Prší
|
|
Hedvika, 19. 9. 2019
O tom, že má dnes pršet, jsme z předpovědí věděli už pěkných pár dní předem. Na propršený den jsme měli jednoznačné požadavky: zabydlet se ve slušném hotelu, kde bude pohodlná postel, silné internetové připojení a restaurace, kde nám dají najíst. Vcelku se nám to v hotelu Valz ve Velipojë povedlo. Už včera nám recepční v hotelu prozradil, že v ceně jsou nejen snídaně, ale taky třeba hotelové fitko nebo bazén. Mimochodem, klučina sotva dvacetiletý mluví velmi slušně anglicky, což jsem nemohla nepochválit. "To mám z filmů!" povídá na to. Zajímám se, jestli nemají angličtinu ve škole. Ale jo, zrovna onehdá prý do školy zašel a shodou okolností byla i angličtina, ale víte, madam, náš učitel angličtiny anglicky moc dobře nemluví. Nojo, Albánie, s takovýmhle vzdělávacím systémem to ale moc daleko nedotáhneš! Na druhou stranu recepční taky zmínil, že já mluvím anglicky nejlíp ze všech Čechů, s kterými se kdy potkal, takže ten náš vzdělávací systém holt asi taky není žádný trhák.
Ráno se sice nebe začíná trochu zatahovat, ale jen zvolna, takže zatímco Honza po snídani zasedne k práci, já se dopoledne vypravím na průzkum blízkého okolí - pořád totiž živím naději, že se to mrtvo, o kterém Honza včera psal v blogu, týká třeba jen naší ulice, a někde o pár desítek či stovek metrů dál najdu živoucí pláže s prodejnami suvenýrů, plážovými bary a stánky se zmrzlinou.
Nejdřív mířím do supermarketu - Honzovi totiž došla pěna na holení. Až třetí, který podle Google map dohledám, je skutečně otevřený. Pak nasměruji své kroky k pláži, ale všechny obchůdky a bistra, které cestou míjím, jsou buď pečlivě zamčené, nebo na nich Albánci něco spravují a vylepšují. Skutečně otevřená je na plážové promenádě jen restaurace, kde jsme včera večeřeli, a ještě jeden bar asi o půl kilometru dál - tam na jedné venkovního posezení sice sedí asi čtyři hosté s drinky, na té druhé ale už stavaři montují oplocenku, takže zavírat se asi bude záhy.
Zpátky do hotelu tedy nepůjdu po pláži, říkám si, zkusím to po hlavní silnici, třeba tam bude víc živo. Ani tyhle naděje se ale nenaplní: kolem hlavní silnice nejdřív procházím stavěništěm - vzniká tu asi šest nebo osm nových hotelů, jako by Albánci čekali ve Velipojë v příští sezóně výrazný nárůst turistického ruchu. Jinak je tu ale liduprázdno, a kdykoli kolem mě projíždí auto, snažím se tvářit nenápadně (což mi na albánském staveništi moc nejde), protože se kapku obávám, že mě tu někdo sbalí do kufru a rozprodá na orgány. Cestou najdu v blízkosti našeho hotelu ještě jeden otevřený podnik, který vypadá velmi luxusně, a po návratu na pokoj Honzu přemluvím, abychom oběd zkusili tam. Výsledek průzkumu: nejživější ulice v celém Velipojë je ta naše.
Restaurant Elvin je poměrně luxusní, mají tu na stolech látkové ubrusy, což jsme v Albánii ještě nikde neviděli, a pivo tu mají - k Honzově značné nelibosti - jen lahvové a jen ve třetinkách. Obědváme nakonec oba těstoviny a oba konstatujeme, že jsou provedené velmi zdařile. Včera nám kuchař v našem hotelu udělal s večeři špagety aglio olio a byly taky perfektní, takže to skoro vypadé, že kdo chce dělat kuchařskou kariéru v Albánii, musí mít italskou gastronomickou školu (mimochodem, i pizzu tady dělají na každém rohu - tedy, na každém rohu, kde mají zrovna otevřeno).
Po obědě ještě využijeme posledních chvil, kdy trochu svítí sluníčko, a dáme si koupel v našem hotelovém bazénu. Dneska v něm neřádí ostravská rodina se třemi dětmi jako včera, takže si můžeme v klidu zaplavat. Hotelový provozní nám k tomu dokonce donese velké plážové ručníky a pustí nám bazénové vodopády - jo, personál má tenhle hotel fakt super. Pak už nás ale zatažená obloha zažene do pokoje, venku se totiž skutečně spustí déšť a trvá skoro až do večera.
K večeři se vykulíme jen do přízemí hotelu, do hotelové restaurace, a vrchnímu připravíme hned několik horkých chvilek. Jednak bychom po jídle měli chuť na nějaký dezert, to ale s omluvami zavrhne s tím, že dezerty prostě nemají. Uchýlíme tedy ke koktejlům, což na první dobrou odsouhlasí - za pár minut nám ovšem přijde říct, že nemají žádný led, ale právě pro něj vyslali rychlého posla do jiné restaurace, takže se náš Cosmopolitan jen trochu zdrží. Snahu dokážeme ocenit, takže si na koktejl prostě pár minut počkáme. Úplně nás ale rozčísne, když už jsme na odchodu a vrchní nás ještě zadrží s tím, že pro nás přece jen zařídil ten dezert a že to bude na účet podniku. Kde v osm večer sehnal výborný albánský kadaif proložený smetanovým krémem, nemáme tušení, ale dáváme rozhodně palec nahoru.
RSS