Napříč kontinentem
|
|
Hedvika, 12. 1. 2019
Na dnešek (a ještě na další asi dva dny) slibují předpovědi slunečné počasí, takže si hned na první den pobytu plánujeme ten nejambicióznější výlet: cestu na skútru do hornatého vnitrozemí a nějaký trek v horách. Půjčovna skútrů - nakonec jsme vybrali Un Paseo en Bicicleta - oficiálně otevírá v devět, což znamená, že ve čtvrt na deset má žaluzie ještě pevně zatažné. Honza volá na telefonní číslo, které mají na žaluziích nalepené, aby se od půjčovací paní dověděl, že “in ten minutes”, takže se na dalších dvacet minut jdeme ještě projít k přístavu výletních lodí. Právě připlula třistačtyřicetimetrová AidaNova, takže ji chvilku okukujeme, ale protože její loďobusy začínají právě lifrovat pasažéry na břeh, radši si pospíšíme zpět k půjčovně, než nám námořní turisti všechny skútry rozpůjčují. Paní za pultíkem s námi nedělá velké cavyky, vytlačí nám motorku před obchůdek, okopíruje si Honzův řidičák, my složíme stovku zálohy, zaplatíme pětadvacet babek půjčovného na den a dál vyrážíme po vlastní ose.
Věcně vzato to nemáme daleko - do horského městečka Tejeda to je asi 45 kilometrů. Jednak nás ale trochu zdržuje ranní laspalmaský provoz, druhak se ve městě motáme ve spleti víceproudých silnic a dálnic (naštěstí vždycky správně) a třeťak musíme do Tejedy vystoupat přes tisíc výškových metrů, a s tím se náš 125cc skútřík docela zapotí. To my se potíme čím dál tím méně. S nadmořskou výškou klesají zdejší letní teploty až na svěžích deset stupňů (no, ve srovnání s Prahou dnes je to hic i tak). Já si na motocyklovýlet hned do začátku vzala mikinu, bundu i rukavice, ale Honza průběžně cestou zastavuje a navléká to či ono, až se dostaneme do stavu, kdy už jsme oba nabalení ve všech věcech, které s sebou máme, a do cíle nám ještě zbývá dobrých patnáct kilometrů. Kromě toho je zřejmé, že se na vrcholcích hor tvoří mraky, které se místy táhnou až do údolí, a tak není vůbec jasné, jestli v cíli naší cesty přes mlhu vůbec něco uvidíme.
Nervy nám rupnou už v sedle Cruz de la Tejeda, kde nás jednak zláká hned vedle silnice otevřená kavárna, a pak taky úplně modrá obloha, která se nějakým zázrakem zrovna tady vyčistila. U stolku na chodníku tedy trochu roztajeme v lednovém sluníčku, popíjíme kávu, ochutnáváme domácí zákusky s náplní ze sladkých brambor a připravujeme se na to, že támhle pod kopcem budeme muset vyrazit na tu zatracenou túru, když už tu jednou jsme, že jo. Popovezeme se tedy motorkou poslední kousek cesty po silnici, do Cuevas Caidas, tam stroj zaparkujeme a začneme po značené cestě stoupat k vesničce La Culada. Na prvním půlkilometru špatně zahneme asi třikrát, protože něco jako turistické značení do těchhle zeměpisných šířek ještě nedorazilo. Pokud člověk potká na stezce rozcestník, je to čistě proto, aby svojí impozantní šipkou dotvářel malebnou krajinu, a to zásadně v místě, kde o pokračování cesty nemůže být nejmenších pochyb. My se postupem času naučíme, že ta správná cesta je vždycky ze všech možných ta nejhorší (ano, ta, co vypadá jako koryto vyschlého potoka, a ano, ta, kde, jak se zdá, jen upadl strom do rákosu). Kromě toho ale navíc Honza jistí náš výlet GPSkou.
Jakmile se trochu naučíme trekovat po Gran Canarii, můžeme si konečně víc všímat, jakou krajinou se vlastně procházíme. A je na co se dívat. Zatímco Kanáry známe především jako dlouhé řady betonových hotelů prokládané jinými řadami plátěných skleníků na banány, tady se krajina podbá spíš choravtskému vnitrozemí: přes tisíc metrů vysoké kopce, sice nezalesněné, ale přece jen porostlé subtropickou zelení, se v ostrých hřbetech příkře svažují k mořskému břehu. Ve svazích jsou stulené malé vesničky s bílými domky s plochou střechou, a mezi tím vším vyčnívají několik metrů vysoké květy aloí. Z cestičky je navíc skoro pořád vidět na monumentální skalisko Roque Bentayga, které trčí z jednoho horského hřebene jako maják. Navíc jsme takoví šťastlivci, že se trefujeme přesně do sezóny kvetení mandloní. Bílorůžové stromy pokrývají celé horské svahy a jejich větve se sklánějí na stezku, kterou jdeme, tak vyzývavě, že se Honza co chvíli neudrží a větvičkou zatřese, aby se na nás snesly mandlové okvětní lístky.
