Do pouště

Venku je opět to druhé kanárské počasí, tedy žádné modro, ale spíš oblačno, jen místy polojasno a řádně do toho fouká. Je pátek, takže nás samozřejmě čeká nějaká ta práce, ale já se na druhé straně držím hesla, že takový pátek je vlastně malá sobota, a svůj obvyklý dopolední nákupní výpad si dnes trochu prodloužím. Stihnu spoustu věcí: 1) Blíže prozkoumat mozaiky v parku Santa Catalina. Mají tady ve formě keramických mozaikových sedátek a stolečků poskládaný vlasně celý svět - i když v takové hodně kubistické formě. 2) Letmo překontrolovat, že ze zastávky 23 nám skutečně každých 20 minut jede autobus na Maspalomas, kam bychom se odpoledne chtěji jet podívat na duny. 3) Nahlédnout do přístavu výletních lodí. To se mi ale moc nepodaří - vstup do přístavu je, podobně jako letiště, chráněn branou, kde si úředníci prověřují, že tam skutečně patříte. Takže si pořídím pár fotek jej zdálky - koneckonců, Norwegian Spirit je se svými skoro třemi sty metry velká dost, aby byla i zdálky docela dobře vidět. 4) Prozkoumat, jestli v obchodním centru vážně existuje nějaká ta vyhlídková terasa, na kterou vedou šipky. A existuje. Vlastně jich je hned několik a primárně jsou to terasy restaurační. Touhle dobou jsou ale všechny restaurace zavřené, a tak se na terasách hemží jen pár zbloudilých turistů z přístavu a já. 5) Nezapomenout, sakra, taky udělat ten nákup!

Hned po obědě se pak oba sbalíme a dojdeme na předem prověřenou zastávku 23, odkud nám během čtvrt hodinky odjíždí autobus do Maspalomas. Jízdí řád cestu odhaduje na 50 minut, se všemi popoledními laspalmaskými zácpami ale nakonec vydá na minut 90. Jo, jedeme holt až na ten úplně protější cíp ostrova.

Maspalomas bylo původně malé městečko kousek od mořského pobřeží. V 60. letech 20. století se ale stalo obětí obřího developerského plánu. Zdejší investor vyhlásil architektonickou soutěž na proměnu asi tisíce hektarů místních pozemků na turistické letovisko. Mezi členy vítězného týmu byli naštěstí i urbanista a ekonom, takže dnešní Maspalomas nejsou jen hotely a hotely, mezi nimi turisti najdou taky obchodní centra, zábavní parky, kasina, dokonce i pár škol, dvě nemocnice a též vydavatelství, které vydává jediné anglicky psané kanárské noviny. Nic to ale nemění na faktu, že tenhle kout Gran Canarie je určen výhradně cizincům, domácí sem dojíždějí jen za prací. A my to pocítíme okamžitě, jakmile vystoupíme z autobusu.

Vystupujeme u maspalomaského majáku a pokračujeme po pláži. Tahle je narozdíl od té naší, domácí, laspalmaské, narvaná lehátky v přísných dlouhých řadách. Než ujdeme prvních sto metrů, nabídnou nám tři různí černoši výlet do zábavního parku, sluneční brýle a opravdovou kabelku od Michaela Korse. Jen o kousek dál přicházíme mezi plážové restaurace. Což o to, kávičku a něco k ní bychom si dali rádi, ale tohle jsou podniky, které svým hostům prodávají celé pražmy, mořské jazyky, krevety a chobotničky, vše vyložené na ledu hezky hned u vchodu, aby nebyla mýlka, nač se podnik specializuje. Výjimkou je akorát jedno bistro, které vítá návštěvníky nepřehlédnutelnými nápisy Bockwurst - Bratwurst - Currywurst. Je celkem jasné, kdo tu tvoří hlavní klientelu. Nakonec najdeme v jednom hotelu trochu mimo hlavní proud kavárnu i s dortíky. Okolo sebe slyšíme od sousedních stolků hlavně němčinu, ale taky ruštinu, polštinu, holandštinu… Honza dokonce přísahá na minimálně jedny další Čechy. Vlastně je to statisticky vzato docela pravděpodobné: na Gran Canarii míří každý rok čtyři a půl milionu turistů a většina z nich právě do Maspalomas. Podle zákonů pravděpodobnosti bychom tu možná měli najít i nějakého Svahilce. A jak tak uzobáváme drobenkový koláč, libujeme si, že jsme si svůj apartmánek vybrali dobře - v téhle zoologické pro turisty by se nám asi moc nelíbilo. Mimochodem, za dvě kávy s koláčem tu necháme nějakých 14 EUR - za to bychom se v Las Palmas oba navečeřeli.

