|
|
Startujem!
|
|
Hedvika, 11. 1. 2019
Zatímco před dvěma lety jsme svoji cestu do zimní kanárské pracovny začali Flixbusem směr Berlín s přestupem v Drážďanech a pokračovali nízkonákladovým RyanAirem na Tenerife, dnes míříme rovnou na ruzyňské letiště, kde masňácky nakročíme do letadla SwissAiru a s krátkým stop-overem v Curychu pokračujeme na Gran Canarii. Asi nejnepříjemnější částí celého přesunu je tak zřejmě transfer z Chodova do Ruzyně, který má podobu čtvrthodinové pěší cesty, červeného metra, zeleného metra a ještě autobusu. Ale jednou, jednou nějaké to rozumné spojení na pražské letiště docela určitě existovat bude! Akorát my už se ho asi nedožijeme…
Kolem sedmé raní nakonec není žádný z městských dopravních prostředků ani moc nacpaný a všechno tak pěkně klape, že jsme na letiště dobré dvě hodiny před odletem. Odbavovací přepážka už je otevřená, takže hurá k ní! Ale v dnešní digitální době není check-in zas tak snadný, jak to bývalo za starých dobrých časů živých slečen za přepážkami. Před check-inem je postavená cedule, že dál se smí jen s vytištěným boarding passem. Vzhledem k tomu, že jsme se nenacheckovali předem online (ono to vlastně ani moc nešlo, aspoň jsme tedy nedostali žádný odkaz, který by to umožňoval), zbývá nám odbavovací autokiosek. Překulíme se tedy i s bágly tam. Jenže… Nejdřív nemůžeme najít tlačítko pro SwissAir (Honza naštěstí zjistí, že let je sdílený a dá se nacheckovat i před Lufhansu), pak se kiosek zasekne a odmítá cokoli dalšího zobrazovat (slečna asistenka nám velmi vlídně sdělí, že to se prostě stává a že si máme prostě najít jiný kiosek), pak zjistíme, že další tři kiosky jsou zaseknuté už od předchozích pasažérů a tedy nefungují a že těm na druhé straně odbavovací haly chybí tlačítko nejen pro SwissAir, ale i pro tu blbou Lufthansu, takže nakonec potupně čekáme u jediného funkčního kiosku, kam před námi nějaký Ind zvolna a pečlivě zadává své rezervační údaje. Když se konečně dostaneme ke slovu - mimochodem, vzhledem k té Lufhanse na nás mluví jen německy - a vymámíme z kiosku naše boarding pasy, stejně nás ještě čeká návštěva u živé slečny za přepážkou, které musíme odevzdat naše tašky. Proč nám nemohla společně s tím rovnou vytisknout i ty palubní vstupenky, to snad ví jen pánbůh a provozovale Letiště Václava Havla. Nedovedu si představit, jak podobným martyriem prochází všechny ty rodiny s dětmi ze zapadlých moravských vesniček, které si chtějí prostě jen jednou za rok vyrazit letadlem k moři.
Na bezpečnostní kontrole nás samozřejmě svlečou z bund a mikin a zují nás z bot, a já dokonce procházím testem na výbušniny (“Ukažte mi prosím dlaně, teď hřbety rukou, a teď pas. Ne cestovní pas - váš skutečný pas!”). Všichni sekuriťáci jsou ale tak obdivuhodně příjemní, že si opakované procházení rentgenovou bránou vlastně docela užíváme.
První skok letadlem z Prahy do Curychu trvá míň než hodinu - letušky nám přitom sotva stihnout rozdat k svačině louhové houstičky a kávu. Dokonce ani klima se zas tak moc nemění: krajina je zasněžená jako v Praze a teploty mírně pod nulou. Akorát ty hory na obrozu tu mají navíc. Na přestup máme přibližně devadesát minut, a až při nástupu zjišťujeme, že další část cestu - tu delší, čtyřhodinovou - nebude mít na starosti přímo SwissAir, ale Edelweiss, jeho dceřinka pro prázdninové destinace (tedy něco podobného jako náš Travel Service). Ještěžě jsme si s sebou vzali do zásoby tousty, notujeme si, tady budeme rádi za pitnou vodu. Ale Edelweiss se po hodině letu vytasí s kuřecími prsíčky na šafránovém rizotu a pěnou z bílé čokolády. A to nemuvím o tmavém chlebu s tak křupavou kůrkou, že takový doma neupeču ani já. A o nefalšované, výhradně švýcarské limonádě Rivella ochucené mléčnou syrovátkou. A o perníčcích, které dostaneme po dalších dvou hodinách letu k svačině, abychom netrpěli hladem. (Takže to vlastně není zas až tak úplně jako Travel Service.)
