|
|
A domů
|
|
Hedvika, 27. 9. 2019
Ráno hbitě posnídáme přímo v pokoji a vrhneme se rovnou na cestu domů - Google mapy ji odhadují na něco přes šest hodin. Máme tedy docela dost času bilancovat, co jsme na letošní dovolené vlastně objevili.
V Kosovu mají asi nejhůř rozdané karty. Země má sice vysoké hraniční hory, kolem 2500 metrů na mořem, ale mezi nimi se rozkládá planina jak široká, tak dlouhá, a všechno, včetně těch kopců, je vysušné na troud. Možná jsme jen přijeli ve špatnou dobu, v září po horkém létě, ale celé Kosovo prostě vypadalo jako jedna velká pustina. Šťastné není ani to, že v Kosovu žijí Albánci, a ti si s úklidem zrovna moc hlavu nedělají, takže všude, kde to zrovna není soukromé, leží nějaký nepořádek. Korunu všemu nasazuje, že do téhle země sice už dorazily trendy, ale ještě ne vkus, takže restaurace ve tvaru antického chrámu ani soukromá vila jako zmenšenina Bílého domu (včetně americké vlajky!) nejsou vůbec nic divného. Zvolna tu propuká gastronomická obroda (v Kosovu jsme pili asi nejlepší kávu na celé dovolené), ale silná afinita Kosovců k USA s sebou bohužel nese ne moc zábavnou jídelní kombinaci burger - sendvič - pizza. S kýmkoli jsme se v téhle zemi setkali osobně (v lázních, v hotelech...), působil velmi vstřícně a zdálo se, že Kosovci jsou rádi, když zahraničního návštěvníka vidí. Asi jich doma zatím zas tak moc nemají. Honza kromě toho neustále zdůrazňuje, že Kosovky jsou nejhezcčí holky na celém Balkáně. Dokud ale budou Kosovcům v řekách plavat plastové zahradní židličky, tak ten turismus nerozjedou.
To Severní Makedonie, ta už je na návštěvníky připravená. Vlastně se dělí na místa, kam lidi zas tak moc nejezdí - a tam může být obtížné se třeba najíst nebo ubytovat. No a pak na místa, kam se jezdí velmi (třeba kaňon Matka nebo jezero Ochrid) - a ta jsou na pohled krásná, uklizená, načančaná, ale může být obtížné se tam třeba ubytovat nebo najíst, jenomže z toho opačného důvodu. Úroveň turistických služeb pro nás byla v Severní Makedonii o hodně přijatelnější než v Kosovu, a přitom pořád ještě cenově dostupná ve srovnání se střední nebo dokonce západní Evropou. Navíc si tam člověk tak nějak více či méně poradí s angličtinou - a když ne, makedonština není zas tak úplně nesrozumitelná.
Albánie, ač je prý v poslední době v hledáčku mnoha českých dovolenkářů - hlavně těch koupacích, ta na nás moc dobrý dojem neudělala. Narozdíl od Kosova má sice moře a pláže, pořádná jezera, vysoké hory... Bohužel má ale taky Albánce, a tihle albánští jsou o hodně albánštější než ti kosovští. Binec je všudypřítomný, situace na silnicích nesnesitelná (viz náš příspěvek o přesunu kolem Tirany. I tady platí, že veškerý personál hotelů a resturací k nám byl vstřícný a zdálo se, že to tak fakt myslí. Jinak ale Albánci kromě vylovení plastových židlí z vody budou musel i trochu zmírnit svoji až teenagerskou soběstřednost, jinak to opravdu nebude příjemná země na výlet.
Docela zajímavým faktem je - a to platí nejen pro Albánii - že každému místu dává charakter spíš to, kdo v něm bydlí, než to, v které zemi leží. Třeba Tetovo je velmi kosovské, i když patří Severní Makedonii. A Shkodër je zase skoro černohorský, i když zeměpisně je albánský. Úplně chápu, že snaha nakreslit na mapě čáry, které jednotlivé samostatné státy definují, musela být od samého počátku odsouzená k neúspěchu, protože v takhle neuvěřitelně promíchané populaci nic takového jednoduše udělat nejde.
Černá Hora pak je jedinou zemí, o které by se dalo alespoň vzdáleně uvažovat, že bychom se sem někdy vrátili. Černohorci rozběhli turistický průmysl už před pár lety, takže znají nejen princip hotelu a restaurace, ale třeba taky odpočívadla u silnice. Kvalita silnic je - až na řídké výjimky - skoro na středoevropské úrovni. Domluva v angličtině je tu překvapivě obtížná, ale mix srbo-chorvato-černohorštiny je pro našince více či méně přijatelný. Kromě toho Čerhonorci nahamounili na rozloze jen o něco málo větší než středočeský kraj takovou spoustu kulturních i přírodních zajímavostí, že v téhle zemi si člověk zábavu na pár dní spolehlivě najde. No a pak je tu samozřejmě Boka. Boka Kotorská, tenhle kříženec norských fjordů a Lago di Garda, malebný kout s nekonečným množstvím dalších a dalších temně modrých zátok a zálivů vmáčknutých mezi tisícimetrové kopce, už si ale vydobyla dobré jméno i na úrovni celosvětového turismu, takže je tu člověk přinucen zápasit s Číňany, Indy a Rusy, což se samozřejmě projevuje na cenách úplně všeho. Za prohlédnutí ale tenhle kout světa určitě stojí.
Na tachometru 4143 kilometrů, bohatší o spoustu zážitků a šťastní, že autu ani nám se nic nestalo, parkujeme dnes v garáži v Praze. Mimochodem, opět jsme rádi, jak jsme si během celého pobytu na Balkáně zvykli, že máme rezervované parkovací místo - v pátek odpoledne bychom nějaké volné na pražském Chodově hledali marně. Ale pražští řidiči se chovají o poznání přívětivěji než ti albánští. Jsme rádi, že jsme zase doma.
|
|
RSS