Zpátky do civilizace
|
|
Hedvika, 20. 9. 2019
Ráno se loučíme s hotelem Valz. Honza v něm během našeho pobytu stačil dotáhnout věšák na ručníky, opravit poličku na šampon a zavřít okno, které zavřít nešlo - to už je prostě takový jeho koníček, opravovat hotely, kterými cestou projíždí. Hotýlek holt nebyl taková top třída, jako když se člověk ubytuje třeba v Německu nebo v Rakousku, jeho personál měl ale neopominutelnou schopnost improvizace a projevoval trvalou snahu nám vyjít vstříc, což se cení. Ve skutečnosti naše pobyty v Krujë a tady ve Velipojë dost poopravily náš názor na albánskou mentalitu - dokážou to být i velmi příjemní a ochotní lidé (když teda zrovna nesedí za volantem).
Do auta sedáme už kolem deváté a dneska se k řízení vrhám já, abych si to taky vyzkoušela. "Hele, řídíš v Albánii," upozorňuje mě hned do začátku Honza, "furt ve střehu!" Ve skutečnosti nás ale čeká jen asi 40 kilometrů, tedy na zdejších silničkách kolem tři čtvrtě hodinky cesty. Auta, co mě ve vsi předjíždějí stodvacítkou přes plnou čáru, prostě ignoruju, a snažím se dodržovat rychlostní limity, které jsou vlastně všude (málokde se rozjedeme před sedmdesát). Za tu necelou hodinku cesty potkáme asi troje nebo čtvery policajty a všichni už někoho pucují. Před odjezdem na dovolenou jsme pečlivě načetli, že podle nového zákona má teď albánská policie možnost zadržet řidiči řidičský průkaz až na tři měsíce, což bychom rozhodně nechtěli.
Okolo desáté přijíždíme do naší dnešní destinace, kempu Legjenda u města Shkodër. Kempík má velmi dobré reference, navíc kromě stanování nabízí i nocleh v chatičkách, nebo dokonce v hotelovém pokoji, a taky je schopný zorganizovat výlet terénním autem do albánské části národního parku Prokletije, kam se člověk jinak nedostane, protože na cestě tam končí asfalt pár kilometrů za městem a dál už vede jen divočina.
My ale teď o desáté ranní detaily našeho pobytu rozebírat nemůžeme, majitelka kempu má dost práce s odjezdem hned několika hostů naráz, takže nás jen nasměruje na kempové parkoviště a řekne nám, kde je autobusová zastávka směrem do Shkodëru. My tedy vezmeme foťák a peněženku a jdeme se po dvou dnech strávených uprostřed ničeho s chutí vrhnout do víru stotisícového velkoměsta.
Autobus nás vysadí kousek od pěší zóny v centru města, kde se chvíli potulujeme (opět zaslechneme český zájezd - z vlastní zkušenosti tedy můžeme potvrdit prohlášení Asociace českých cestovních kanceláří, že čeští turisté objevili Albánii a jejich počet tu stále narůstá) a pak zasedneme na kávu - mimochodem, strašlivou - a pěkně postaru napíšeme pár pohledů. Když obhlédneme centrum města, vydáme se hlavní třídou směrem zpátky ke kempu, celkem to máme asi 4 kilometry. Opojeni tím, že jsou všude kolem otevřené kavárny a cukrárny a restaurace, si ještě dáme každý po kopečku zmrzliny a potom ještě původem středoamerický, ale dnes už všude-zdejší dezert tres leches.
Na okraji města se oddělíme od hlavní třídy a směřujeme na příbřežní promenádu. Shkodër vlastně leží u vody, ale jenom tak trochu: Shkodërské (černohorsky Skadarské) jezero leží asi dva kilometry bokem a město je uzavřeno mezi řekami Drin a Buna. Bohužel, ve Shkodëru samotném člověk na vodu nenarazí - když tedy nepočítá různé fontány a vodotrysky. To ale nezastavilo místní, kteří si chtěli pořídit příbřežní promenádu, a co na tom, že holt bude tak nějak až za městem, že jo? Pěší zóna vedle řeky Buna je osázená stromy a lemovaná restauracemi a obchody, akorát člověk na chodníku zakopává o rozložené krámy trhovců, kteří se snaží nabízet tu levná trička a šaty, tady zase použité zboží, a to celé působí tak trošku zoufale. Promenáda nás nakonec přivede až zpátky do kempu, blíží se jedna hodina odpoledne a to už by nám nastěhování do kempu mohlo projít.
