Jedeme na túru

Je sobota a to znamená, že máme celý den volno a můžeme trochu pocestovat po ostrově. Jedinou možností naší dopravy jsou autobusy - přes léto na Androsu funguje pár půjčoven skútrů, ale na ty je v dubnu ještě brzy, a auto si půjčovat nechceme. Z Chory, kde bydlíme, odjíždějí autobusy dva: jeden do městečka Korthi, ale ten jezdí jen v pondělí, úterý a ve čtvrtek, a druhý do Gavria - ano, toho Gavria, kam nás včera přivezl trajekt z pevniny. Včera jsme ale na expedici kolem Gavria neměli moc času a s batohem na zádech vlastně ani nálady, takže se dneska vypravíme autobusem zase zpátky, abychom to tam trochu prozkoumali. To už holt někdy cestování přináší takové paradoxy. 

V první řadě to znamená budík na sedmou. Autobus jede z náměstí o půl deváté, a pokud se chceme v pohodě nasnídat a ještě na něj pešky dojít, potřebujeme na to trochu času. Ve druhé řadě to znamená nabalit se do mikin, protože autobus je klimatizován snad někde k bodu mrazu. A třeťak to znamená nechat se nějakou hodinu vrtět úzkými klikatými uličkami ostrova. Dneska v autobuse kromě řidiče a stevardky jedene regulérně zcela sami. Jen kousek za Chorou přistoupí chlapík s kosou a vystoupí na louce za Pitrofosem. 

My vydržíme až do Gavria, kde tou dobou zrovna přistává nějaký trajekt. Na moři je tady fakt dost rušno, akorát jachtu jsme od včerejška nezahlédli žádnou, a to by jim to ve svěžím větříku a na úplně placatém moři muselo svištět jedna báseň. 

První naše cesta v Garviu vede do doporučované kavárny El Artisanal. Používají zrnka z aténské pražírny Kudu, ale baristka je v kávovaru zmrtví dost do hořka a práci s pěnou taky ještě nemá úplně zmáknutou. Vlastně ale můžeme na základě dosavadních zkušeností potvrdit doporučení Google map, že je to "nejlepší cappucino na celém Androsu". A francouzské croissanty mají fakt báječné. 

Pak už Honza odepne nohavice trekových kalhot, nasadí čerstvě zakoupené sluneční brýle - pražských letních teplot tu sice nedosahujeme, ale sluníčko na vymeteném nebi dneska vyhřeje Andros na 20 stupňů - a vyrážíme do hor. 

Ačkoli je prý Andros jedním z nejzelenějších z Kykladských ostrovů a na své dnešní túře potkáme hned dvě vyvěračky, charakter krajiny je jednoznačně středomořský. Stráně jsou sice zelené, ale hlavně olivovníky a různými suchomilnými křovisky, která ani neznáme. Turistické stezky jsou celkem pečlivě značené - Andros se taky v průvodcích profiluje jako ráj pro pěší turisty - ale i tak cestu skrz makii občas pracně hledáme a vypomáháme si online mapou.

Nejdřív nás čeká asi 400 výškových metrů výstupu do vesničky Agios Petros. Z té jsou jednak parádní výhledy na to neuvěřitelně modré moře, které Kyklady obklopuje, a jednak v ní taky stojí břidlicová věž svatého Petra ze 4. století před naším letopočtem. S Honzou vedeme kus cesty debatu o tom, proč stavět věž v údolí, když je kolem spousta kopců, a až dodatečně se na internetu dočteme, že historici vedou debatu úplně stejnou. Aktuálně převládá názor, že z tohoto místa byl dobrý výhled na pobřeží a do zálivů, kde by mohlo hrozit zakotvení útočníků z moře. 

Kromě androské flory se dostáváme do kontaktu taky s androskou faunou. Ve městech má podobu nekonečného množství koček, podobně jako třeba v Kotoru. Drtivá většina z nich leží na zemi s hlavou podloženou tlapou a chrní. Nestává se často, že by je něco vyrušilo z bohorovného klidu. Cestou do kopců se ale seznamujeme s dalšími zástupci zdejší živočišné říše: na okraji Agios Petros jsou vedle turistické stezky desítky včelích úlů. Mně přijde bzučení včel na okolních rozkvetlých kytkách docela romantické, Honza ale prochází kolem úlů velmi zrychleně, máchá rukama kolem sebe a než dojde na konec včelí uličky, hlásí: Už mo mám! Žihadlo za krkem tam stačila včelka ale jen tak tak zapíchnout, vypadne skoro samo a moc neplechy naštěstí nenadělá. Neplechu nedělají ani pavouci křižáci, kteří natahují pavučiny mezi stromy zrovna přes naši stezku - asi opravdu není chozená moc často - takže Honza musí jít vpředu a pavučiny i s jejich obyvateli rozhrnovat. 

