Zničené město
|
|
Hedvika, 25. 9. 2019
Dnes se loučíme s Černou Horou, ale než tak učiníme, čeká nás ještě pár drobností. V první řadě snídaně: švédský stůl tak přetéká jídlem, že se krabičky s marmeládkami skoro sypou na zem. První úžasný dojem ale trochu krotíme, jakmile zjistíme, že většina jídla je prefabrikovaná a předbalená (máslo, med a marmeláda ve škatulkách, párky z konzervy) a že na stole scházejí popisky. Jen o fous se vyhneme nalití kefíru do kávy, přidání majonézy do ovesných vloček a namazání kečupu na chleba s máslem. Pak se s těžkým srdcem jdeme rozloučit s obřím a čisťounkým hotelovým pokojem, který má z balkónu vyhlídku na Kotorský záliv a postel má tak vysokou, že si člověk musí trochu povyskočit, aby si na ni sednul. Odjezd se navíc trochu zdrží tím, že Honza ještě vyřeší pár pracovních mailů (koneckonců, je přece středa, a to je pracovní den - co na tom, že je člověk zrovna na dovolené, a zrovna v Černé Hoře), pak uploaduje svůj včerejší článek na blog, ten totiž vždycky zásadně píše až kolem druhé ranní a na upload už mu pak nezbývají síly... Zkrátka než vrátíme v recepci klíče a nasedneme do auta, je deset hodin.
Naštěstí nás dnes čeká jen poměrně krátký přesun, něco přes 50 kilometrů. Bohužel se nám do cesty postaví černohorsko-chorvatské hranice. Zatímco na černohorské straně celníci odbaví frontu asi za dvacet minut, na té chorvatské se s tím úředníci crcají skoro tři čtvrtě hodiny. Tím se náš přesun natáhne o víc než hodinu a je skoro půl jedné, když dorazíme na naší dnešní cílové stanice, kterou je Dubrovník.
Dubrovník původně v plánu cesty vůbec nebyl - Chorvatsku jsme se totiž chtěli během putování po Balkánu spíš vyhnout. Když jsme ale ve Shkodëru rozhodli nejet do albánských hor a získali jsme den navíc, Honza přišel s nápadem navštívit Dubrovník, protože tudy před válkou jako chlapec již jednou projížděl. To není taková nadsázka, jak by se na první pohled mohlo zdát. Když Chorvati válčili za nezávislost na Jugoslávii (tu tou dobou tvořilo vlastně už jen Srbsko a Černá Hora), dobyla jugoslávská armáda celé jihochorvatské pobřeží - až na Dubrovník. Ten tedy začala nevybíravě bombardovat (ze vzduchu, z vody i z pevniny). Celá několikadenní operace měla nakonec asi 500 obětí (nepočítaje v tom samozřejmě desítky tisíc uprchlíků, kteří přišli o střechu nad hlavou), ale hlavně - Dubrovník, který byl už tehdy na seznamu Unesco, byl téměř srovnán se zemí, k zemi šla víc než polovina historického centra. Srbové a Černohorci si tím mezinárodně zadělali na veliké nepříjemnosti a rozbombardovaný Dubrovník byl vlastně poslední kapkou, která přispěla k mezinárodnímu uznání Chorvatska jako samostatného státu. V poslední dekádě 20. století pak Dubrovník prošel rozsáhlými opravami a do nového tisíciletí se vynořil jako jedna z nejpopulárnějších evropských destinací.
To jsme všechno předem věděli. Co jsme netušili, bylo, jak "jedna z nejpopulárnějších evropských destinací" vypadá v reálu. Do města rozhodně nezajíždíme autem, to pečlivě zaparkujeme u apartmánu asi 2 kilometry od centra. Už u něj jsou uličky tak úzké, že Honza do stísněného parkovacího místa couvá natřikrát - a kdo ví, jak odtamtud budeme zítra vyjíždět. Mimochodem, kromě parkování je součástí ubytování: citronová limonáda jako welcome drink, vstupní pergola porostlá černým bezem, terasa s úžasnými výhledy na přístav a jedno mourovaté kotě. Do starého města pak odtud jezdí městský autobus, ale počasí je vpravdě adriatické, takže se nakonec rozhodneme se projít a do města dojít pěšky. Tvrdá realita na nás dolehne asi sto metrů před městskými hradbami.