V recepci tentokrát nenalezneme paní majitelku, ale její dceru. Přidělit nám chatičku, na to si netroufne, to prý si maminka rozhoduje sama. Ptáme se tedy alespoň na výlety teréňákem do hor. Auto odjíždí v sedm ráno, to nám vyhovuje. A kdy se vrací? No, druhý den odpoledne. Počkat, počkat! To ne! My chceme ráno tam a večer hned zase zpátky, spát tam nepotřebujeme. No, to je v zásadě možné, ale pak by bylo třeba pro nás vypravit soukromý terénní vůz. A zatímco hromadný výlet vyjde na 10 eur na člověka, soukromý vyjde na 120 eur. Finančně vychází lépe skutečně v horách do druhého dne zůstat, protože přespání pro dva je tam jen za 60 eur. Trochu nám z těch částek začíná přecházet zrak, takže si z recepce jdeme sednout do zahrady před kempovým barem a trochu popřemýšlet, jak tuhle zapeklitou situaci vyřešit. Je zřejmé, že řešení odpovídající našim představám prostě neexistuje. Chvíli kalkulujeme, ale vzápětí dospějem k názoru, že to není jen otázka peněz, ale taky času, který prostě chceme strávit jinak než být zapikaní na 24 hodin kdesi v horách, bez možnosti úniku. Dospějeme tedy k jednoznačnému závěru: výlet do albánské části Prokletije nepodnikneme a na ten den, který takhle získáme, vymyslíme jiný program. To už ale bude v Černé Hoře, kam zítra z Albánie zamíříme.
Rozčarováním ještě není úplně konec. Když si na nás konečně najde čas majitelka kempu, nabídne nám buď pokoj v hotelu (40 eur za noc, pro nás přátelská cena 38 eur, plus 2 eura za parkování auta přes noc - na webu přitom tohle bydlení bylo nabízeno za 35), a nebo chatičku, malou ovšem nemá volnou, museli bychom si vzít velkou pro 4 lidi (běžná cena 70 eur, pro nás dva by to bylo za 40, plus 2 eura za parkování auta se tady platí taky). Honzovi se víc líbí dřevěný bungalovík, i když je o fous dražší, takže nakonec zůstáváme tam, smutně ale konstatujeme, že je to nejdražší nocleh, jaký jsme na celé dovolené zažili. Čtyřhvězdičkový hotel v Krujë nás sice stál 45 eur na noc, v ceně ale byl teplý snídaňový raut pro dva lidi a parking byl zdarma. Tady budeme snídani platit extra. Až po zaplacení navíc zjistíme, že kempová wifi do našeho bungaowu nedosahuje, což ještě dost výrazně snižuje komfort našeho ubytování - s mobily a počítačem tedy musíme chodit k baru. Je-li na kempu Legjedna něco legendárního, pak je to zřejmě způsob, jakým jsou schopni obrat své zákazníky.
My si ale nechceme nechat zkazit den, v bungalowu tedy jen shodíme tašky a vyrážíme nejdřív na oběd do restaurace s terasou nad řekou Drin (piva jsou opět jen třetinková a Honza už zase lamentuje, jak se těší domů, ale těstoviny a rizoto jsou opět vemi povedené), a hned potom na zříceninu pevnosti Rozafa na skále nad řekou. První zdejší opevnění prý pochází už z období před Kristem, pak byl hrad ale mockrát dobyt, vypálen a znovu postaven, takže dneska je dost těžké říct, které kousky jsou benátské, které osmanské a které černohorské. Každopádně jsou ale odtamtud úžasné výhledy na Shkodër (ten tedy sám o sobě moc malebný není), na Shkodërské jezero a obě řeky, které město obklopují. A v cípu opevnění taky vyhrabeme svoji jedinou albánskou keš.
Dolů z kopce nejdeme po hlavní příjezdové cestě, chceme se projít pěšinkou, kterou jsme našli na Locus mapách. Bohužel ten magor, který ji tam přidal, nějak zapomněl zmínit, že tady na sestup člověk potřebuje sedák a jištění, takže se dolů spíš koulíme, než že bychom řízeně sestupovali, a cestou zpátky do kempu ještě dlouho vybíráme žebrácké vši z bot, ponožek a vlasů.
Zpocení, špinaví a poškrábaní skočíme v kempu rovnou do plavek a do bazénu - sluníčko už se sice kloní k obzoru, ale teploty jsou pro koupání pořád ještě celkem přívětivé. No a blogování si dneska budeme muset vzít k baru, protože jak bylo zmíněno výše - do pohodlné postele naší "drahé" (ve všech významech toho slova) dřevěné chatičky zdejší wifina prostě nedosáhne.
RSS