Celá túra má jen něco málo přes šest kilometrů, ale s pársetmetrovým převýšením nám zabere půldruhé hodiny. Když se vrátíme k motorce, přemýšlíme, co podniknout dál, a protože počasí je i nadále jako vymalované a do západu slunce ještě pěkných pár hodin zbývá (sluníčko tu zapadá o šesté), posouváme se k Roque Nublo. Roque Nublo je neikoničtější místo Gran Canarie: je vyfocené na všech letácích, přebalech knižních průvodců a v infokatalozích cestovních kanceláří. Jedná se o nápadný, do výšky vystrčený vulkanický útvar uprostřed celé oblasti červenooranžových skal. Během pár kilometrů, které na motorce ujedeme, se tak scenérie proměňuje - a potvrzuje tak vlastně reklamní slogan, že Gran Canaria je takový malý kontinent “vše v jednom”. Kolem Roque Nublo nalříklad připomíná Utah. Nebo Nové Mexiko. Zatímco túra mandlovými háji k La Culatě nepatří k nejznámějším a potkali jsme na ní všeho všudy asi deset lidí, jedenapůlkilometrová vycházka k Roque Nublo je prostě nezbytná výprava pro všechny návštěvníky ostrova, takže motorku parkujeme mezi řadami aut jen s obtížemi a cestou ke skalisku se proplétáme turistickými skupinami Rusů a Poláků, potkáváme seniorské páry, studentky v žabkách, maminky s kočárky, celé rodiny a dětmi v náručí, za krkem na zádech a kdoví kde ještě jinde, a asi nejvýraznějším sportovním výkonem je všem těm davům se vyhýbat a a nikoho nesrazit do okolních propastí.
Ve skutečnosti jsou na celém Roque Nublo daleko nejzajímavější výhledy do okolí - vidět je nejen na mořský přeh, ale dokonce až k sousedům na Tenerife, kde se proti modromodré obloze rýsuje strohý kužel sopky Pico de Teide. Přímo pdo skaliskem ještě ulovíme jednu kešku. Ani není moc obtížné si pro ni sáhnout, je totiž asi dvacet metrů mimo značenou stezku, a tak daleko od trasy nikdo z turistů nezabloudí. Jakmile poklad objevíme a zapíšeme, vracíme se zpět ke skútru a rozmýšlíme další postup. První povinnou zastávkou je benzínová pumpa v Tejedě, abychom svoji třílitrovou nádrž o dva litry dolili. No a pak si ještě dopřejeme krátkou zajížďku - nebudeme se vracet stejnou cestou, zpět k pobřeží pojedeme severnější silnicí, přes historické městečko Teror.
Honza začíná naklápění motorky v nekonečných zatáčkách přicházet na chuť a trochu mi přijde, že ji naklání víc, než by bylo nezbytně nutné (já to totiž nesnáším). Ale pravdou je, že cesta směrem z kopců dolů nám ubíhá o dost rychleji než dopoledne cesta vzhůru. S přicházejícím večerem se bohužel sluníčko schovává za hory, a tak i když do samotného západu slunce ještě nějaká hodina zbývá, teplota vzduchu, která se přes poledne musela šplhat ke dvacítce, se teď vrací k původním deseti a nám začíná být na skútru i přes všechny naše mikiny, bundy a rukavice docela zima. Minisvětadíl Gran Canaria sice tahá z rukávu další a další trumfy, jako třeba vavřínové háje, kterými projíždíme, nebo nové a nové výhledy na mořské pobřeží. My už se ale teď spíš koncentrujeme na to, abychom si udrželi tělesnou teplotu. V Teroru si nakonec uděláme jen kratičkou zastávku, obejdeme kostel a jednu z uliček ve španělském stylu, s historickými domy s dřevěnými pavlačemi, a vracíme se k motorce zpátky, protože už se vidíme doma, v teplé sprše a pod teplou dekou. A od toho všeho nás ještě nějakých 30 kilometrů dělí. Nasazujeme helmy a libujeme si, že do půjčovny dorazíme nejpozději o půl sedmé, tedy ještě za solidního světla, a dokonce s příjemnou rezervou devadesáti minut před zavíračkou. Osud se poťouchle uchechtává…
