Město duchů

Ze včerejších zápisků je asi zřejmé, že jsme si do začátku s Albánií úplně nepadli do noty. Snad aby nám to vynahradila, nebo že se chce přece jen kamarádit, ukazuje nám tahle země už od rána svou přívětivější tvář: Hotelová snídaně - která podle recenzí měla být spíše chudší - nás jednoznačně potěší (asi se management polepšil nebo co) - domácí švestková marmeláda a sýrové šátečky přivádějí Hedviku do téměř nábožného vytržení, což se například mně nikdy nepovedlo. Dopoledne se ještě chvíli couráme po městě a podivujeme se nad množstvím všude polehávajících a posedávajících mužů v produktivním věku. Vyjma dvou úderníků, kteří u vrat poštovního úřadu zápolí se svářečkou, tu nikdo nemá příliš napilno. Zajímavé rovněž je, že polehávání a posedávání se zdá být vyloženě mužská záležitost - ženské tu člověk nevidí, asi že se chodí flákat do práce nebo co.

Kolem deváté se loučíme s ochotným personálem hotelu a se zaťatými zuby vyrážíme opět do víru albánského silničního šílenství. Dneska to nemáme moc daleko, nějakých sto kiláků, a já jsem pevně odhodlán zůstat dnes celou dobu za volantem ve střehu. Abychom udrželi pozornost, hrajeme různé hry: třeba "Počítání Mercedesů" - kolik protijedoucích Mercedesů v jedné řadě potkáme? Hrajeme jen chvíli (ona moc velká zábava to pravda zase není), ale i během těch deseti minut potkáme slušnou šňůru osmi Meďourů v řadě za sebou. Albánci totiž Mercedesy podle všeho nezřízeně milují. Nevadí, že je to šunka odkoupená z armádních přebytků Wehrmachtu po ústupu od Kurska - teprv když máte bourák s třícípou hvězdičkou, stává se z vás ten pravý Albánec.

Úplně největší Albánec ale člověk je, pokud je Švýcar. Dovolte, vysvětlím: Během devadesátých let, když na Balkáně válčili všichni se všemi proti každému, se spousta kosovských, makedonských i albánských Albánců sebrala a odešla do Švýcarska, kde je přijali - no, s otevřenou náručí zrovna ne, ale přijali je. A nebylo jich zrovna málo - dneska je každý patnáctý obyvatel Švýcarska Albánec. Proč tenkrát Albánci toužili zrovna po Švýcarsku, a ne po sousedním Bavorsku, kde se přece vyrábí Mercedesy, nevím; co ale každopádně vím, a brzy to zjistili i oni, že vy Švýcarsku se nežije jednoduše a rozhodně ne levně. Takže v současnosti tam většina z nich živí vcelku bídně jako námezdní dělníci, číšníci a tak všelijak. Ale - hohohó - jen do té doby, než se vrátí na návštěvu zpátky domů. Protože tam jsou automaticky za mistry světa a lidi, kteří to NĚKAM dotáhli, protože žít ve Švýcarsku, to je přece terno. A aby to terno viděl každý a na první pohled, prohání se po Kosovu a Albánii spousta aut se švýcarskými SPZ nebo alespoň vylepeným "CH" na kufru (přečasto to jsou šunky, že by jeden zaplakal), které do světa hlásají, že jejich majitel je bourák a capo di tutti capi, no prostě - Švýcar.

Pokud tomu nerozumíte, nebo mi dokonce nevěříte, tak mám radost, protože to znamená, že tenhle způsob uvažování je nám zaplaťpánbůh cizí. Nicméně si nevymýšlím, zajeďte si do Kosova a přesvědčte se na vlastní oči. Nebo se podívejte na Internet, kde jsme si vysvětlení tohohle podivného fenoménu našli.

V družné zábavě nám tak cesta rychle ubíhala a s tím, jak jsme se vzdalovali od Tirany do méně obydlených krajů Albánie, postupně klesala frekvence provozu i infarktových situací s ním spojených. Tedy - samozřejmě, že vás každou chvíli někdo v zatáčce přes plnou čáru předjíždí sto dvacítkou... ve vesnici... ale to už je jenom odvárek toho, co se dělo včera o sto padesát kilometrů dál na jih. Když nám pak dokonce nějaká dobrá duše na křižovatce dá přednost při odbočování vlevo, úplně se vyděsíme, že jsme mimoděk překročili hranice do Černé Hory, ale ne - skutečně se nám ti albánští řidiči nějak zcivilizovali či co.

Naším dnešním cílem je plážové letovisko Velipojë, vzdálené asi dvacet kilometrů od hlavní silnice. Už krátce za odbočkou je nám jasné, že to nebude žádné Saint Tropez - minimálně proto, že byste cestou na francouzskou riviéru nejspíš nepotkali pět koňských povozů ani stádo koz. Za chvíli nás silnička přivede až na místo určení, kde pochopíme, že hledání parkovacího místa zřejmě nebude dnes náš největší problém.

Ve Velipojë je totiž po sezóně. Prázdnými ulicemi mezi řadami hotelů se prohání vítr, skrz výklady a okna zavřených restaurací jsou vidět řady otočených židlí a složených slunečníků. Podle různých drobných známek života lze usoudit, že jsme přišli pozdě jen o pár dní, nicméně pohled na vylidněné přímořské letovisko je celkem strašidelný.

V hotelu nás naštěstí pustí do pokoje bez čekání, i když jsme se předběhli o dobré tři hodiny, a recepční nás informuje, že "pokud bychom se rozhodli náš pobyt prodloužit, může nám nabídnout za dobrou cenu pokoj až do konce měsíce". Skoro mám chuť na jeho kulantní nabídku přistoupit - zdá se mi, že by součástí dohody byly klíče od hotelu spolu s pokynem, abychom před naším odjezdem zavřeli plyn.

Rozhodneme se vyrazit na pláž, která je - až na pár výjimek - liduprázdná. Přitom, objektivně vzato, není žádný důvod ke konci sezóny - sluníčko svítí z modré oblohy, voda má dobrých pětadvacet stupňů, písek je tak rozpálený, že se na něj nedá šlápnout; všechny klasické atributy léta jsou tu hezky pohromadě. A přesto...

Smočíme se tedy symbolicky ve slané, krásně čisté vodě albánského moře a trochu rozpačitě se vracíme zpátky. Já jsem samozřejmě ten poslední, kdo by toužil po přeplněných hotelích a soubojích na nože o plážová lehátka, ale v tomhle městě duchů je té prázdnoty přece jen trochu moc. Snažíme se najít nějaký otevřený zmrzlinový stánek - předevčírem ve Struze jich měli dobrých dvacet - ale kdepak, všechny pulty jsou už vyklizené. Jen občasné stánky s ovocem zmírňují celkovou melancholii.

Při podvečerní procházce se nám přece jen podaří odhalit jednu fungující restauraci poblíž pláže. Sedíme tam my, pár místních a u vedlejšího stolu česká rodina snad odkudsi z Kolína. Vypadá to, že letošní sezónu tu bude zavírat náš národní tým. Na závěr večera si dopřejeme ještě jeden koktejl v plážovém baru... ale tedy až poté, co najdeme barmana ve vedlejší boudě, kde se právě chystal vypnout elektriku. Popíjíme tedy namíchaný sirupový mix, koukáme se na rychle tmavnoucí západ slunce a snažíme se ignorovat hejna komárů, která se s večerem vyrojila z blízkých mokřadů. Nevěří, chudáci, vlastnímu štěstí - taky si už určitě mysleli, že už mají po sezóně...

×