Kolem Boky Kotorské
|
|
Honza, 24. 9. 2019
Podzim naštěstí netrval dlouho, jen do rána. V noci ještě lije jako z konve, ale ráno už je obloha vymetená a po včerejších proudech vody, které nestačily pobírat kanály, ani památky.
Posnídáme z vlastních tenčících se zásob a už kolem deváté nastrkáme celý cirkus zpátky do auta, které na nás trpělivě dva dny čekalo a je po těch slejvácích konečně pořádně umyté od té doby, kdy jsme ho před čtrnácti dny protáhli u Nikšiče bahnem.
Dneska nás čeká jenom pidipřesun - necelých čtyřicet kilometrů kolem zátoky Boka Kotorská. Zátoka je to opravdu mimořádně komplikovaná - vypadá to, jako by si sem ten machr, co dělal norské fjordy, odskočil na melouch. Z ptačí perspektivy připomíná řez trávící soustavou přežvýkavce: tři žaludky spojené různými rafinovanými propojkami. Vzhledem k tomu, že je zátoka krytá ze všech myslitelných světových stran a kolem se tyčí hory do úctyhodných 1300 metrů nadmořské výšky, nehne se v zátoce ani větříček, ani vlnka. Když se k tomu připočte průměrná hloubka kolem 30 metrů, je asi jasné, že o takový ideální přístav ve Středomoří byl mezi mocnými tohoto světa velký zájem a jak šla staletí, šla Boka z jedné pomazané ruky do druhé - je na místě připomenout, že dost dlouho Boka patřila i Rakousko-Uherským Habsburkům, tedy vlastně nám.
Protože všechno tohle kolem se z jedoucího auta obdivuje celkem blbě, rozhodneme se na půl cestě zastavit ve vesnici Perast, kde mají staré kamenné domy, romantické nábřeží a všechny tyhle propriety, které má každá pořádná vesnice kolem Boky Kotorské. Taky tu mají spoustu naháněčů, kteří by nás rádi naložili na loďku na odvezli na nedaleký ostrov Sveti Dordje, ale nám se zdá, že je lepší obdivovat ostrůvek s kostelíkem raději z dálky, mimo horu spoluturistů, a tak se místo toho uklízíme do jedné z pobřežních kaváren na něco malého. Číšníkům jsme evidentně na obtíž, protože nebýt nás, měli by hospodu prázdnou a tudíž bez práce, ale přece jen se nám z nich po půl hodině podaří vyrazit dvě kafe, a tak můžeme naplno vychutnat lenivou provinční atmosféru jaderského městečka.
Vrátíme se do auta a odtud už to jede jak po drátkách, takže už kolem jedenácté stojíme před naším dnešním hotelem: má prý stát za to, jak se kasá Hedvika. Auto zaparkujeme podle pokynů recepčního na parkovišti pod hotelem a jdeme se zeptat, jestli nás nechají nastěhovat už teď, když oficiální check-in je až ve dvě.
Recepční pokrčí rameny, že bohužel ne, že nastěhovat se můžeme až ve čtyři. Tiše se nám protáhnou obličeje a přemýšlíme, co k sakru budeme až do té doby dělat. Vzápětí se ale chlapec na recepci rozesměje, že si z nás dělá jen takovou lekraci - nastěhovat se můžeme hned, to on jen tak šprýmuje, protože se mu líbí, jak se pak hostům uleví. Zleva slyším, jak Hedvika skřípe zuby - tohle není úplně její styl humoru, zvlášť pokud stojí mezi ní a hotelovou postelí, do které s sebou hodlá praštit. Hoch v žertech ještě chvíli pokračuje (na pokoji máme sice dvoulůžko, ale bohužel patrové... pasy musíme nechat na recepci, dokud nezaplatíme...); tiše přemýšlím, jestli budu stačit recepčního strhnout stranou, až se mu Hedvika vrhne po krční tepně, nebo jestli bude moudřejší jenom uhnout a nechat věcem volný průběh.
Nakonec nás dovede do moc pěkného, novotou vonícího pokoje (hotel otevřel před pár měsíci) a s úsměvem se odpoklonkuje, což mu dle mého názoru zachrání život. My na oplátku vybalíme svoje věci a v naklizeném pokoji vyrobíme naše obvyklé rumiště. Já ještě - k Hedvičině nelibosti - řeším nějaké pracovní věci, takže mě po chvíli netrpělivého čekání nechá být a jme se objevovat hotelová zákoutí sama. Na střeše najde výhled bez baru a v přízemí bar bez výhledu, a než mi to všechno stihne odvyprávět, jsem s prací hotový a můžeme vyrazit do světa.
Náš odpolední svět je poměrně omezený - jedná se o vyjížďku autobusem do blízké vesnice Herceg Novi, do které se dohrkáme po necelých patnácti minutách. Samotný Herceg není - proti peckám, jako byl Kotor - nic zvláštního, ale když se klikatými uličkami skutálíme k moři, objevíme tam docela obstojnou plážičku, u které natolik halasně propaguju koupání, až Hedvika - oči v sloup - nakonec svolí (byť nezapomene poznamenat, že do vody, ve které žijou ryby, leze jen se sebezapřením). Naše vodní hrátky trvají - jak už to tak u nás bývá - asi pět minut, protože co taky konečně v moři, že? - a vydáváme se po příbřežní promenádě zpátky směrem k našemu hotelu. A abychom svůj turistický výkon řádně oslavili, cestou si dáme ještě každý jeden koktejl, které se místnímu konobiérovi mimořádně povedli.
A protože nám je jasné, že dnešní rozpočet už by zachránil snad jen soukromý naftový vrt, po návratu zamíříme do hotelové restaurace ještě na pořádnou večeři. Obezřetně si tentokrát nedávám točené Nikšičko: tuhle chybu jsem totiž udělal v poledne u oběda; pivo smrdělo jak mokrej pes, že jsem ho ani nezvládl dopít. Z vrozené velkorysosti jsme vrchnímu doporučili, aby nechal vyčistit aparaturu - doma by mu takové patoky první štamgast vylil na hlavu. Vrchní ale jen pokrčil rameny a neochvějně tvrdil, že ten z půlitru vanoucí smrad je "fresh"; při druhé návštěvě tedy volíme jistotu lahvové třetinky doprovázené palačinkami a sýrovouzeninovým talířem. Musím říct, že jak mizerně tu točí pivo, tak dobře tu vaří, a tak mně ani není líto, že na zacelení takto vytvořené díry v rodinném rozpočtu budu, jak to tak vypadá, muset sedět u počítače až do rána...
RSS