Skrz Chorvatsko
|
|
Hedvika, 26. 9. 2019
Snídani, kterou si ráno v apartmánu uděláme, si vezmeme na terasu, abychom se ještě chvíli mohli kochat výhledem na Jadran. A zatímco v přístavu v Gruži vyvazují další výletní loď, která právě dorazila z Říma (a má na palubě dva a půl tisíce lidí, takže v Dubrovníku bude dneska zase natřískáno), my sbalíme tašky, naskáčeme do auta a zahájíme přesun domů.
Jak jsme si na své cestě popojeli na sever až k Dubrovníku, zbývá nám teď do Prahy už jen necelých třináct set kilometrů, a na to nebudeme potřebovat tři dny, jak jsme původně plánovali, ale - pokud všechno dobře půjde - jenom dva: dnešek a zítřek. A ten dnešní díl bude v největší míře spočívat v překonání Chorvatska.
Do toho menšího, jižního kousku Chorvatska jsme vjeli už včera. Dneska z něj zase na chvilku vyjíždíme, protože asi 10 kilometrů mořského pobřeží tu patří Bosně a Hercegovině. Vlastně je to akorát město Neum. Ještě než tam dojedeme, debatujeme s Honzou, jak asi ten kousek moře Bosenci využívají, jestli tam třeba bude nějaký velký přístav nebo tak něco. Nic takového se ale nekoná, Neum je turistické přímořské letovisko (to asi nese víc než průmyslový přístav) a populární prý je hlavně díky výrazně nižším cenám než v sousedním Chorvatsku. Kromě turismu se Neum evidentně hospodářsky přiživuje i na chovu slávek a ústřic, v tom ale není sám, celý Malostonský záliv (ten, co odděluje Pelješac od pevniny) je tečkovaný bójemi, na kterých lana s mušlemi visí. A ploché ústřice od vesničky Mali Ston prý kvalitou dýchají na lastury svým kolegyním z Francie.
Ačkoliv prý v sezóně dokáže být hraniční přechod do Bosny/Hercegoviny a zase zpátky docela narvaný, my jsme buď měli kliku, nebo už je holt po sezóně, každopádně nečekáme ani obvyklých 20 minut, jak už jsme si na různých balkánských hranicích tak nějak zvykli. Ani žáné razítko do pasu se nekoná.
Než se v Chorvatsku napojíme na dálnici, čeká nás ještě kus cesty po Jadranské magistrále. Silnice nabízí fajn výhledy na temně modré mořské zátoky a ostrůvky v nich, svými klikaticemi ale moc nepřispívá k rychlému přesunu směrem dopředu. Radši si ani nepředstavujeme, jak musela cesta na dovolenou na jih Chorvatska, nebo do dřívější Jugoslávie vypadat (a jak dlouho musela trvat!) předtím, než tady dálnici udělali. Chorvati postavili ve skutečnosti hned dvě a my na své cestě využijeme obě, což náš přesun výrazně zrychlí: dálnici A1, která spojuje jih Chorvatska se Záhřebem (cink 32 EUR), a dálnici A2, která spojuje Záhřeb se Slovinskem (cink dalších 7 EUR). Pořád levnější, než kdybychom si byli kupovali letenku Praha - Split.
Jakmile překročíme chorvatsko-slovinské hranice, definitivně uklízíme pasy, protože už jsme zase v civilizovaném světě Schengenského prorstoru, kde žádné celnice neexistují. ("Zase doma, v Rakousku-Uhersku," libuje si Honza.) Ubytování máme rezervované jen pár kilometrů za hranicemi, a přestože je teprve pátá odpolední, po víc než sedmi hodinách za volantem toho máme tak akorát. Na večeři si dojedeme do blízkého gostiště jménem Majolka, kde se shodneme, že už se docela těšíme na nějaké jídlo, ze kterého pro změnu nebude na hony cítit vegeta. Možná by to mohlo klapnout už zítra večer.
RSS