Pouštíme se tedy do překovávání posledního zbytku naší pouti. Z kopců vede dolů vlastně jen jediná silnice, skoro zbytečně doplněná směrovými cedulemi na Las Palmas, ta ale v poslední fázi přechází v dálnici, a v klíčovém okamžiku, kdy se máme na rozdvojce rozhodnout pro další cestu, směrovka na Las Palmas najednou chybí a názvy měst napsané na cedulích nám nic neříkají. Nakonec Honzu nasměruji do jednoho z odbočovacích pruhů, ale jakmile z dálnice vyjedeme a připojíme se k druhé, už je z naší polohy jasné, že jsme zahnuli špatně. Musíme ale pokračovat dál - to už je takové neštěstí dálnic, že obrátit se na nich jen tak nedá. Další sjezd je označen místním názvem, který mi připadá povědomý a měl by nás dovést domů, tentokrát se ale Honza už mým ukazováním přesvědčit nenechá - ještě to tak, už jednou ta ženská zatracená navigovala špatně, podruhé už jí na to nikdo neskočí - a my tak přijdeme o jedinou možnost, jak svůj omyl ještě opravit. Teď už drandíme pětiproudovkou podél pobřeží směrem na jih a je nám úplně jasné, že se potřebujeme dostat do přesně opačného směru stejné dálnice, protože takhle se od našeho bytečku s teplou sprchou a teplou dekou rychlostí osmdesáti kilometrů v hodině neomylně vzdalujeme.
Jakmile se Honza přes helmu dostatečně vynadává, na příštím sjezdu sjede, dálnici podjedeme a napojíme se na ni tentokrát už směrem na sever, tedy tím správným směrem. Akorát nás holt čeká ujet celou zajížďku zase zpátky. Sluníčko se definitivně schovalo pod obzor, takže je nejen zima, ale taky tma. Auta kolem nás to švhají stotřicítkou, takže nás při vědomí a v teple udržuje hlavně obava, aby nás nějaký truck nešoupnul do moře, které šplouchá hned vedle krajnice. V samotném Las Palmas se pak dostáváme do pořádné zácpy, kterou sice Honza na motorce - k mé hrůze! - poměrně zručně kličkuje, i tak ale nabíráme zpoždění, a okolní tma nabírá na hustotě. Když konečně v centru města sjedeme z dálnice a míříme kamsi k pěší zóně, kde tušíme naši půjčovnu, dojde nám, že motoka má nádrž napůl prázdnou a my ji musíme vrátit plnou. Jedním klikem v Google mapách tedy vyhledáme nejbližší benzínku, jaké je ale naše překvapení, když na stanoveném místě není vůbec, ale vůbec nic, natož benzínka. Protože už jsme zase na jedné ze zdejších tříproudovek, nemůžeme si moc vybírat a pokračujeme opět stále dál, a to vytrvale směrem pryč od půjčovny. Naštěstí si ale oba z ranní cesty po městě matně pamatujeme jednu pumpu, která by měly být právě tímhle směrem, a asi po pěti stech metrech na ni skutečně narazíme. Poslední šplouch do nádrže, zaplatit a… No, a zpátky na tu tříproudovku, která vede PRYČ od naší půjčovničky, a dlouhou oklikou, systémem komplikovaných městských jednosměrek a přes minimálně dvě pěší zóny až k vytoužené půjčovně. Hodiny ukazují čtvrt na osm, kolem je tma jako v pytli a na tachometru místo původně plánovaných devadesáti kilásků (Las Palmas - Tejeda a zpátky) málem sto osmdesát.
Zmrzlými prsty vyzvedneme zpět složenou zálohu, s obtížemi rozcházíme ztuhlé nohy a zahříváme prochladlé ruce. Kdepak, dneska už mě v kuchyni nikdo neuvidí - ještě s batůžkem na zádech míříme do pizzerie blízko našeho apartmánu. Poručíme si za všecho nejdřív horký čaj a pak taky každý pořádnou pizzu se spoustou šunky a mozzarelly a tabasco omáčky. Dneska jsme totiž tolikrát unikli smrti, že to musíme pořádně zajíst.
No a pak už nám zbývá jen vrátit se zpět domů, do bytečku, kde slyšíme šumění moře až do ložnice. A začít debatovat o tom, na koho z nás dnes připadne blogování. Měla jsem původně připravenou výmluvu, že když budu dělat večeři, tak přece blogovat nestihnu. Ale když nám dneska udělali večeři ti Italové ze sousední ulice, tak mě ten článek asi přece jenom čeká...
RSS