Znovu na promenádě

V noci fučí vítr, že máme obavy, aby nám palmy, co nám stojí za okny, neohnul rovnou do obýváku. Mě navíc pořád ještě trápí škrábání v krku, takže tomu spaní dnes moc nedáme. Když se ale ráno vyškrábeme z postele, zjistíme, že na chodníku je sice mokro, venku ale už neprší a většinu mraků vítr rozehnal, takže se chystá další sluníčkový kanárský den. Ovšem je to čtvrtek, čili den pracovní, a tak hned po snídani zasedneme k notebookům. Já si dopřeji jen krátký výpad k pekaři a Honza ani to ne, ten se celé dopoledne baví rozčilováním a křičením na různé lidi přes Skype, protože v jejich pražské kanceláři něco neběží, jak má, a z Gran Canarie se tyhle věci prostě řídí těžko.

Obědváme z domácích zásob a po obědě ještě trochu pracujeme, ale Honza dnes zaklapne počítač asi kolem třetí s tím, že si prostě potřebuje dát procházku po pláži, jinak se zase naštve - no a tak jdeme. Teploměry na pobřežní promenádě ukazují 20 stupňů a máme pocit, že nic jiného snad ani ukazovat neumějí. Těžko říct, jestli lžou nebo ne. Sluníčko sice svítí, ale fouká do toho vítr. Navíc na obzoru pozorujeme, že se kolem nás v jiných částech ostrova už dělají přeháňky. Zrovna na té naší pláži ale počasí vypadá tak přitažlivě, že Honza vklouzne do plavek a jde vyzkoušet, jaká je voda. Já tedy odolám, ale podle jeho vyprávění není teplota vody vůči teplotě vzduchu vůbec nízká, takže je v moři vlastně docela příjemně.

Po koupeli se vypravíme po naší promenádě dál, ale tentokrát druhým směrem než předevčírem - dnes jdeme na jih. Tímhle směrem promenáda nabízí asi dvoukilometrovou procházku, během které skoro úplně opustíme zónu hotelů a apartmánových domů a dostaneme se do části města, která vypadá téměř jako běžná obytná čtvrť. Na samotném konci promenády se tyčí mohutná moderní budova s kongresovými, koncertními a filmovými sály: Auditorio Alfredo Kraus. Hlavní předností téhle budovy prý je koncertní aula s obřím oknem vedoucím přímo k oceánu, takže posluchači si tak kromě audiozážitku odnášejí i zážitek vizuální. My tedy budovu uvnitř zkoumat neplánujeme, ale můžeme potvrdit, že její kupole skutečně vypadá jako maják, přesně jak to architekt zamýšlel (a postaral se nám tak o pořádnou záhadu, proč by sakra vlastně měl být maják tak nesmyslně hluboko uprostřed zátoky). Mimochodem ten Kraus, co se po něm budova jmenuje, byl operní zpěvák a rodilý kanářan, ale jak už jeho jméno napovídá, kořeny měl rakouské. Svým zpěvem udělal docela díru do světa, a to nejen ve Španělsku, ale třeba taky v La Scale nebo v newyorské Metropolitní. Byl tak slavný, že mu Kanářani začali stavět auditorium už v roce 1993, i když umřel až o šest let později.

My jsme u auditoria právě v otočném bodě své plážové procházky, takže zapadneme na zahrádku jednoho z místních barů a poručíme si dva koktejly. Zpočátku se zájmem sledujeme surfaře na pláži, pak se začínáme koncentrovat na mračna, která se k nám z okolí zvolna stahují, a než nám servírka koktejly donese, zbaběle ustupujeme ze zahrádky do interiéru baru - a za chvíli už venku buší liják. Koktejly jsou naštěstí long drinky - ten můj s Baileys a smetanovým kakaem a ten Honzův se spoustou kokosového likéru - takže než se propracujeme až ke dnu, venku už je po dešti. Je ale znát, že vzduch se ochladil a vítr pořád funí, zdá se tedy, že dešťová fronta, kterou meteorologové slibovali, se skutečně dostavila a možná ještě neřekla poslední slovo.

Na cestu zpátky vezmeme zavděk mikinami (a já dokonce bundou) a se západem slunce jsme znovu docela rádi, že můžeme divoké počasí pozorovat jen skrz francouzské okno našeho apartmánu. A to bychom si zítra chtěli vyrazit na nějaký delší výlet. Uvidíme, jestli najdeme odvahu.

×