Do práce a k moři

Dnes máme první kanárský pracovní den, takže jakmile se sluníčko kolem osmé ranní vyhoupne nad obzor, dáme si snídani a rovnou zasedneme k počítačům - touhle dobou mají u nás doma devět ráno, takže je nejvyšší čas pustit se do práce. Honzovi jde soustředění o něco líp, já se ale přiznám, že s výhledem na moře hned za oknem a s vytrvalým šploucháním mořských vln mám trochu problém se do hodnocení seminárních prací plně ponořit. Přidržím se u počítače asi do jedenácté a pak s trapnou výmluvou, že jdu doplnit jídelní zásoby, vyrazím do víru velkoměsta.

Mám vyhlédnuté nákupní centrum u přístavu, kde by měl být hypermarket. Mířím k němu nicméně trochu s obavami - budova je postavená přímo na břehu moře, a od toho mě aktuálně dělí hlavní městská dálnice. Je ale vidět, že místní architekty a urbanisty zbytečně podceňuji: k obchodnímu centrum se dá z parku Santa Catalina bez obtíží dostat širokým nadchodem pro pěší a o autoprovozu pod sebou při tom člověk ani neví. HyperDino, kam jdu na nákup, překonává svojí rozlohou i mírou zásobování cokoli, co jsme zatím v Las Palmas viděli. Dokonce je tu pult s čerstvými rybami, kde si nechám ukrojit k obědu dva pěkné kousky čerstvého tuňáka za horentních 3,50 EUR. Vynechávám jen pečivo, protože cestou zpátky procházím přes Calle Ripoche - uličku, kde proti sobě sídlí jeden pekař francouzský a druhý portugalský. Pečené zásoby tedy doplním tam.

K obědu si s Honzou dopřejeme ty tuňákové steaky a vrátíme se zpět do svých virtuálních kanceláří. Počítám, že pracovní dobu budeme mít tak do zdejších čtyř, to je pražských pět, ale Honza už kolem třetí hlásí, že bychom si mohli vyrazit někam ven, když je tak neuveřitelně pěkné počasí, a tak tedy vyrážíme. Koneckonců, za nějaké dvě hodinky budeme zpátky a můžeme v pohodě dodělat, co jste zatím nestihli.

Na dnešní podvečer máme naplánovaný příběžní trek při severním okraji ostrova. Tam jedeme autobusem do El Puertillo - jezdí jich tam spousty - pak se projdeme asi pět kilometrů podél mořského břehu a zpátky se znovu svezeme autobusem. Honza se dokonce podivuje, že si s sebou neberu ani trekové hole, ale nad tím jen mávnu rukou. Na hodinovou procházku po pláži je přece nebudu potřebovat.

Situace se ale, jak už je naším zvykem, poněkud komplikuje. První komplikace nastává hned na autobusové zastávce, kde čekáme na spoj do El Puertillo. Jednak nejsou v čekárně vyvěšeny žádné jízdní řády, ale to nám prostě přijde takové kanárské a ani nás to moc neznervózní. Víc nás znervózní fakt, že během patnácti minut čekání kolem nás nejen neprojede žádný autobus, ale neprojede vůbec nic. Že by byla někde před touhle zastávkou uzavírka a autobusy jezdily oklikou? Nakonec se rozhodneme popojít na další zastávku, kde provoz vypadá o hodně rušněji, a skutečně se nakonec dočkáme modrého autobusu, který nás oba za 3 Eura a 15 minut vyloží v El Puertillu.

Tohle městečko je vlastně jediná civilizace, kterou cestou potkáme - pak už půjdeme jen pustinou. Jsou čtyři odpoledne, tak zvažujeme, že bychom se tam někde na promenádě zastavili na odpolední drink. Jaké je ale naše překvapení, když zjistíme, že všechny podniky jsou touhle dobou zavřené. Siesta. Vysvětluji Honzovi, že čtyři odpoledne jsou prostě nepivní doba, nad čímž on kroutí hlavou s tím, že v žádné civilizované zemi nic takového jako doba bez piva neexistuje. Drink nicméně musíme oželet a vydáváme se na pobřežní stezku.

