvě láhve pití, o vodu je prý na sopce nouze. V pokoji si bereme moirová trička a botasky, balíme batůžky se šusťákovými bundami (přece jen, pro jistotu) a vyrážíme. Je asi půl dvanácté, o půl třetí jsme doma.
Nejdřív se potřebujeme dostat z Tagaytay na břeh jezera, k Jachtařskému klubu. To je na dohled, nějaké dva, tři kilometry, ale převýšení je takové, že klikatá cesta zabere kilometrů aspoň patnáct, a perných 30 minut jízdy na tricyklu. Když se nám konecně povede najít jednoho tricyklistu, který je ochoten náročnou cestu absolvovat za 300 pesos, začíná dobrodružná výprava. Já nemám ze sajdkáry moc dobrý výhled, čili jen cítím, jak se nám pálí brzdy. Ale Honza na tandemu za řidičem má přehled, co se kolem děje, takže mi ex post prozradí, že se řidič během jízdy třikrát křižoval. Ježíš stál nejspíš při nás, protože za půl hodinky jsme všichni v pořádku před Jachtařským klubem a tricykl nehoří.
Na místě se nás obratem ruky ujme jakýsi filipínský obchodník, a co že prý pro nás může udělat? Svěřujeme se mu s tím, že bychom rádi lodí k tajné stezce, a čekáme, co to s ním udělá. No jasně, za 3800 pesos nás vezmou tam i zpátky. Je to totiž daleko. Zalapám po dechu... 3800 pesos? A to je jako poslední slovo? Ne, to není, Mám, pak ještě zaplatíte 350 pesos za průvodce a 150 pesos přistávací poplatky. Zalapám podruhé. Obchodník mě nechá chvíli lapat, pak se ke mně nahne a spiklenecky prohlásí: Že jste to vy, udělám vám cenu, bude to 3400 pesos za cestu, plus průvodce a poplatky, to pořád platí. Ne, ani tohle nás nepřesvědčí, pořád je to pro dva lidi zatraceně moc. Není tu někdo další, kdo by jel s námi? Jo, sedí tu grupa německých turistů, ale ti, co chtěli k sopce, odjeli už ráno, a že by se objevil ještě někdo další, je vysoce nepravděpodobné.
Fajn, cesta k sopce tedy padá, spokojíme se s poježděním na kajaku, ten tu mají za čtyři stovky na hodinu. Převlečeme se do plavek, obchodníček nám vrazí plovací vesty, odvádí nás ke kajaku a šeptá: Víte, Sér, Mám, můj stýček má loď... Komunita strýčků a bratranců ovládá celou filipínskou ekonomiku. Sedíte-li v kuřecí restauraci a máte chuť na hovězí, nebo jste v půjčovně motorek a zachce se vám traktoru, vždycky se najde v okolí nějaký ten strýček nebo bratranec, který nedostatky vámi vybraného podniku hravě doplní. Nevím, proč se k tomu hodí zrovna strýčkové a bratranci, podle mě by třeba babičky nebo přátelé z dětství posloužili stejně, ale strýci mají zřejmě ten správný punc důvěry. A teď tu tedy máme strýčka s lodí. Strýček má loď a k tajné stezce nás hodí, když se to nikdo v Jachtařském klubu nedozví, za 2500 pesos. Plus průvodce a poplatky, to pořád platí. Cena je pořád horentní, takže opět s díky odmítneme. A jdeme kajakovat.
Na jezeře nesmíme "daleko" - sice přesně nevíme, co to je, ale radši se plácáme u břehu tam a zpátky. Sledujeme, že z blízké vesnice občas vyrazí loďka s odhodlaným turisty (vesměs Filiínci, běloši jsme tu jediní), ale nedá se říct, že by lodí byly přehršle. Asi je to zábava dost drahá i pro bohaté Manilany. Nicméně domluvíme se s Honzou, že se ještě v okolí poohlédneme po jiných lodnících, kteří by nás třeba mohli dostat k sopce levněji, a stanovíme hranici 1000 pesos na jednoho, nad kterou nám může každý Filipínec vlézt na záda i s lodí. Užijeme si hodinu pádlování a výhledů na sopku - i když se svými asi dvěma sty metry nad hladinou to není žádný monunent - a přesně v poledne se vracíme se ke břehu. Odevzdáme kajáček, pádla a vesty a ještě se zastavíme na záchodě. Dámská a pánská část veřejných záchodků je oddělená jen přepážkou, nikoli zdí, takže ze své kabinky celkem dobře slyším, co se děje na druhé straně. Zaslechnu, jak Honza rozepíná poklopec a čůrá do mušle. Pak slyším ještě jedno rozepínání poklopkce a čůrání do mušle, tentokrát z menší výšky (evidentně domorodec). A začíná obchodní rozhovor...
