Kamením a rákosím

Plán na dnešek počítal s tím, že a) bude hezky, a b) budeme po včerejším motocyklovém maratonu schopni vylézt z postele a něco podniknout. První bod vyšel dobře - obloha je jako vymetená a ranní teploty kolem 18 stupňů (Celsia) slibují příjemný lednový den. Stran druhé věci to taky není tak špatné - zdá se, že nás včera díky naší nesmírné rychlosti nedohonila ani rýmička ani ischias, a tak to můžou zkusit dneska znovu.

Dneska to nicméně vezmeme piánko a na klasiku - vybereme z (Hedvikou pečlivě připraveného) seznamu vhodných výletů ten, do kterého nás pohodlně dopraví hromadný dopravní prostředek. Všechno funguje tak, jak by člověk od Španělů ani nečekal: autobusy odjíždí tak načas, že když dorazíme na nádraží o třicet vteřin po desáté, autobus, co odjíždí v deset, už je pryč a my musíme počkat až na ten v půl jedenácté. Který jede - světe, div se - opravdu na chlup v půl jedenácté.

A zase stoupáme do kopců. Za řízení je tentokrát ale zodpovědný někdo jiný, a tak si užíváme výhledů na kopcovatě zvrásněnou krajinu a vesničky, rozestrkané po okolních stráních. Asi po čtyřiceti minutách jízdy se autobus dokodrcá do našeho dnešního cíle - městečka Vega de San Mateo. Že je to skutečné město, a ne jen nějaká díra zakopaná, se pozná podle toho, že tu mají i vlastní dopravní zácpu! Využijeme tedy řidičovy prozíravosti, se kterou nechává otevřené dveře, vyskakujeme na ulici a zbylých pár minut došlapeme pěšky.

Naší první zastávkou je slavný vegasanmatějský trh, který se tu koná každý... no, přesně to nevím, ale hlavně že dneska. Trh se skládá z haly plné nejrůznějšího ovoce a zeleniny a koření a bylinek a pečiva, z pár stánků naplněných nejrůznějším šuntem, jednoho stánku s občerstvením a pivem, jednoho venkovního parketu s reprodukovanou hudbou a spousty lidí, kteří se sem (prý, Hedvika tvrdí) sjíždí z celé Gran Canarie. S trochou štěstí ukořistíme místo u jednoho plastového stolíku, dáváme si lehký obídek a pivínko a nasáváme místní rustikální atmostféru. Na tanečním parketu začíná kdosi křepčit - a jak už je to v takových situacích obvyklé, tancujou spolu ty dvě nejtlustší paní, co byly kolem k nalezení. Některé věci fungují všude stejně, ať už je člověk na Gran Canarii nebo na zábavě v Malém Újezdě.

Protože máme chuť na něco sladkého a protože situace na parketu hrozí přerůst ve spontánní karnevalové veselí, vyklízíme pozice a zbytek plánování podnikáme v nedaleké kavárně. Tam Hedvika s odvahou sobě vlastní objednává kafe španělsky, díky čemuž nám přinesou dvě kafe s mlíkem a hned nato dvě kafe latté. Ale buď nám je nenaúčtovali, nebo je to fakt levná kavárna, takže nám to ani nevadí.

Když je všechno snědeno a vypito, dojde nám, že se naše dnešní turistické výkony už nedají odkládat, a vyrážíme na cestu. Dneska nám tedy mapa slibuje, že budeme vlastně pořád jen klesat - tedy, s výjimkou prvního kilometru, do kterého se musíme nejdřív vyškrábat. Ale počasí je vlídné, výhledy přiměřeně rozkošné, takže nám to ani tolik nevadí.

Co nevidět se začínáme spouštět dolů do údolí říčky Mina (Barranco de la Mina), která nás bude provázet celou dnešní cestu. Brzy tedy přicházíme na to, že "říčka" je bráno spíš jako eufemismus, protože kamenité koryto je suché jak prohibiční humor a šumění vody, které se kolem šálivě ozývá, je z vodovodní roury zakopané půl metru pod zem. Údolíčko je ale pěkné, cesta je rovná a příjemná a tak se vydáváme dál a dál do údolí.

