Vegueta
|
|
Hedvika, 16. 1. 2019
Když se ráno probudím s tím, že mě pořád ještě trochu škrábe v krku, Honza se neudrží a vyrazí si zaběhat ještě před snídaní, protože je mu jasné, že na žádnou náročnější túru dneska společně nevyrazíme. Já zatím připravím něco k snídani, ustelu, poklidím… No, prostě udělám všechny ty věci, kterými se nemocná ženská na dovolené obvykle baví, než zasedne k počítači, aby udělala kus pořádné práce. Před polednem si pak ještě udělám vycházku na obchodního centra, abych donesla domů něco k obědu a nové zásoby piva (nějak se nám ztrácí z ledničky), a po obědě už se vlastně jen flákám, čtu si a čekám, jestli Honza dnes znovu zachrání svět a bude poté mít chuť si vyrazit aspoň na menší procházku. Nakonec se kolem čtvrté skutečně balíme, i když jen do města, dnes žádná divočina. A Honza s sebou pro jistotu bere i plavky, protože dnes ještě naposledy svítí sluníčko, tak ať se to využije.
Jdeme na městský autobus, to už máme natrénované, a jedeme k divadlu. Las Palmas totiž, i když na první pohled vypadá jako nepříliš pohledná čtyřsettisícová metropole plná hranatých hotelů a upaných ulic, má cosi jako staré město. Ta čtvrť se jmenuje Vegueta a rozkládá se právě kolem divadla. Divadlo samotné tedy pochází až z 19. století, jako koneckonců většina budov téhle “staré” čtvrti. Ale některé kousky jsou tu doopravdy historické, ač samotné založení města, tedy rok 1478, jich pamatuje jen málo.
Jedním z takových staroušků je Casa Colón, tedy Kolumbův dům. Původně to byla rezidence místního guvernéra, ale když se Kryštof Kolumbus vypravil v roce 1492 do Ameriky - i když tou dobou ještě samozřejmě nevěděl, že jede zrovna tam - zastavil se na Kanárech, aby doplnil zásoby, a taky že se jeho Pintě cestou ze Španělska porouchalo kormidlo, což může být na plavbě přes oceán dost problém. No a admirála-objevitele bylo potřeba někde ubytovat, takže šup s ním ke guvernérovi. A zatímco jméno tehdejšího uvernéra Gran Canarie už si deska nikdo nepamatuje, o Kolumbovi se učí děti ve škole po celém světě - proto se teď dům jmenuje po něm.
Hned vedle stojí gotická katedrála Santa Ana, která, ač se to zdá neuvěřitelné, je mladší než ten Kolumbův bejvák - její základní kámen položili až v roce 1500 a stavěli ji pak dalších 70 let. Náměstí před katedrálou pak střeží velcí bronzoví psi. Ví se o nich jen to, že jsou legendární. Do jaké legendy patří, v tom se ale prameny liší. Název Insula Canaria znamená Psí ostrov, ale jestli si Gran Canaria tohle jméno vysloužila jen proto, že tu bylo hodně divokých psů, nebo proto, že se tu na počátku 16. století zázračně zjevil pes, podobně jako třeba v Lurdech panenka Marie, to už dneska asi nikdo s jistotou nezjistí. My jsme každopádně vší historií, kulturou a architekturou tak zmožení, že si přímo před katedrálou sedneme na dvě kávy s mlékem a jablečný koláč - a nad souhrnným účtem 3,60 EUR vrtíme hlavou ještě teď, takže možná se na té Canarii zázraky fakt dějí.
Pak už zamíříme směrem zpátky k apartmánu, ale ještě dobrých dvacet minut jdeme úzkými uličkami, kde se střídají architektonické styly od již zmiňované gotiky až po neoklasicismus, než nás pěší zóna vyplivne u autobusového nádraží, kde je jasné, že náš historický výlet skončil. Dojedeme tedy busem zpět domů, ale vracíme se malou oklikou - já se chci ještě zastavit u pekaře a Honza má v batohu pořád ty suché plavky. Než vystojím frontu na bagety, nechám ho venku rozmýšlet, jestli to tedy na koupání bude nebo ne. Nakonec ale není - zdá se, že předpovědi nelhaly, venku se zvedá vítr, sluníčko se schovává za čím dál tím hustší mračna a my se s chutí jdeme schovat do apartmánku a na to zuření živlů se dívat radši jen přes okno. Zdá se, že slunečné dny na Kanárských ostrovech nám dnes končí. No, uvidíme zítra.
RSS