"Afternoon, Sér, chtěl byste vidět sopku?"
"Jo, to chtěl, ale je to drahé."
"Vážně? Za kolik vám to nabídli?"
"Za tři tisíce. Chceme k tajné stezce. Jasně, že je to daleko, ale my jsme jenom dva - a pro nás je to prostě moc."
"Kolik by Sér byl ochoten dát za cestu k tajné stezce?"
"Maximálně 1000 pesos za jednoho."
"Víte, Sér, můj strýček má loď..."
Dál už nemusím poslouchat - ani čůrání, ani diskusi. Když se s Honzou potkáme před veřejnými záchodky, svěří se mi s detaily dohody: dva tisíce za nás za oba k tajné stezce, žádný průvdce, žádné koně. Přistávací poplatek 150 pesos ale zaplatit musíme, bez toho se to neobejde. Souhlasíme, a šikovný Filipínec už nás diriguje pryč s Jachtařského klubu. Moje představa poklidného oběda v jedné z místních proslulých restaurací se rozplývá. Čtyři musli tyčinky, které máme s sebou, se stávají cennou komoditou, se kterou bude třeba hospodařit velmi uvážlivě. Ach jo... Pár set metrů ujdeme po silnici, pak nás Filipínec nanaviguje do své zahrady, a když mineme asi desetičlenou rodinu a pětihlavou smečku psů, projdeme až k břehu jezera. Tam už se blíží modrá bangka a šikovný Filipínec šťastně ukazuje: This is my uncle.
Zouváme boty a v očekávání věcí přístích vylézáme do lodě. Ta má evidentně nejepší léta za sebou, prolomená prkna v podlaze by mohla vyprávět, ale doufáme, že cestu přes jezero bárka ještě zvládne. Loď má plátěnou stříšku, ale během plavby začne foukat vítr, znovu trochu krápat a taky cákat voda, takže vybalím i sbalenou šusťačku. Plavba nakonec trvá asi tři čtvrtě hodiny, během nichž náš kormidelník nepromluví ani slovo, takže nedokážeme posoudit, jestli mluví anglicky, ani jestli nás nechce připravit o peněženky, ani jestli nás nepotřebuje rozebrat na orgány - takže vlastně nic. V zoufalství sníme jednu musli tyčinku. Ostatí si necháváme pro případ, že bychom se museli další dny sami protkloukat v pustině bez ledvin. Kormidelník se naštěstí rozhovoří se hned po přistání, když mu zaplatíme. Poradí nám, kudy se vypravit na cestu vzhůru, rozhrne pár domorodců z přístavní vesnice, aby je upozornil, že průvodce nebudeme chtít, a slíbí nám vyzvednout nás za dvě hodiny, tedy přesně ve čtyři. Vlastně možná až kolem půl páté, protože musí mezitím obsloužit ještě jednoho klienta.
My tedy odmítneme jednu snaživou domorodku, která chce jít jako průvodkyně s námi, pak jednoho klučinu, který nám chce na cestu nabídnout koně (upřímně řečeno, tahle herka má nosnost rozhodně hluboko pod úrovní mé tělesné váhy) a stoupáme. Trochu ladíme outfit, protože začíná pršet, a to čím dál tím víc. V nepromokavé bundě je ovšem nesnesitelné vedro a trekové kalhoty se zase nehorázně špiní od sopečného prachu, kterého máme až po kotníky a který se s deštěm míchá v nepříjemnou černou kluzkou šlichtu. Skončíme tedy u tradiční kombinace tričko-kraťasy - a mokneme, a stoupáme, a mokneme. Za chvíli z nás už crčí proudy vody. Inu, není divu, na odpoledne prostě hlásili přeháňku a my jsme podle původních předpokladů měli být touhle dobou už skoro doma. Jenže nejsme - nějak jsme nezapočítali, že trek není jen samotná túra, ale i spousta cestování kolem - a mokneme. Cesta není dlouhá, k okraji kráteru má asi 1,5 km, na kterých nastoupáme nějakých 200 výškových metrů. A průvodce tu skutečně není potřeba, protože "tajná stezka" je prošlapána miliony nohou v koryto hluboké chvílemi po lýtka, ale chvílemi taky po ramena.
