Poslední den

Poslední den nezačal nijak zvlášť skvěle - tedy, začal pro mě tak, jako ten předchozí den skončil: bolením v krku a takovým tím pocitem, že víte, že máte rýmu a celá lidská medicína je na to krátká. Považoval jsem to za donebevolající nespravedlivost, protože jsem se ledva vykřesal z vánoční rýmičky a spoléhal jsem tak na požehnání krátkodobé rýmičkové imunity, které si člověk za všechno to utrpení vyslouží. A teď tohle, no fuj.

Ráno jsem tedy zvažoval, že protestně nevylezu z postele, budu usedavě hekat a chlapsky čekat, až se o mě někdo postará. Venku to beztak fučelo až hanba a rozbouřené moře za okny poskytovalo akurátní kulisu pro to správné marodění. Po chvíli mě ale hekání omrzelo a chtě nechtě jsem si musel přiznat, že mi není asi až zase tak špatně na to, abych si nesnědl míchaná vajíčka, která Hedvika zlomyslně postavila předaleko na stůl v obývákopracovně.

Snídaně a trocha toho Netflixu nám spravily náladu natolik, že jsme přece jen chorobám navzdory (Hedvika, která se rozchrblala první, ještě taky není úplně v lesku) v poledne vydáme ven. Jen místo původně plánovaného treku po Firgasu, kde bychom šplhali přes omoklé balvany a vypořádávali se s rozvodněnými potoky, nás čeká výprava do nedaleké restaurace Da Luigi, kde se s námahou vyšplháme do židlí a vypořádáme se každý s jednou pizzou. Paní servírka nás sice ze začátku špatně odhadne, když nám chce přinést jednu pizzu napůl, ale když ji Hedvika španělsky ujistí, že se nepřeslechla, uznale pokývne a odkvačí za kuchařem s objednávkou.

Skrz pečené kolo se oba propracováváme statečně a já zjišťuji, že a) venku není už tak hnusně, jak se ráno zdálo, a b) je mi daleko líp, než se čeká od chlapa, který má rýmičku teprv druhý den. Žeby ta proklamovaná imunita? Dorazíme se ještě tiramisu - hele, jsme tu poslední den, nebo ne? - a skleničkou vína a den najednou začíná dostávat růžovější odstíny.

Doma si ještě chvíli lámu hlavu s nějakými pracovními problémy, ale práce mi nejde od ruky a tak dostávám nápad, který od začátku podezřívám z toho, že je špatný: půjdu si zaběhat. A to jsem si prosím ráno nebyl jistý, jestli se zvládnu přetočit z levého boku na pravý. Hedvika si o tom samozřejmě myslí svoje, ale vzhledem k tomu, že musí držet palce našemu biatlonovému družstvu, aby to naši hoši na záznamu zvládli, mě nechá s mávnutím ruky být.

Vyrazím tedy po promenádě jižním směrem ke koncertní hale, kolem které jsme šli ve čtvrtek, a překvapivě to není tak hrozné, jak jsem se do začátku obával. Rozptýlení mi cestou poskytují surfaři - s rostoucími vlnami se zvětšuje jejich počet a podle všeho i um, protože zatímco předevčírem jsme měli spíš pocit, že se na moře vypravil klub místních hospodyněk, které se zoufale drží svých žehlicích prken, dneska se tu a tam i dá zahlédnout člověk, který na prkně vlny doopravdy sjíždí. Hezky to vypadá. Tak v příštím životě, snad.

Vracím se domů po nějakých šesti kilometrech a prohlašuji se oficiálně za zázračně uzdraveného. Teď už tedy nezbývá nic jiného, než si sbalit, naposledy usnout za šumění mořských vln a zítra za kuropění vyrazit na grandcanarijské letiště.

Šumava hlásí mínus 32 stupňů.

Už se nemůžeme dočkat.

×