Jakmile projdeme Agios Petros a vystoupíme na centrální hřeben Androsu, odkud je vidět na moře na druhé straně ostrova, začnou se nám pod nohy plést kozy. Jsou všude. Přímo na cestě, na loukách kolem, balancují na kamenných zídkách, stojí nahoře na křoví (neptejte se mě), polehávají v prvním patře rozestavěného domu, leží na troskách staré budovy větrného mlýna. Zlověstně komíhají rohatými hlavami, v očích mají zlotřilý výraz a útočně prdí. Snažíme se jim tedy spíš vyhnout, ale drobná stádečka nás provázejí až do konce naší cesty v přímořském Batsi. 

Když jsme si včera nechali spočítat, jak dlouho nám túra bude trvat, odhadly Mapy.cz náš výlet na 10 kilometrů a necelé čtyři hodiny cesty. Honza nad tím dost kroutil hlavou: dva a půl kiláku na hodinu? Když ale docházíme do cíle, ukazuje se výpočet jako obdivuhodně přesný. V náročném terénu po úzkých kamenitých stezičkách holt nechodíme stejně rychle jako po Václaváku.

Po celou dobu jsme šli po jižních svazích ostrova, takže se do nás sluníčko celkem vzpíralo. Tušili jsme to, takže jsme si s sebou vzali dostatečné zásoby pití. Jakmile se ale přiblížíme k civilizaci, s chutí si sedneme v jednom z barů u pláže. Servírka nám vyjmenuje solidní množství piv, která nám může nabídnout. Stejně jsou ale všechno světlé ležáky (jako největší trhák nám prezentuje Heineken), takže zůstaneme u řecké Alfy, kterou prý tu místní pijí nejčastějí. Aktuálně je pro nás stejně nejdůležitější, že je studená a je jí hodně. 

Honza samzřejmě neodolá a jde po drinku vyzkoušet moře aspoň po kolena. Láká mě, ať jdu za ním, ale podle meteorologů má voda kolem Androsu asi 16 stupňů Celsia, takže mě to zas tak moc neláká. Nechám se přesvědčit, že do vody strčím aspoň prst, ale než do ní dosáhnu, ošplouchne mě neočekávaná vlna až po kolena včetně trekových kalhot a bot. Na místní promenádě pak suším, co se dá, a u toho už vyčkáváme autobus zpátky do Chory.

V sobotu jsou autobusy rozmařilé, mezi Chorou a Gavriem jedou celkem tři (ve všední den jen dva), vždycky tam a pak zase zpátky. My víme, že ten popolední má odjíždět z Gavria ve tři, takže v Batsi, které je cestou, ho čekáme kolem čtvrt na čtyři. Když kolem nás ve tři deset profrčí mikrobusík jiného operátora, než je nám známý KTEL, ani nás to moc nevzruší. Během dalších dvaceti minut marného čekání nám ale dojde, že nás to asi vzrušit mělo, že to zřejmě BYL ten NÁŠ autobus a že další naším směrem až do osmi večer nepojede. 

Na stanovišti taxíků naše obavy potvrdí taxikář. Jojo, autobus do Chory tudy projel asi před dvaceti minutami. Byl to tentokrát ten malý, někdy to tak zkrátka bývá. Dalších pět hodin se nám na příští spoj čekat nechce, tak taxikáře rovnou poprosíme, jestli nás může do Chory hodit. Vyjde nás to o něco dráž než autobus (asi tak třikrát), ale za blbost se holt platí. Přístě budeme radši mávat i na cizí autobusy - nejezdí jich tu zas tolik, abychom si mohli dovolit ten správný nechat fouknout. 

Domů se přes malý nákup dostáváme už kolem páté odpolední, ale máme toho tak akorát a po ranním časném vstávání si odpolední siestu vlastně docela zasloužíme.

×