Na okraji kráteru jsme asi za 20 minut a těším se na vyhlídkovou plošinu, kterou už nějakou dobu vyhlížíme. Bohužel, ta je teprve v přípravě, a nechceme-li lézt po šalování a mokrém betonu, můžeme vyhlídkovat jen ze země. I tak je na co, otevírá se nám pohled na sirné jezero v kráteru, a taky na spoustu různých sirných vyvěraček, výfuků a průduchů, které malují podloží střídavě do žluta, zelena a červena. Navíc se z různých konců kráteru různě paří, což dává tušit, že tam dole na nás čeká když už ne sucho, tedy aspoň pořádně teplá voda. To se v tomhle počasí počítá.
Přidáme tedy do kroku. Za dalších dvacet minut se už procházíme po břehu, kde potkáme hned dvě skupinky filipínských turistů: jednu se dvěma koňmi a druhou s průvodcem. Ten je, shodou okolností, náš známý obchodník z Jachtařského klubu. Tak jste se sem nakonec přece jen dostali, volá na nás. Nojo, dostali. On mi známý volal, že vás sem poveze za 2150 pesos. Přesně tak - a to jsme taky byli ochotní zaplatit. Nojo, ale nemáte průvodce! To naštěstí nemáme, pomyslíme si, shodíme mokrá trika a vrhneme se do teplé sirné vody. Není ani moc horká, teplé vývěry zřejmě nestačí prohřát celé jezero, ale poté, co jsme promokli na kůži, je zahřátí i v mírně teplém jezeře super změna. Dokonce na chvíli přestává pršet - až z radosti rozmařile sníme další musli tyčinku. Moc se ale jinak nezdržujeme, čeká nás ještě přehoupnout se přes hranu kráteru zase zpátky, a z této strany je výstup trochu prudší. Jak se blížíme k přístavní vesnici, lehce ve mně roste nervozita, jestli tam náš kormidelník opravdu bude - koneckonců, naše peníze už má, tak proč by se s námi vastně měl zdržovat, ne? Že tam nebude ve čtyři, jak jsme se domluvili, jsem si celkem jistá, protože - Filipíny.
Nicméně když se za pět čtyři do vesničky sesypeme, kormidelník už na nás čeká, pozná nás i přesto, že máme sopečné bahno až po uši, a už nás nakládá do své modré bangky. Sotva stačíme spucnout další tyčku a ani ne za za tři čtvrtě hodiny stojíme znovu na pevnině. Tam nás vítá jeho "synovec", který obchod domluvil a zprostředkoval, a hned se stará, kam jedeme dál a jestli bychom třeba nepotřebovali tricykl. Zkusmo se ptáme, kolik by nás tak stála cesta nahoru do Tagaytay - jsme chotní jít maximálně na čtyři stovky - ale mužíček nabídne tři kila, takže je hned dojednán další obchod. Vykope odněkud z kůlny svého kdovíco (nejspíš bratrance), posadí ho na tricykl, mě i Honzu nacpe do sajdkáry, na tandem posadí jakéhosi seniorního souseda, který nejspíš potřebuje svézt stejným směrem, a už jedeme. Jestli se cestou dolů modlil řidič, tentokrát se modlím já, ale zejména za přežití ubohé motorčičky s výkonem nula nic, která musí kromě dvou Filipínců uvézt ještě dva nijak vyhublé Evropany, a to vše ve stoupání, které v některých zatáčkách spolehlivě dosahuje nějakých 60 stupňů. Motor řve, kvílí, řidič chvílemi místo potřebného podřazení přeřadí, takže nejedeme úplně plynule, a celá ta cesta hrůzy trvá přes půl hodiny. Za tu dobu jsem ve svém mokrém triku a kraťasech tak vymrzlá, že musí tricyklistovi zaplatit Honza.
