Jadran
|
|
Hedvika, 22. 9. 2019
Kolem osmé hodiny ranní se vydáme z apartmánku ven, hledat něco k snídani. Dva podniky, které mají mít otevřeno už od sedmi, jsou pečlivě zalígrované. V jednom, který otvírá o osmé, servírka dává na stoly ubrusy. Ptáme se tedy, nebylo-li by něco k snídani. Ale bylo, když tak patrnáct nebo dvacet minut počkáte. Je nám jasné, že tenhle odhad může odpovídat čemukoliv mezi půl- a třičtvrtěhodinou, vezmeme tedy zavděk blízkým supermarketem, pořídíme džus, ledovou kávu, preclík, koblihu, posnídáme z vlastních zdrojů a před devátou opouštímě Virpazar. Tou dobou nás zácpa na místní silnici zastaví jen asi třikrát.
Už od našeho prvního průjezdu Černou Horou jsme věděli, že cestou zpět si chceme prohlédout hlavně proslulé jadranské pobřeží, dnes se tedy cestou od Skadarského jezera celkem záhy posadíme na Jadranskou magistrálu, kličkujeme po ní a užíváme si výhledy na temně modrou mořskou hladinu, bílá městečka a sem tam ještě slunečníky ozdobené pláže.
První zastávku děláme ve Svetem Stefanu. Já jsem původně měla v plánu v tomhle městěčku aspoň jednu noc zůstat, ale Honza hlasoval proti, že prý v takové díře stejně nebude co dělat - a jeho teorii podpořil i fakt, že ostrůvek, kterým je Sveti Stefan proslulý, vůbec není přítupný veřejnosti, protože celý ostrov je jediný hotelový resort (a to myslím doslovně - prostě všechny ty domečky patří jednomu hotelu). Děláme si tedy aspoň fotopauzu, vykoukneme z terasy jedné restaurace, naobdivujeme se ostrůvku, shodneme se, že za těch 800 eur za noc by nám to asi nestálo, a pokračujeme ve své jadranské cestě.
Další zastávka už nám zabere déle - míříme do Tivatu. Jako obvykle trocu zápasíme s parkováním: Honza zacouvá do volného místa na ulici a já se jdu podívat, co říkají cedule o placení parkování. Moje čerhohorština ale není nejlepší, radši se tedy ptám trafikantky, jak to s platbou funguje. "Ně placanje. Něděla." Fajn, tak tohle bychom měli.
V jednou internetovém průvodci po černohorském pobřeží jsme se dočetli, že "Tivat byl ospalé pobřežní městečko - ale pak přišlo Porto Montenegro". V roce 2006 totiž koupil pozemky po přístavu jugoslávské vojenské flotily kanadský obchodník Peter Munk (spolu s pár dalšími miliardáři, třeba s Rotschildy) a o dva roky později se rozhodl, že na tom místě vybuduje marinu pro superjachty. Měl totiž dojem, že trh s masovým turismem je už v oblasti Jadranu dost nasycený (viz Chorvatsko) a že Černá Hora má potenciál nabídnout neco lepšího trochu movitější klientele. Nevím, jestli tomu chlapíkovi Černohorci zrovna tleskali, když oznámil, že vytvoří přes 600 mooringových stání, z toho přes 100 pro superjachty (do 150 metrů délky). Pravdou ale je, že součástí tohohle projektu byla také rekonstrukce celého nábřeží, kde vzápětí vyskákaly kavárny, restaurace a hotely. A jestli se dneska někde v Tivatu odehrává společenský a turistický život, je to právě v téhle marině. Úplně nejsympatičtější mi na celé věci připadá, že marina není za plotem - to jsem tak trochu očekávala - ale je celá úplně normálně přístupná, jen na můstcích jednotlivých jachet bývá cedulka, že loď je soukromá a dovnitř se nesmí (nedovedu si tedy představit míru lidské drzosti, kterou by takový nezvaný návštěvník musel oplývat, ale asi holt se to občas stane, jinak by tam ty cedulky nebyly). Když tedy investor pan Munk loni na jaře zemřel, není asi divu, že ho celý Tivat oplakával. My si na promenádě dáme pořádnou druhou snídani, pak ještě kopeček zmrzliny do kornoutu a pak se potulujeme mezi obřími loděmi, dokud nás to baví. Až po poledni se zase naskládáme do auta a pokračujeme v cestě.
Další zastávka už je konečná - a tou je Kotor. Tady máme rezervovaný apartmánek hned na dvě noci. Zítra totiž má v celé Černé Hoře škaredě pršet, a na to je dobré být uklizený někde u dobrého internetového připojení a v blízkosti civilizace. Parkujeme tedy před domem, klíče na nás čekají v zamčeném boxu v chodbě, do apartmánu se tedy uvedeme sami - líbí se nám tu, máme i balkón s výhledem na hory - a jakmile se otřeseme z balkánské jízdy autem (hlavně tedy Honza, který seděl za volantem), jdeme využít zbytku slunečného dne a projít si Kotor.