Vidina procházky po pláži byla skutečně úplně mimo. Pochodujeme chvílemi po plochých sopečných skaliscích (ta pohodlnější část), chvílemi v suti nadrceného tufu (ta méně příjemná část, kdy je mi líto, že jsem doma nechala trekové hole, a dokonce i kotníčkové trekové boty!). Nutno ale uznat, že výhledy na moře, které se divoce vzdouvá proti rozeklaným skalám a špoluchá bílou pěnou, jsou skutečně magnificentní.

Po nějakých dvou či třech kilometrech, kdy si na šlapání v suti trochu zvykneme, nám pěšinka nachystá pár dalších překvapení. Některé kusy jsou utržené půdními sesuvy a musejí se tedy komplikovaně obcházet. Jiné části sice utržené nejsou, ale skoro tak vypadají - po úzké stezičce balancujeme na hraně svahu, který se strmě svažuje přímo do mořského příboje (a ani padesátimetrový pád, ani přistání do vln narážejících do skal by nebylo příjemným zážitkem). Úplně novým trikem naší túry pak je vysekaný tunel v rákosu, kude se musíme v podřepu proplížit.

Honza je samozřejmě ve svém živlu. Scenérie mu připomínají nějakou počítačovou adventuru a s každým dalším krokem sbírá body zkušenosti a posouvá se na vyšší úrovně. Já sice oceňuji, že na cestičce nepotkáme ani nohu, ale na druhou stranu mi přijde, že jsme k pádu ze skály do vody pořád tak nějak trochu blíž, než by mi bylo příjemné. Měřítka nám ale trochu posune provazochodec, který má nad jednou skalnatou prolukou přímo nad mořem natažené skoro dvousetmetrové lano a v možná stometrové výšce se nad hučícím příbojem jen tak prochází. Když se trochu unaví, na lano si sedne, počká, až chytí dech, a pak prostě v procházce pokračuje. Nechápavě kroutíme hlavami a vzájemně se uvezpečjeme, že tomuhle sportu se v tomhle životě už rozhodně věnovat nebudeme.

Pak nás ale ještě čeká závěrečný úkol - dostat se na autobusovou zastávku, která je naneštěstí na druhé straně dálnice, než se aktuálně necházíme my. Přebíhání dálnice nakonec nehrozí, přímo pod ní je totiž vybudován odvodňovací tunel, no a protože je zrovna období sucha, dá se jím celkem nez obtíží projít a vyšplhat se do autobusové čekárny. Modrá Guagua, jak tady autobusům říkají, se přiřítí za pár minut, a teprve když sedíme bezpečně vevnitř, říkám si, že jsem na ten podvečerní popracovní výlet možná měla vybrat něco trochu míň náročného. Poučení pro příště.

Vzhledem k tomu, že se nám nepovedlo ukořistit během celé cesty vysněný drink, děláme si v Las Palmas cestou z autobubusu drobnou zacházku k plážové promenádě, kde si v prvním podniku sedneme, abychom si připili na šťastný návrat. Nakonec kromě dvou skleniček sangrie objednáváme ještě na ochutnání miniporce dvou kanárských specialit: papas arrugadas con mojo - vařené a pak pečené brambory s pikantní omáčkou z papriky a česneku, a pak také masovou taštičku empanada.

Hodiny se zvolna překulí od šesté večerní k sedmé, a zatímco od autobusu jsme ještě šli za plného světla, nyní už sedíme na venkovní terase za úplné tmy, a taky za čím dál tím větší zimy. Chlad nás trápí stále víc - na odpolední túru za plného sluníčka jsem si samozřejmě nevzali zas tak moc teplého oblečení - evidentně ale nijak netrápí obsluhu restaurace, která naše prosby o účet dlouho ignoruje, a když jej konečně donese, zase ignoruje naše očekávání, že ze své padesátieurovky ještě dostaneme zpět nějaké drobné. Blonďatou servírku nakonec přimeje k akci, až když Honza nasadí výraz boha pomsty a důrazným krokem se vypraví dovnitř restaurace, aby se tam hlásil o svá práva. Tou dobou už mu ale lehce vyděšená blondýnečka vychází vstříc s hrstí drobných bankovek a mincí. Náš apartmánek je odsud jen pár kroků cesty, doma se nejdřív nabalíme do teplých mikin a vlněných ponožek a pak… No, pak se můžeme konečně vrátit k té nedodělané práci, kterou jsme dnes odpoledne tak nerozvážně opustili.

×