Doopravdy celodenní výlet
|
|
Hedvika, 23. 3. 2015
Dnešní den pro nás začal brzy - konkrétně ve tři ráno. Honza mě budí:
"Kde máme repelent?"
"Proč? Koušou tě komáři?"
"Ne, ale bzučej!"
Fajn. Vyndám z kosmetické tašky repelent, zmažeme se jím - a nevím, jestli pak komáři bzučí míň, nicméně spíme jako zabití až do rána.
Konkrétně skoro do osmi hodin. To se nám snad za celou dovolenou ještě nestalo. Možná je to tím, že tady u jezera Taal strašlivě makáme. Včera to bya ta túra na sopku - a dneska nás čeká výlet do horkých lázní. Jedna dřina za druhou.
Nejdřív nás teda samozřejmě čeká hotelová snídaně. Dneska je výběr fakt těžký, protože se nám nechce po ránu ani do uzené ryby, ani do hovězího na cibuli, ani do marinovaného vepřového, takže skončíme u čtvrté možnosti, stručně nazvané "bread and jam". Skutečnost ale bohatě předčí naše očekávání. Vrchní před každého z nás postaví košíček s ještě teplým pečivem. Košík obsahuje dva francouzské toustíky, dva bandůrky, dvě tyčky z listového těsta, jeden minišáteček s marmeládou a jednoho minišneka s rozinkou. Koš by nám spolehlvě stačil pro oba, ale máme každý svůj a vrchní doplní na stůl ještě nakrájený meloun a mango (jo, to mi bude doma chybět...).
Pak už je tedy čas na cestu do oněch horkých lázní. Horké lázně nejsou přímo u jezera Taal, nacházejí se v oblasti mezi městy Calamba a Los Baňos, ale zato je jich tam aspoň třicet. Některé jsou v hotelu, kde se musíte ubytovat, aby vás do horkého bazénu pustili, jiné pronajímají menší bazény uzavřeným společnostem, třeba firmám, další jsou termální akvaparky se skluzavkami a tobogány. My ale hledáme takové lázně, kam nás pustí, aniž bychom se museli ubytovávat, a taky bychom rádi, aby se počet tamějších tobogánů blížil k nule. Nakonech po dlouhém surfování na internetu volíme 88 Hot Spring, kam je sice horentní vstupné (600 pesos na osobu), ale zase jsou celé lázně zřízené v korejském stylu, tedy podobné japonským onsenům. Tenhle náš cíl je od nás v současné době vzdálen asi 30 kilometrů, a mít tak půjčenou motorku, jsme tam za půl hodinky. Jenže...
Jenže v tomhle kraji se prostě motorky nepůjčují. Ptali jsme se leckde, zkoušeli jsme ledacos, hledali jsme na webu i v knihách a vždycky jsme došli ke stejnému závěru: motorka se nikde v blízkém okolí půjčit nedá. Je daleko snazší sehnat tu koně. Je tedy fakt, že tu na motorkách i místní jezdí o hodně méně než na jihu, většina lidí má zkrátka auto - asi už jsme hodně blízko velkoměstské aglomerace. Když tu člověk potká motorkáře, většinou to není čtyřčlenná rodina na skútru se slepicemi v rukou, ale parta poctivých těžkooděnců minimálně na pětistovkách. Motorku jsme tedy museli oželet - a během dneška jsem kvůli tomu zlostí zatínala zuby snad tucetkrát.
Nezbývá nám totiž nic jiného než se spolehnout na hromadnout dopravu, a ta na Filipínách - co si budeme povídat - není ani z nejrychlejších, ani z nejpohodlnějších. Zmíněných třicet kilásků jsme zvládli postupně čtyřmi různými jeepney. Nejdřív městský jeepney od našeho hotelu na jeepnyový terminál (cink - 16 pesos). Potom jeepney z tagaytayského terminálu na Balibago (cink - 80 pesos). Pak expresní jeepney z Balibaga do Calamby (cink - 40 pesos), který se netoulá po jednotlivých vesnicích, ale jede po dálnici. Super! No a pak lázeňský jeepney z Calamy do Los Baňos (cink - 32 pesos). Tomu trvala jeho závěrečná, asi šestikilometrová trasa dobrou půlhodinu. Dopravní zácpa je zřejmě běžným zjevem nejen v Manile, ale i v městech daleko menších. Calamba má necelých 400 000 lidí a kolem poledního stála v centru auta ve čtyřech pruzích v obou směrech. Náš jeepney navíc nakonec zastavil u benzíky, aby dotankoval naftu, a když jsme zjistili, že je to od 88 Hot Springs jen pár set metrů, radši jsme vysedli a došli jsme pěšky. Celkový čas cesty: 2 hodiny 30 minut.
