A do... Albánie
|
|
Hedvika, 17. 9. 2019
Dneska musím nejdřív napsat makedonskou haiku, kterou složil Honza už předevčírem, když jsme šli k vodopádu Duf:
šustí v listí.
Mlask.
Dnes už totiž z Makedonie odjíždíme, takže později už by k tomu nebyla příležitost - a uznejte, že by byla škoda, kdyby svět o takový poetický počin přišel.
Ráno musíme nejdřív zmáknout snídani. Naše odhodlání jít dnes snídat do jiného podniku než včera nám nakonec dost zkomplikuje život. Najít nějakou restauraci nebo kavárnu, kde budou ochotní nám po osmé ranní dát něco k jídlu, nám zabere možná dvacet minut. Nakonec zakotvíme v italské kavárno-restauraci na břehu řeky, kde mají na výběr různé snídaňové sety, a my si vybereme ten se sázenými vajíčky. Káva dorazí skoro okamžitě, ale pak se víc než půl hodiny nic neděje, až se rozhodnu jít vrchního zeptat, co je tak obtížné na sázených vejcích. Lámanou angličtinou mi sdělí, že "something is wrong". V tom se spolu shodneme - když čekáme v hospodě půl hodiny na jídlo, to se vsaď, že je něco strašně wrong. Naštěstí tou dobou už jiný vrchní vyráží z kuchyně i s našimi volskými oky, takže tady nakonec happy end.
Pak nás čeká místní směnárna - makedonské MaKaDamy už nám totiž ode dneška k ničemu nebudou, ty zbylé (a dalších pár EUR k tomu) je třeba vyměnit za albánské LEKy, abychom v Albánii neumřeli hlady. No a poslední makedonskou zastávkou je šikovná pradlenka, která nám předá tašku plnou voňavých triček a ponožek, takže jsme zase vybaveni na další dny naší expedice.
O půl desáté tedy můžeme opustit Strugu, sympatické městečko u Ochridského jezera, kde se nám moc líbilo - a, přiznejme si to upřímně, hlavně se nám tu líbilo, že už si sem našel v přijatelné míře cestu turistický průmysl, takže se tu člověk aspoň trochu domluví, má si kde dát kafe, a ještě je to tu docela hezké na pohled. Během pár minut jsme na albánských hranicích, kde už zase mají nápisy, kterým se nedá rozumět ani při největší dávce fantazie, a kde se pouštíme do cesty vyschlými pláněmi a kopci z hromad šutrů.
Na dnešek máme naplánovaný přesun dlouhý ke dvěma stovkám kilometrů, a i když Google mapy odhadují jeho délku asi na tři hodiny, tušíme, že reálná doba se bude blížit spíš ke čtyřem - nevalný stav albánských silnic je pověstný. Asi v polovině cesty, u města Elbasan, si děláme drobnou zajížďku do oblasti Llixhat e Elbasani, tedy Elbasanské Lázně. Lázeňský komplex, který hledáme, nakonec nenajdeme, ale vezmeme zavděk hotelem s termálním bazénem, kde nás nechají smočit. Vstupné do bazénu nám spočtou na 1000 LEKů, což nás trochu vyleká, po troše matematiky ale dospějeme k tomu, že je to asi stovka na osobu, což skousneme. Říkáme si ale, že zrovna levní v Albánii nejsou, svědčí o tom i ceny benzínu na benzínkách, kolem kterých jsme zatím projížděli.
Po chvíli máchání ve vlažné, sírou nasycené vodě se usneseme, že léčebných účinků už jsme nejspíš dosáhli - rozhodně smrdíme už na dálku jak pukavec - a můžeme tedy pokračovat v cestě. Na druhou polovinu trasy si sedne za volant Honza, a zaplaťpánbůh za to, protože to, co nás čeká na silnici v oblasti kolem Tirany, je čiré peklo. Albánci jezdí za všech Balkánců zdaleka nejhůř (možná je dotahují Kosovci), pruhy na silnici pro ně v podstatě neexistují, zůstat ve špatném štrůdlu aut znamená být odsouzen k odbočování, protože v tom správném štrůdlu si každý zgustne na tom nás tam nepustit, i kdyby to mělo znamenat bouračku, a největším řidičským testem jsou kruhové objezdy. Albánci mají, teoreticky vzato, stejná pravidla pro pohyb na kruháku jako my, ale nijak se jimi netrápí. Do dvouproudého kruháku se hrnou auta ve čtyřech až pěti řadách, všechna naráz, a přednost má ten, kdo má větší auto, víc troubí a je drzejší (ilustrativní video zde - přesně odpovídá tomu, co jsme zažili). Honza se snaží s naší Modrou liškou prodrat tou skrumáží kolem kruháku a vyjet tím správným výjezdem - už u toho ani nenadává, což značí tu nejvyšší úroveň naštvání - a já, abych řekla pravdu, spíš jenom zavírám oči, protože mám pocit, že tohle nemůže skončit dobře. Až když jsme za Tiranou, spustí Honza lamentaci, že tak tupá a bezohledná hovada na silnici ještě neviděl, že z té esence ignorance a egoismu je mu na zvracení, že kdo se chová takhle na silnici, chová se takhle i v životě (na čemž je nejspíš zrnko pravdy), a že Albánce už teď nemá rád, a to se s nimi vlastně ještě nepotkal.