Tam je totiž parkoviště turistických autobusů. Vedle něj se na dláždění hromadí do skupinek celé davy turistů - každý hezky k té správné průvodkyni s tím správným mávátkem. Třeba jen výletní loď Viking Tours tu má takových skupinek třicet (a výletních lodí tu dnes kotví celkem šest). Sotva se proboxujeme k padacímu mostu, překvapí nás rozdělení do koridorů pro vstup a výstup, aby se turisti zbytečně nemíchali. Na hlavní uličce starého města se skoro nedá pohnout, necháváme se nést davem, který stejně celý směřuje do starého přístavu. Na chvilku se oddělíme do jednoho z bočních průchodů, kde si chceme udělat pár fotek, na kterých bude míň lidí, ideálně žádní, ale stejný nápad už dostali jiní turisté před námi, takže všichni stojíme, ostříme a čekáme, až vypadnou ti ostatní, což samozřejmě nenastává, takže nakonec vypadneme my. Unaveni davem najdeme v jedné z malých uliček hospodu s řemeslnými pivy, dokonce má ještě jeden volný stůl, takže si na chvíli sedneme a spravíme si náladu drinkem. IPA i stout jsou výborné, ale účet na 70 kun, tedy asi 10 eur za dvě třetinky piva, nás trochu překvapí. Dotouláme se ještě do přístavu a začneme mlsně pokukovat po vrcholcích dubrovnických hradeb - tam se zdá být lidí mnohem míň, buď a) se jim tedy nechce stoupat po schodech nahoru, nebo b) tam místní zavedli nějaké vstupné. Jakmile najdeme vstup na hradby, pochopíme, že správně je b) - vstup na hradby stojí na osobu 27 eur. Děkujeme, oželíme.
Asi je čas staré město opustit. Honza prochází úzkými dlážděnými uličkami s hlavou v dlaních a mumlá: "Zničený je to! Celý to zničili!" A je jasné, že tím nemá na mysli srbský útok v 90. letech. V Dubrovníku se totiž potkalo hned několik nešťastných atributů:
1) Kompletní obnova starého města vyrobila z dřív možná ošuntělého historického jádra perfektní prostředí lákající k nekonečnému množství fotografií.
2) V Dubrovníku se natáčelo hned několik scén Hry o trůny, což znamená, že aspoň polovina dnešních turistických prohlídek obchází právě tahle místa, polovina obchodů se suvenýry prodává oficiální Game-of-Thrones suvenýry a kdo z filmových fanoušků o nějakém Dubrovníku do té doby neslyšel, teď se o něm dozvěděl.
3) Když se výše zmíněné potká s nenasytností Chorvatů, která je legendární, stane se s možná docela hezkého místa mohutná turistická past připravená odbavit přes čtyři miliony návštěvníků ročně, a to mluvíme jen o těch, co tam alespoň jednu noc přespí. To, že si pak člověk může ve městě koupit třeba projížďkdu terénní buggynou na blízký kopec, už jen dodává celému zážitku na naprosté surreálnosti.
Tak nevím, jestli nebylo lepší, když si Honza pamatoval ten Dubrovník z dětství, z doby před válkou.
Odpoledne si na chvilku zalezeme do apartmánu, venku jsou teploty kolem pětadvaceti, ale ve zdech starého města se to zdá být k nevydržení a oba máme docela spálené nosy. V podvečer se ale přece jen ještě vydáme na jednu výpravu, tentokát do Gruže, což je předměstí Dubrovníku s hlavním dubrovnickým přístavem. Tady je život o poznání pomalejší. Břehy lemují mariny, vyvázané lodě se jen tak pohupují - a i to jen maličko, protože skutečné mořské vlny sem do zátoky nezabloudí. Na zastávce autobusu čeká jen pár místních, hlavní ulicí sem tam projede auto. Sedneme si na ledovou kávu v jednom podniku s vekovní zahrádkou a koukáme se na moře, na racky, na lodě. A přijde nám, že je tady daleko víc jadranská atmosféra než v celém starém Dubrovníku. Asi stárneme.
Do apartmánu se vracíme už za tmy. Můj krokoměr dnes naměřil skoro patnáct kilometrů a k tomu převýšení 450 metrů. Někdy dokáže ta dovolená být zatraceně náročná záležitost.
A zítra se začínáme vracet domů.
RSS