Po pár kilometrech začne přituhovat: z údolíčka se stane zarostlá skalnatá rokle, z pohodlné cesty se stane nejdřív stezka, pak pěšina a nakonec pěšinka, která to za chvíli vzdá úplně a ztratí se v rákosí. Jediné, co zbyde, je skalnaté dno potoka - jak jsme teď rádi, že vyschnul! Konzultujeme své pozorování s mapou a vypadá to, že jinudy to skutečně nepůjde, vydáváme se tedy dál suchým korytem, které se noří do tunelu ze srostlých větví a křovisek. Občas - snad abychom se uklidnili - se pěšinka opět objeví, odvážně se odtrhne od potočního koryta, aby nás protáhla loukami, na kterých rostou nejrůznější podivnosti - agáve velké jako kráva (doslova), opuncie, co vypadají jako stromy, vavříny s kmeny zkroucenými do vrtule a malé datlové palmičky, pečlivě obmotané pletivem proti okusu (marně přemýšlíme, kdo se sem do té divočiny vláčí s pletivem a co je tady vlastně okusuje) a samozřejmě čas od času nějaká ta mandloň či jiná povidloň, která tomu dodává romantický štych svou opulentní rozkvetlostí.

Pochodujeme takhle asi dvě hodinky, během kterých se nám cestička ztrácí tu víc, tu míň a občas úplně, takže se prodíráme rákosím v předklonu a jen doufáme, že se to časem zlepší. Zaplaťpánbů za mapy s GPSkou, bez které už bychom se asi pětkrát ztratili a šestkrát vrátili. Nakonec se však pěšinka umoudří, stane se z ní zase stezička a nakonec znovu úplně poctivá cesta, která nás údolím dovede k poslední pamětihodnosti - obrovské, tak dvacet metrů vysoké dracéně - a poslední překážce: půdnímu sesuvu, který cestu před námi strhl a odnesl někam do údolí. Místní příroda se evidentně s nikým nepárá. Přelezeme tedy posledních pár desítek metrů přes megahroudy stržené hlíny a než se nadějeme, jsme zpátky na silnici a v civilizaci - příjemně unavení a jen zanedbatelný kilometr či dva od autobusové zastávky, ze které nás po deseti minutách čekání (a zase přesně na čas, jak to ti Španělé dělají?) odveze autobus zpátky do Las Palmas.

Cestou zpátky si pochvalujeme, jak nás vlastně vyšel dnešek celkem levně - tedy až do té chvíle, než v Las Palmas neodoláme svodům jedné rebelské hospůdky (jako jediná má otevřeno i odpoledne, protože ostatní poctivé nalívárny otvírají své brány až kolem osmé večerní), kde si dáme každý jedno pivo (levné) a dohromady jeden ochutnávkový talíř s místním špekosalámosýrovým výběrem (dost drahým, jak zjistíme až při placení). Ale chutnal nám i tak.

Večer už hodláme strávit ve vyloženě odpočinkovém duchu, v tichém usebrání za šumění podvečerních vln. Do čehož nám hodí vidle neuvěřitelně špatná žena-dudák, která si stoupne na promenádě hned pod oknem a začne vydávat neuvěřitelné zvuky. Je to rozhodně ten nejhorší dudák, kterého jsem kdy slyšel - v což počítám i performanci opilého irského basisty, který cestou na hajzlík spadl kolegovi do měchů. Jediné, co se jí skutečně nedá upřít, je originalita (vzhledem k tomu, že její produkce postrádá jakékoliv melodie, se za celou dobu neopakovala) a pak rozhodně vytrvalost: nám vřeštěla do ucha dobré dvě hodiny, než se sebrala a poodešla vřeštět o pár bloků dál. Teď už její skřeky téměř - téměř! - přehluší dorážení mořského příboje. Nasáváme tedy tento podvečerní kanárský kolorit spolu s místním pivem Tropical plnými doušky a doufáme, že už ji taky konečně někdo dorazí.

×