Když se vzdálíme od Tirany, trochu si oddychneme, protože provoz mírně poleví, ale právě v tom nás dostane uzavřená silnice do Kruje, kde dneska spíme. Než najdeme objížďku, stojí to ještě trochu času, úsilí a pár dalších nadávek. Kolem druhé odpolední už ale stojíme u hotelového parkingu, mačkáme tlačítko, které otevírá hotelovou garáž (skoro jako v civilizaci!) a vjíždíme dovnitř. Ochotná recepční nás vítá už v garáži, nasměruje nás k výtahu do recepce a my se můžeme ubytovat, osprchovat a - ufff - konečně si oddychnout, že dnešní porci Albánie jsme přežili.
Hotel je nový a dosud nemá funkční hotelovou restauraci, na pozdní oběd tedy vyrážíme ven a končíme v palačinkárně. Zláká nás i to, že popisky před podnikem jsou v angličtině - musel je ale asi napsat nějaký náhodný kolemjdoucí, protože kuchařka ani vrchní nerozumějí anglicky vůbec nic, ukazujeme si. Po obědě zamíříme na krátkou procházku starým městem a projdeme aspoň historický bazar, dnes plný obchodů s kýčovitými suvenýry. Kruje je totiž něco jako Český Krumlov - historické městečko, kam se prostě jezdí. Zrovna když si s Honzou notujeme, jaká je klika, že z Karlova mostu jsme dokázali takovéhlé tretky vykázat už tak před deseti lety, slyšíme najednou:
– "Tož esli se ti ta záložka líbí, tak si ju kup! Na to snad ještě máme!"
– "Takové země mám ráda. Jako třeba Albánii, zkrátka Orient!"
Dneska tedy v bazaru udělal největší útratu autobus Vsetíňáků.
My si po náročné ceště dopřejeme trochu odpočinku v hotelu. Ten má mimo jiné střešní bar s úžasnými výhledy do okolí, takže kávu ucucáváme tam. Večer se ale pouštíme ještě na jednou výpravu do města, tentokrát na starý hrad, kde je i muzeum albánského národního hrdiny Skanderbega. Muzeum je teď večer už zavřené, takže nám zbývá nastudovat o něm něco z internetových zdrojů - a je to věru zajímavé studium. Skanderbeg byl původem Albánec, ale když Albánii dobyli Turci, stal se spojencem tureckého sultána a věrně s ním bojoval nejen proti křesťanským křižáckým výpravám z Evropy, těm zatraceným psům nevěřícím, ale taky proti samotným Albáncům, kteří chtěli opakovaně Turky vyhnat, ale nějak na to vojensky neměli. Vydrželo mu to až do té doby, než pochopil, že Albánci už mají Turků fakt plné zuby a pod správným vedením by to mohli dát, postavil se tedy do čela albánského odboje a začal pod křesťanskou vlajkou bojovat proti tureckým muslimům, těm zatraceným psům nevěřícím, protože se to tou dobou už tak nějak víc vyplatilo. Albánci ho od té doby považují za národního hrdinu a sjednotitele říše - a celý tenhle příběh nejspíš docela hezky ilustruje albánskou náturu obecně.
My od zříceniny Krujského hradu vyhlížíme až k mořskému pobřeží, které je odsud vzdušnou čarou nějakých 20 kilometrů, a pozorujeme, jak na obzoru zapadá sluníčko. Když je takhle pološero a není moc vidět, je Albánie vlastně docela hezká země. Plán za zítřek: nenechat se zabít na silnici cestou do Velipojë
RSS