Přišel podzim
|
|
Hedvika, 23. 9. 2019
Už několik dní předem předpovědi na dnešek hlásily nejvyšší denní teploty 20 stupňů a slejvák, takže jsme nic nenechávali náhodě a apartmánek zásobili jídlem. Snídat tedy můžeme v pohodlí obýváku a nenápadně přitom pomrkáváme z okna, jak to tam venku s tím počasím vlastně vypadá. Je pravda, že obloha se zatáhla, nad zálivem se povalují mlhy, ale déšť zatím nic. Zatímco Honza tedy vypiluje své pracovní místo (jídelní židli vylepší polštářem, jako podložku pod myš použije prostírání) a pustí se do práce - je přece pondělí! - já to o deváté ranní nevydržím, pro jistotu sice sbalím do batůžku šusťákovou bundu, ale přece jen se vypravím ještě jednou do kotorského starého města. Aspoň budu mít příležitost podívat se do pár krámků se suvenýry.
První kapky na mě spadnou jen pár kroků od apartmánu. Zatím to není nic zlého, ale pro jistotu se nabalím do té připravené šusťačky. Když dojdu k přístavu a vstupu do městských hradeb, už prší celkem solidně. Nepodniknu dokonce ani procházku po přístavní promenádě, což jsem původně měla v plánu - jdu rovnou do starého města, kde se člověk může co chvíli schovat pod různými arkýři a portály. Kupodivu tu není o moc méně lidí než včera. V přístavu totiž kotví dvě výletní lodě, a tisíce jejich pasažárů se samozřejmě nahrnuly do kotorského centra. Nemají totiž moc na vybranou, odpoledne se odplouvá a zítra už se kotví v Dubrovníku, nebo třeba taky v Benátkách, takže Kotor je třeba udělat dnes. To možná vysvětluje, proč jsou plné nejen suvenýrové obchody, ale taky kavárny a restaurace ve starém městě, a to včetně venkovních zahrádek, krytých jen plátěnými pergolami. A protože slejvák neustává, ale naopak sílí, čas od času některá z pergol nápor vody neudrží a lidi s mnohým výskáním a kvíkáním rychle uhýbají masivnímu šplouchu, který se na ně shůry vyvalí. Jediný, kdo se důsledně drží mimo celou tu slotu, jsou kotorské kočky - v městečku nezahlédnu ani packu.
Se suvenýry velké terno neudělám, nejraději totiž vozím domů ty jedlé, a na to nejsou kotorské obchůdky moc zařízené - tam vládnou magnety na ledničku, trička a plastové kabelky. Před polednem se tedy vypravím ze starého města zase zpátky domů. Povětrnostní situace začíná být kritická, cestou kolem sinice se není kam schovat, takže v bundě a s deštníkem jen tiše moknu. Jediný, kdo si je v celém Kotoru jistý slunečným počasí, je reklamí billboard, který ale se svými ikonkami sluníček vypadá v těch mracích a dešti trochu nepatřičně. Moje bunda to v tomhle počasí naštěstí zvládá docela dobře, kalhoty jsou durch, ale jsou rychleschnoucí, do odpoledne budou taky v pohodě, a boty mají nepromokavou membránu, takže se drží statečně, přestože na chodníku a silnici stojí voda do výšky několika centimetrů. Definitivní ránu mi dá až chlapík v bílém Opelu, který projede louží na přechodu, u kterého čekám, s takovým gustem, že mi nepomůže ani deštník - a do bot mi shora nateče aspoň litr vody. Když se dovleču do apartmánu, Honza mi musí přinést osušku do předsíně, abych nám nezamáčela celý byt, a hned do mě nalije jedno horké kafe, abych se z toho kulturního zážitku trochu vzpamatovala.
Zavřeme se tedy doma, ucpeme okna, aby nám sem nekrápalo, a díváme se a posloucháme, jak venku zuří živly. Živly se ale nejspíš už dost pobavily tím, jak mě celou zmáčely, takže kolem jedné odpolední začne déšť ustávat a o půl druhé už ani nekápne, takže si můžu udělat ještě jednu otočku do města a přinést nám něco teplého k jídlu. V jednou barbeque baru u kruhového bjezdu jsem totiž dopoledne objevila gril s kuřaty, teď v poledne už by mohla být tak akorát na snědení. A taky že jo - v krámku už jsou v režonu kuřata připravená na prodej, takže si o půlku řeknu, to bude na oběd stačit pro nás pro oba. U pokladny zrovna prodavač zápasí s platební kartou předchozího zákazníka, terminál ji nějak ne a ne přijmout. Aby řeč nestála, aspoň si s hostem anglicky povídá:
"A odkud vy vlastně jste?"
"Z Atlanty."
"Z Ameriky?? Podle obličeje vypadáte jako Ind!"
"No, ve skutečnosti jsem původem z Pakistánu."
Docela by mě zajímalo, jestli by se takovýchle rozhovor mohl odehrát třeba v politicky korektních Spojených státech.
Kuře doma spucneme, jen se po něm zapráší. Zrovna nedávno jsme se s Honzou bavili o tom, že je docela divné, že tak běžné pouliční jídlo, jako je grilované kuře, jsme nikde na Balkáně ještě nepotkali. Obecně nám balkánská kuchyně připadá jako grilované cokoliv, tak proč by z toho zrovna kuřata měla být vynechaná, ne?
Během odpoledne se počasí umoudří ještě trochu víc, mraky se začnou protrhávat a občas dokonce prokukuje modrá obloha, dohodneme se tedy, že Honza holt zbytek práce odloží na pozdní večer a na večeři si společně zajdeme do města. Primárně jdeme vlastně na pivo. Černá Hora totiž prožívá boom minipivovarů, i když v trochu menší míře, než se to děje u nás (však je Černohorců taky skoro dvacetkrát míň než nás), a cestou už jsme na pár zajímavých pivních kousků narazili. Zatímco v oblasti Žabljaku jsme ochunali pár piv z pivovaru Mammut z Nikšiče, tady v Boce Kotorské preferují místní pivovar Fabrika. Ochutnávat jdeme do podniku GastroPub 702, který má dobré reference i ohledně jídla. Nakonec se tedy neudržíme a kromě řádně nachmelené IPY Smiling Goat si napůl dáme i club sandwich, který místní kuchař vyvede v netradiční verzi, zarolovaný v tortille, a ještě nám ho efektně rozdělí na dvě servírovací prkýnka. Příjemně najedení a napití se tedy loučíme s nočním starým Kotorem procházkou podél osvětlených hradebních zdí. Na okenních parapetech už zase spokojeně předou kočky.
RSS