Nejdřív chceme vystoupit na kopec nad městěm, kde leží středověká pevnost. Nejdeme ale po hlavní přístupové cestě, chceme tam dojít po horské turistické značce ze severního cípu města. Honza najde pěšinku v Locus mapách, abychom věděli, jestli jdeme správně, a po chvíli stoupání mi prozradí, že v nich na konci cestičky našel popisek "tajný vstup, kudy se dá dostat do hradu zadarmo". Která dobrá duše jednoduchá něco takového publikuje ve veřejné mapě? Je nám jasné, že vstup už teď nebude ani tajný, ani zadarmo - to by museli být Kotořani přaštění nějakou jadranskou ploutví, aby to tak nechali. Situaci nám objasní až italský pár, který po pěšince klesá proti nám a soucistně nám sdělí: nahoře není do hradu vůbec žádný přístup, všechno je zavřené. Nám se tedy o hrad samotný ani moc nejedná - balkánských rozvalin už jsme na své ceště viděli dost, a nebývá to zas tak velký trhák - ale doufáme, že odtamtud bude výhled na Kotorskou zátoku. Stoupáme tedy dál. Až když se asi po půlhodině vyškrábeme až k hradní zdi, objevíme, jak celá instituce kdysi tajného vchodu vlastně funguje.
Celý tajný vchod je totiž okno v hradební zdi. Turisti, kteří vstoupí do hradu oficiální cestou, tudy mohou vylézt na horský chodníček, po kterém my jsme přišli, a sklesat po něm zpět do města. Pro takový případ je uvnitř hradu u okna připraven chlap se žebříkem, po něm turisti do okna vylezou, on jim žebřík spustí z hradu ven, oni po něm slezou na pěšinu, a chlapík žebřík zase vcucne dovnitř do hradu a dělá, jako by se nic nestalo. Jakmile se ale my k oknu přiblížíme zvenčí, chlap už zkříženýma rukama v okně naznačuje, že tedy ani náhodou, že tu se dovnitře rozhodně nedostaneme. Jak se tedy máme do hradu dostat?, ptám se. Slezete zpátky dolů, obejdete kopec k pokladně, koupíte si lístky (pro větší názornost mává dvěma lístky nad hlavou) a tou správnou cestou zase vylezete sem nahoru. Tak nám prodejte ty dva lístky, co máte zrovna v ruce, zkouším to na něj. Já tu nepracuju jako prodavač lístků, já jsem bezpečnostní služba! Nakousnu, že věřím, že to zvládne, i když na to nemá školy - ale tou dobou už mě Honza tahá cestičkou zase zpátky dolů. A pravdu má: Kotorská městská správa přijde o platbu za dva naše lístky a ještě o dobré jméno, zatímco my můžeme fotit Boku Kotorskou z pěšinky z nejrůznějších výšek a zříceninu s klidem oželíme.
Po sestupu dolů už je ale nejvyšší čas na něco k pití. Honza už včera zmiňoval, že vínem si nás Černá Hora zatím nezískala, v Kotoru je ale hned několik hospod servírujících řemeslná piva. Zapadneme do první z nich, dáme si jeden ležák a jeden stout a svět hned vypadá o poznání růžověji. A kromě nově opravených paláců a kostelů starého města obdivujeme také desítky koček, které se po Kotoru potulují. Podle pověsti se sem prý dostaly s námořníky - na lodi se nějaká ta kočka vždycky hodí, kvůli myším - no a protože lodi sem připlouvaly z celého světa, stal se Kotor vlastně takovým kosmopolitním kočkovištěm.
Na chvíli hradby starého města opustíme, abychom se prošli ke kotorské pláži, ale blíží se večer, obloha přestala být modromodrá, v předtuše zítřejšího deště se začínají stahovat mračna, takže na koupání to moc není, vracíme se tedy do starého Kotoru na ještě jedno řemeslné pivo a tentokrát i nějakou sváču k němu. Hned na schodech u hospody, kde sedíme, spí na schodech na polštáři maličké černé koťátko. A než nám donesou to pivo a pršut a sýr, Honza vyvine - podle vzoru Saturninovy mísy koblih - kotěcí teorii dělení lidí. Dle kotěcí teorie se lidé dělí do tří základních skupin: První z nich, když vidí spát koťátko na polšťáři, ani nedýchá a vzdálí se, protože nechce toho tvorečka probudit. Druhá skuppina je o poznání větší a ta si musí - s jistým drobným ohledem ke kotěti - celou věc vyfotit či nafilmovat. No a skupina třetí - to je ta, která si po smrti zaslouží speciální oddělení pekla - ta si musí kotě pohladit (a tedy i probudit). Než Honza teorii dotáhne do konce, máme v sobě další dvě piva, pršut, sýr, ajvar, kajmak, hummus, olivy... A jdeme se dokulit domů.
Uvidíme, jak to zítra s tím počasím dopadne.
RSS