Konečně na Androsu

Páteční ráno nás zastihne v Rafině, řeckém přístavu kousek východně od Atén. Velký přesun jsme zahájili už včera, a ač byl na kombinaci dopravních prostředků poměrně náročný, ve skutečnosti probíhal až neobvykle hladce. Mezi nejsilnější zážitky patřilo, že jsme se na pražské letiště vezli nově zprovozněným pětadvacetimetrovým dvoukloubovým trolejbusem, který je FAKT dlouhý, a že nás agentka u check-in přepážky poslala s batohem k okénku nadrozměrných zavazadel, přestože jsme batůžek nenaplnili ani na plnou kapacitu 65 litrů. Prý teď nesmějí batohy posílat po těch jezdicích pásech, vedoucích od odbavovacích přepážek. Asi se jim to tam někde zasekává za ty kšandy.

Jinak všechno běželo, jako na drátkách: Airbus 320 Aegean Airlines s námi přistál na ranveji v Aténách za necelé dvě a půl hodiny (dokonce jsme cestou dostali těstovinový salát), batoh se vyvalil na výdejní pás jen pár minut poté, co nás stihli autobusem přesunout z letadla do letištní budovy, dokonce i objednaný hotelový mikrobus zabrzdil na letištním parkovišti přesně ve stanovený čas, takže ve čtvrtek ve 23:54 padáme do postele v jednom z hotelů v přístavu Rafina s pocitem dobře odvedené cestovní práce - a to s dopravními prostředky ještě zdaleka nejsme u konce.

O půl sedmé ráno už se totiž zase hrneme z hotelu ven, abychom pěšky doťapali chybějících sedm set metrů k trajektovému molu. Na ostrůvek Andros, kam míříme, zbývá ještě nějakých 70 kilometrů po vodě. V trajektovém přístavu jsou vyvázané hned dvě lodě, Andros Queen a Superferry. My, kupodivu, chceme nastoupit na Superferry - Andros Queen se teprve vykládá a pojede na Andros až pozdě odpoledne. Ač jsou trajekty v oblasti Kykladských ostrovů podobně utilitární dopravou jako u nás třeba příměstské vlaky, v interiéru trochu připomínají honosnost oceánských plaveb minulých staletí: dřevěné obložení, těžké závěsy a polstrovaná křesílka poskytují komfort, který ani nevíme, jestli si za svých 25 EUR jízdného zasloužíme, a který působí neuvěřitelně hlavně ve srovnání se včerejší cestou Airbusem v ekonomické třídě. Dojem navíc umocňuje modromodré nebe, modromodré moře a teploty, které se před vyplutím, o osmé ranní, už stihly vyhoupnout nad patnáct stupňů.

Když se přiblíží přístav Gavrio, hrneme se k výstupu z lodi, protože vidíme, že spolu s námi se hrnou další stovky cestujících. Gavrio totiž stále není naše konečná, potřebujeme se ještě autobusem dostat do hlavního města, které leží na druhé straně ostrova, a je nám jasné, že autobus nebude nafukovací. Obáváme se ale zbytečně - drtivá většina našich spolucestujících zamíří na nižší paluby, kde mají pečlivě zaparkovaná svá vlastní autíčka, takže na autobusovou zastávku jdeme skoro sami. Honza suverénně míří k vysokému klimatizovanému autobusu, u kterého jsem si jistá, že patří nějaké lepší cestovce. Ukáže se ale, že se mýlím - skutečně se jedná o meziměstský autobus provozovaný státním operátorem KTEL.

Městečko, kam míříme, se sice na všech mapách jmenuje Andros, ale místní mu říkají Chora. Jako ostatně všem hlavním městům na jednotlivých ostrovech. Chora byla historicky cosi jako městský stát. My do naší Chory, tedy Andros-Chory, jedeme asi pětatřicet kilometrů, což po místních silničkách trvá víc než hodinu.  Ve vesnicích auta v prostisměru celkem bez zamyšlení sklápějí zrcátka, jinak se vedle našeho autobusu neprotáhnou. Asi o půl dvanácté vystupujeme na náměstí a čeká nás poslední, pěší segment našeho přesunu.

Apartmánek odmykáme kolem poledního - jakmile překročíme spící kočku, která leží rozvalená na mramorových schodech a nehodlá uhnout ani o píď. Prověřujeme internet - zdá se, že chodí obstojně - a kontrolujeme zásoby v kuchyni a kvalitu postele. Taky nám chvíli trvá, než objevíme slíbenou terasu s výhledem na moře. Není přístupná přímo z apartmánu, musí se na ni z chodby. A pokud vám připadá, že už pěkně dlouho nehrálo v našem příběhu roli žádné jídlo, máte postřeh - poslední gastronomickou rozmařilostí byl těstovinový salát Aegean Airlines, od té doby se živíme jen rohlíky a banány sbalenými z domova a extrémně špatnými kafi, která kupujeme cestou. Po zabydlení apartmánu se tedy vypravujeme na oběd.

Bistro, které najdeme na hlavní třídě, servíruje celodenní snídaně, tak hned dvě vyzkoušíme. A jakmile doplníme energii, jdeme objevovat město. Historické centrum androské Chory je zmáčknuté na podlouhlém skalnatém poloostrově, na jehož konci je zbytek starého hradu. Procházíme tedy po dláždění mezi typicky bílomodrými kykládskými domky až k vodě. Honza samozřejmě neodolá strčit do moře aspoň prst - a prý by se to na koupání dalo vydržet. Mno, nevím.

Po procházce starým městem užíváme siestu v novém domově. Přece jen, cesta nebyla z nejjednodušších a jsme trochu unavení. Výpady tedy podnikáme spíš technicko-organizační, na nákupy a tak. Večer si pak vezmeme večeři na terasu s výhledem na moře a u oliv a červeného vína spřádáme plány na víkend. Tak úžasné počasí, jako máme teď, nemá vydržet dlouho, tak bude třeba to řádně využít. Rozhodně chceme vyrazit na nějaký jiný cípek tohohle ostrova.

×