|
|
Návraty
|
|
Honza, 24. 3. 2015
Víte co, ono na návratech toho zas až tak moc zajímavého není: Co chtěl člověk vidět, už viděl nebo už to neuvidí; lidi, které nepotkal, už nepotká a věci, které měl v plánu okusit, ale nepřišla na ně řada, budou muset počkat do příště. Jediné, co zbývá, je více či méně souvislá řádka dopravních prostředků a dojmů, navlečených na zpáteční cestě jak korálky na patnáct tisíc kilometrů dlouhé šňůře: Nekonečný přesun manilskou dopravní zácpou ("Dnes je to mnohem lepší než včera, sir, když nám tu na silnici spadnul jeřáb."). Rekonstrukce na letišti v Manile, kdy hlasivky křehké Číňanky na přepážce svádí nerovný boj s randálem naplno běžící rozbrušovačky. Klendra v odletové hale v Taipei, kdy nám konečně naplno dochází, že s létem máme na nějaký čas utrum. Čekání, čekání, čekání, prokládané litry špatného kafe nejrůznějších značek, které nestačí držet krok s rostoucím spánkovým deficitem. Čekání, které dává příležitost k troše toho balancování při hledání odpovědi na (hypotetickou) otázku "Tak co Filipíny?"... na kterou je potřeba odpovědět "A který kousek myslíš?"
Na jednu stranu tu najdete fantastický ráj tropických ostrovů, jak vystřižený z prospektu cestovních společností: čisté liduprázdné pláže, kokosové a všelijaké jiné palmy, stánky plné exotického ovoce. Lidi, kteří do jednoho umí anglicky (zdravíme Taiwan) a nepokouší se vás v první řadě okrást (zdravíme Vietnam). Zemi, která není zkažená všudypřítomnou hromadou zákazů a příkazů (zdravíme USA), ve které si může člověk dát normálně pivo (pozdravy do Malajsie) a zůstat v normálním hotelu, aniž by na to potřeboval půjčku od Mezinárodního Měnového Fondu (Japonsko ví, o kom mluvíme). Jeďtě do téhle země a vrátíte se nadšení.
Na stranu druhou je to země, jejíž města jsou skutečně odporným mraveništěm plným lidí, smradu a rachotu z nekonečného proudu náklaďáků, aut a motorek (tlumiče výfuku tu jsou nejspíš postaveny mimo zákon), jejíž tradiční kuchyně se skládá především ze špeku smaženého na sádle a kde přesun hromadnou dopravou na vzdálenost delší než padesát kilometrů je hazard se zdravím, duševní rovnováhou a v některých případech i životem. Země, ve které - nevyberete-li si pečlivě - můžete skončit na přelidněné pláži, zničené hustým šlemem mořských řas, kde už hordy ruských a čínských turistů stačily vyhnat ceny čehokoliv na míru, která se dá označit jedině jako "obscéní". Vydejte se sem a po návratu raději do své mapy vystřihnete díru, abyste se omylem náhodou nevrátili.
Vybírejte dobře, vybírejte pečlivě a vybírejte rychle. Protože se mi zdá, že ty druhé Filipíny můžou zanedlouho sežrat ty první. Je to smutný, ale zřejmě neodvratný běh světa: cestovní kanceláře budou hledat stále nové a nezničené kouty světa pro své klienty ke zničení; pevné křesťanské základy zase povedou národ ke stálému zahušťování místní populace (rodina s osmi dětmi tu není nic neobvyklého) a růstu vředů, jakými je Manila nebo Cebu. Ale než k tomu dojde, než se moře lidí přelije přes filipínské ostrovy a smyje z nich většinu jejich půvabu, tu máte šanci alespoň na chvíli nahlédnout do ráje.
Kdo ví, třeba se tam potkáme.
|
|
RSS