Do hotelu to máme od hlavního náměstí kousek, dojdeme pěšky. Jenže tady nás ještě čeká dobrodružství hotelové. Po příchodu k pokoji totiž zjistíme, že naše karta, kterou tu používají místo klíčů, pokojové dveře neotvírá. Jsem mokrá, unavená, špinavá, hladová, mám kámen v botě, potřebuju teplou sprchu, suchý ručník, čisté ponožky a mezi mnou a tím vším stojí dveře, které se odmítají otevřít. Ovládnu první příval adrenalinu a jdeme se s Honzou do recepce zeptat, kde je chyba. Recepční je velmi milý: To bude moment, Mám, jen na vaši kartu nahraju další dva dny pobytu. Ty jsme si přece objednali už včera, ujišťuji se. To ano, ale nepůjčili jste mi tu kartu, abych to na ni mohl nahrát. Fajn. Nádech, výdech, karta je aktualizovaná, jdeme znovu na pokoj. Dveře se jako zázrakem otevřou a my můžeme dovnitř. Tady nás ovšem čeká další překvapení - pokojská se našemu pokoji evidentně vyhnula obloukem. Neustlanou postel dokážu přežít, nicméně dva mokré, špinavé, smradlavé ručníky, které jsme ráno hodili na zem a které tam dosud leží, přes ty se nepřenesu. Druhý příval adrenalinu - a tentokrát mě Honza nechá jít do recepce samotnou, protože prý nechce být svědkem krveprolití, které tam nutně nastane. Krev prolévat nehodlám, tak se ptám recepčního: Je pokojový servis součástí ceny pokoje? Yes, Mám. Je tedy běžné, že se pokoje přes den uklízejí? Yes, Mám. Fajn, tak ať to tedy zítra někdo udělá - dnes nad tím mávnu rukou, potřebuju jen čistý ručník. Dodáme vám ho, Mám, až půjdete večer ven. Mladý muži, pořádně se na mě podívejte - vypadám po treku na sopku jako někdo, kdo by mohl jít večer ven, aniž by předtím použil RUČNÍK?? Recepční bere do ruky vysílačku: Hotelový servis na 305, okamžitě! Ručníky jsou na pokoji záhy, a k tomu toaletní papír a dvě láhve vody. Se stlaním se pokojská nezdržuje - jednak by musela hýbat rukama a druhak si stejně půjdeme za chvíli zase lehnout, tak proč stlát, že? Potřebuju další musli tyčinku... Inu, nejvyšší čas si konečně dopřát opravdu dobrou večeři v opravdu dobrém podniku.
Vybíráme restauraci Pamana, která nabízí tradiční filipínskou kuchyni a je na recenzních serverech hodnocená jako jednoznačně nejlepší v celém městě. Pro jistotu voláme kvůli rezervaci, ale potřeba to není - místa jsou, je totiž neděle a nával z Manily už zase odjel do velkoměsta. Původně jsme se chtěli na místo svézt tricyklem, ale zdejší tricyklisté mají k vození lidí po městě trochu jiný přístup než třeba v Tagbilaranu. Jsou zvyklí na vyjížďky za město, které zákazníci dobře zaplatí, takže když chceme jen k Pamaně, dostává se nám odpovědí jako "nevím, kde to je", "jeďte jeepneym" nebo "ale aspoň za pade, jinak nejedu". Nakonec tedy jdeme procházkou. Restaurace má bíle ubrusy a vrchní v černých vestičkách, ale jinak to není nic zas tak formáního. Vybíráme jídla, která byla na webu nejvíc doporučována, a na radu vrchního přidáme ještě předkrm lumpia trio, zdejší specialitu. Trio lumpíků jsou nakonec tenoučké závitky z rýžového papíru plněné jedny masem, druhé rybou a třetí sýrem - a všechny jsou vynikající. Honzova objednávka, bagnet, se nakonec ukáže být vepřový bůček, řádně prorostý, upečený tak, aby měl křupavou kůrku. Já si objednávám kare-kare - netroufám si na variantu s mořskými plody, zůstávám u "tradičního" recetptu, kde předpokádám maso. To taky v omáčce je: najdu dršťky, kůži a něco, co ze všeho nejvíc přípomíná prasečí uši. No, gastronomické dobrodružství. Definitivně zjišťujeme, že filipínská kuchyně je asi s našimi chutovými buňkami nekompatibilní, a navíc je - a to je skutečně neuvěřitelné - ještě tučnější a težší než kuchyně česká. Na celé restauraci si tak nejvíc užíváme skvělý servis - číšníka, který si s námi vypráví, jak nám co chutná, co už jsme na Filipínách ochutnali a co ještě sníst plánujeme, a důsledně se pochlubí všemi dobrotami, které nám naservíruje. Takže nakonec si resturaci víc než po stránce gastronomické užíváme po stránce sociální. Cestou zpět se na tricyklisty vykašleme, zkušeně po místňácku mávneme na jeepneyho a necháme se za 8 pesos odvézt na Olivarez, což je konečná blízko našeho hotelu.
Jsme dneska opravdu unavení a máme tendence usínat, i když je sotva devět. Nakonec si tedy jdeme sednout na restaurace našeho hotelu, kde si dáme na noc kávu (nevalnou), čokodortík (valný) a věnujeme se já blogování a Honza studiu jednoho velmi vzrušujícího webového redakčního systému. A zatímco čokoládový dortík už padl, Honza je sotva v půlce dokumentace a já se konečně blížím ke konci popisu tohohle neuvěřitelně nabitého dne. A přitom ráno to vypadalo - no, takový to mohl být pohodový blog...
RSS