Je chvíli po poledni, když nám v recepci vysvělují, jak lázně fungují: bazénů o různé teplotě je celkem 9, mezi všemi můžeme volně procházet a ležet ve kterém chceme a jak dlouho chceme. V areálu je kromě toho i restaurace. Recepční ani nezmiňuje, že v areálu je rovněž rybník s možností rybaření a projížďky na plastových labutích a také dětský bazének s tobogánem. Ale všechny tyhle atrakce jsou šikovně strčeny úplně bokem, takže když člověk nechce, nemusí si jich ani všimnout. V lázních není nijak moc lidí, celkem jsme jich potkali asi 10, a když se mezi bazénky rovnoměrně rozprostřou, připadáte si skoro sami. Kromě toho mají lázně velmi decentní parkovou úpravu s pečlivě zastřiženými stromy a keři - a taky sochami. Ty jsou pravděpodobně dílem jediného autora, vždycky se jedná o pár a ten se nachází v pozicích od romantických (takhle sousoší jsou obvykle na dobře viditelných místech) přes erotické (ty bývají spíš skryté někde za větví) až po pornografické (schované většinou někde v křoví). Těžko říct, zda tím autor chtěl návštěvníky inspirovat... My každopádně trávíme svůj čas zejména poleháváním v horké vodě. Příjemné jsou bazénky s teplotou mezi 40 a 42 stupni, ty studenější nás moc nebaví, ale mají tu i takové, do kterých nejsme schopni ani strčit nohu, aniž bychom si ji uvařili. Procházíme celý komplex, obdivujeme zahradu, ale nemůžeme lenošit do nekonečna - ještě nás totiž čeká cesta zpátky. Sotva se převlečeme do suchého a chceme na recepci vrátit půjčené ručníky, zjistíme, že leje jako z konve. Chvíli čekáme, ale nakonec asi ve čtvrt na tři oblékáme nepromokavé bundy, otvíráme deštník a vyrážíme.
Jeepney směr Calamba jede kolem hned, čili rovnou naskočíme, navíc tentokrát už zácpa cestou není tak hrozná, takže si mneme ruce, jak nám to odsýpá. Dokonce plánujeme, že až se dostaneme do Tagaytay, což by mohlo být tak mezi čtvrtou a půl pátou, zajdeme si tentokrát na vietnamskou večeři (další filipínské pečené sádlo už nepotřebujeme) do restaurace, která není od jeepney terminálu daleko. O večeři přemýšlíme i z toho důvodu, že sendvič, který jsme si někdy kolem dvanácté v lázních dali, nebyl největší a něco menšího by se do nás už teď klidně vešlo. V Calambě ale není moc času na rozmyšlenou, z jednoho jeepneyho skáčeme rovnou do druhého, ať to nezdržujeme, takže si nestihneme koupit ani svačinku u pekaře. Tentokrát se na trase Calamba - Balibago nepřesouváme expresním dálničním jeepneym, ale běžným, jehož řidič navíc s chutí vyhledává jakýkoli lidský kontakt, čili náhodně zastavuje například i u prodavačů vajec nebo opravářů pneumatik a ptá se jich, jestli náhodou nepotřebují na Balibago, protože tam teď právě jede. V součtu s průběžnými měnšími dopravními zácpami v jednotlivých městečcích se tak cesta neúměrně natahuje a já mám pocit, že do plánované vietnamské večeře v Tagaytay nevydržím ani náhodou. Konečně nás řidič vypouští va Balibagu - ovšem jinde, než je nám známý terminál. Mávne sice rukou, že tímhle směrem se máme pěšky vypravit, nicméně my pak daších dvacet minut strávíme procházením okolních ulic, abychom se poté dvakrát zeptali a nakonec skutečně dorazili na správné místo a rovnou naskočili do právě odjíždějícího jeepneyho do Tagaytay. Kdepak koupit sváču, na to není čas. Trpím. Sním 12 Tic-Taců, protože nic jiného s sebou nemáme. Přesvědčuju tělo, že hlad je převlečená žízeň, a dopiju zbytek vody, který máme s sebou. Filipínka, sedící v jeepneym proti mě, labužnicky olizuje čokoládovou zmrzlinu - a Honza, když vidí, jakým pohledem ji pozoruju, mě starostlivě (a pevně) vezme za obě ruce. Opět se kodrcáme nekonečně dlouho, naše představa dojezdu ve čtyři vzala za své už dávno. Nakonec se v Tagaytay na terminálu objevíme asi o čtvrt na šest a já hlady zvolna omdlívám.
Kolem je samozřejmě celé hejno tricyklistů, takže se k jednomu naložíme a poručíme k Bawai, oné vytoužené vietnamské restauraci. Tricyklista sám trochu váhá a musí se ptát kolemjdoucích, za pár minut už nás ale vysazuje před rodinným domem s nápisem Bawai. Vilka je to pořádná, s trojími vraty v přízemí, terasou v patře a obří zahradou. Vedou sem i šipky, že tu restaurace má být, a sousedi to potvrzují. Zatímco my objekt jen plaše obhlížíme, náš tricyklista důrazně buší a zvoní - sakra, když už nám tak hezky našel cestu, to by bylo, aby nás někdo nepustil dovnitř, no ne? Jenže dům je úplně mrtvý , tichý a bez hnutí. Asi se prostě zrovna dneska nevaří. Naskáčeme tedy znovu k tricyklistovi do sajdkáry a poručíme do hotelu.
Tam nad zralými mangy, která jsme si z tržnice přinesli už včera, promýšlíme další postup. Cestovat už se nám nikam nechce, jíst v hotelové restauraci taky moc ne - není to tam žádný trhák - pojďme tedy do kavárny Bag of Beans, tam se i vaří a není to daleko. Vyrazíme tím směrem, jenže se nám po pár krocích postaví do cesty kuřecí fast food, který nabízí Honzův oblíbený lechon manok: pomalu grilované kuře. A je rozhodnuto. Poručíme si půlku grilovaného kuřete, kopec rýže a gastronomické objevování Filipín tím završíme. Na kávu se nakonec zastavíme trochu netematicky ve Starbuck's, ale s chutí si tam na chvíli v klidu sedneme a popřemýšlíme o tom, že odteď je veškeré naše další putování už vlastně jen návratem domů. Ovšem o tom se Honza víc rozepíše zase až zítra.
RSS