Jakmile doplníme energii, vypravujeme se na naši hlavní dnešní túru - trek přes maspalmaské duny. To je - kromě výletů na velryby a cvičené papošky v Palmitor Parku - vlastně hlavní zdejší trhák. Duny jsou opravdické, místní, žádná navážka z jiných pláží, a jejich základ položil ledovec (jo, dneska to vypadá nepravděpodobně, ale během poslední doby ledové tu jeden fakt byl), který rozemlel vápencové podloží na jemný písek. Pak přišlo ke slovu moře, které jemná zrníčka vyšplouchalo na břeh. No a potom vítr - ten na tom vlastně maká dodneška - přesýpá totiž duny západo-východním směrem. A z toho, do jaké výšky jsou zasypané kolíky hraničního plotu, je vidět, že se vůbec nefláká.

Celá dunová oblast měří na plochu asi čtyři čtvereční kilometry, my ale jdeme vlastně nejkratší cetou nadpříč, takže máme před sebou zhruba dvou- nebo tříkilometrovou procházku. V některých místech jsou duny jako pravé saharské, prostě nasypané kopce písku, jinde má ale zdejší minipoušť spíš středoasijský charakter - je pevná, udupaná, štěrkovitá a taky zarostlá zvláštní suchomilnou vegetací. Kromě toho jsou z ní krásné výhledy na vnitrozemské hory, i když jejich vrcholky jsou dnes schované v nízkých mracích. Užíváme si, že dnes přidáváme další příspěvek do naší sbírky “Minikontinent Gran Canaria” a náš zážitek ruší vlastně jen dvě věci. První: Honzu začíná škrábat v krku - moje nastydnutí si zřejmě vybralo další oběť, a zatímco já už dneska jen trochu smrkám a jinak je mi vlastně odbře, Honza je zřejmě v téže chorobě o tři dny pozadu, a to mu tedy nezávidím. A druhá: Jedna část pláže, kterou se dunová rezervace svažuje do moře, je vyhrazena pro nudisty. Těm se ale zřejmě nechce tísnit na plné pláži, a tak se rozvalují poschovávaní mezi dunami. Vesměs jim bude 70+ a všichni, které jsem zahlédla, byli chlapi. Až s odstupem času mi došlo, že jsem v jednom turistickém průvodci četla, že Maspalomas je celosvětově známá destinace pro gaye. Honza tedy tvrdil, že v jedné té skupince nahých německých důchodců ležela mezi chlapy i žena, ale já jsem se tím směrem odmítala podívat ještě jednou a pečlivěji - měla jsem pocit, že můj oční nerv už toho dnes zakusil až dost.

Z dunové rezervace vylézáme v blízkosti obřího megahotelu Riu (ne, definitivně by tohle nebylo místo pro nás) a k autobusové zastávce to máme asi tři sta metrů. Posledních pár kroků musíme popoběhnout, protože náš přímý autobus zpět do Las Palmas právě přijíždí, a nás čeká další devadesátiminutové cesta, opět, přes všechny dálniční zácpy, zase zpátky domů. Přicházíme, jak už je naším zvykem, společně se soumrakem. Osprchujeme ze sebe písek, dáme si horký čaj a něco k večeři a začneme přemýšlet, jak budeme chtít strávit zítřek - naš poslední den na Kanárských ostrovech.

×