Na kanárskou ranvej dosedneme dokonce s mírných předstihem. Zatímco švýcarům všechno klapalo jako na drátkách, zdrží nás až kanárský handling, který Honzovu tašku sice vysype na pás mezi prvními, ale s mojí si dává tak zatraceně na čas, že nám mezitím ujede autobus směrem do Las Palmas a my musíme další půlhodinu čekat na ten příští. Dalších třicet minut strávíme na palubě autobusu - a kocháme se výhledy na moře, ale nutno říct, že je to moře značně užitkové. V zálivu na východní straně ostrova vidíme jednu echtovní ropnou plošinu, aspoň pět konstrukčních lodí a mezi tím se pohupují sem tam nějaké kontejnerovky. My naštěstí bydlíme na druhé straně ostrova, té západní, a ta je o hodně víc dovolenková. Moře šplouchá přes příbřežní mělčiny na tu písčité, tu kamenité pláže. Dokonce odvážného paddleboardistu ve vodě zahlédneme, ale samozřejmě má na sobě neopren (vzduch tu má sice narozdíl od Prahy příjemných 19 stupňů, ale na koupání jen tak to přece jen není).
Když dorazíme před dům, ve kterém se má skrývat náš apartmánek objednány přes AirBnB, voláme na telefonní číslo naší hostitelky. To je bohužel aktuálně nedostupné, takže jí dáváme chvíli šanci (třeba řídí nebo je v tunelu) posezením v blízké kavárně. Pak ale Honza pečlivým studiem fotek na webu zjistí, že tenhle dům možná není ten úplně pravý, možná ten pravý je ten o padesát metrů vedle, takže se překotalíme tam, znovu testujeme telefon a znovu jsme neúspěšní. Naštěstí když se tak chvíli potloukáme po okolí se všemi našimi bágly, všimne si nás opodál sedící dáma, která je shodou okolností naší hostitelkou Stefanií. Nefunkční telefon? Nojo, to je manželův a on to holt nezvedá. A proč jste vlastně nejeli taxíkem? Čekala jsem vás z ulice, ne z pobřežní promenády. Ale jinak vítejte na Gran Canarii!
Stefanie nám ukáže byteček - je zařízený poměrně stroze, hlavně kuchyňské vybavení dost pokulhává, ale na to jsme celkem z nájemních apartmánů zvyklí. Je tu ale pohodlná postel, teplá sprcha a wifina. A hlavně úžasné okno s výhledem přímo na moře! Takže tu s chutí shodíme všechny tašky a chvíli se jen kocháme.
Dnes ale ještě nejsme se zařizováním hotovi: Jednak chceme prověřit půjčovny skútrů v okolí, nějaký bychom si možná vzali hned na zítřek. A druhak potřebujeme udělat nákup aspoň základního jídla, abychom tu neumřeli hlady. Skútrové půjčovny najdeme dvě, obě mají dost podobnou výbavu, podobné ceny a podbné podmínky, takže zítra prostě jednu z nich vybereme. Než ale zamíříme k supermarketu, Honza zavětří, že by si možná šlo v některé z blízkých uliček dát koktejl. Zapadneme tedy do jednoho ze zdejších barů, vysvětlíme barmanovi, že bychom si dali nějaký sladší longdrink, chlapík namíchá něco, co nemá ani jméno, ale jen v tom kořeněný rum, zázvorový sirup a limetka a je to výborné! A my máme po všech těch dnešních štrapácích konečně pocit, že jsme dorazili někam do subtropů a můžeme si na chvíli vydechnout, poslouchat šplouchání vln a jen tak být.
Plán na zítřek: trochu prozkoumat hornaté vnitrozemí. A hlavně se v noci pořádně vyspat.
|
|
RSS