Návrat do Montenegra
|
|
Honza, 21. 9. 2019
Ráno se loučíme s proobchodně vedeným kempingem bez velkého smutku - ještě si dáme celkem slušné kafe a nic-moc croissant v místním baru, pobalíme a opouštíme naši dřevěnou kůču. Hedvika si pochvaluje, jak pěkně se jí v noci spalo - snažím se ji přesvědčit, že to bylo tou zimou (v noci už umí být pěkná kláda), ale nevypadá to, že by chtěla ustoupit ze svých obvyklých pětatřiceti stupňů, které přes zimu udržuje v naší ložnici.
U snídaně ještě řešíme, jak se zbavit místní měny. Doplníme nádrž do auta, jasně, ale co s tím zbytkem? Naštěstí nás tohoto dilematu ušetří hned na pumpě: když nás místní čerpač naplní po špunt, odevzdáme mu všechny leky, co máme, a jsme rádi, že nemusíme účet dorovnat rezervní pneumatikou. Asi byl náš odhad špatný, nebo byl benzín moc drahý, nebo máme v nádrži díru. Buď jak buď, máme o starost míň.
Pak už přichází posledních deset kilometrů Albánie a hraniční přechod zpátky do Černé hory. Možná se nám to jen tak zdá, ale přijde nám, že hned za hranicemi bordelu podél krajnic rapidně ubylo a taky řidiči se chovají o trošku líp - třeba dávají přednost v jízdě a tak. Asi se opravdu vracíme zpátky do civlizace.
Vyzkoušíme si to hned v naší první dnešní zastávce, městečku Ulcinj, kde celkem bez větších problémů nalézáme placené hlídané parkoviště (což je instituce v Albánii zcela neznámá), na kterém jsou volná místa(!) Hbitě zaparkujeme a vydáme se procházkou na místní příbřežní promenádu. I tady už je vidět, že turistická sezóna se naklání - některé hospody už mají permanentně zavřeno a na pláži leží jen pár padlých koupáků, ale jinak je tu živo, po ulicích se procházejí lidi, lížou zmrzlinu a dávají si kafe. My si dáme lehký oběd (jeden sendvič pro dva lidi) a dorazíme se burekem za 1€ - sice není tak dobrý, jako od maminky v Tara Valley, ale špatný taky nebyl.
Do cíle naší cesty už to není daleko - nějakých třicet kilometrů - které po slušných silnicích utečou raz dva. Lehce znejistím, až když mě na úplném konci Hedvika odvelí ze státovky na nějakou okresní odbočku, ze které vjedeme do vesničky absolutně přecpané lidmi a auty. Moc nechápu, co v téhle díře po granátu, kde měl podle mapy být jen náš penzion a dvě restaurace, všichni dělají, ale Hedvika mně objasňuje, že tohle je to nejlepší místo, ze kterého se dá vyrazit na projížďku na lodi po blízkém Skadarském jezeře, a ti lidi kolem tu jsou všichni na výletě.
Nenechám se příliš znervóznit - v rezervaci jsme si přece vymínili, že chceme u penzionu parkovací místo - ale nejdřív bude potřeba najít ten penzion. Po dvaceti minutách poposkakování, couvání a troubení se mi podaří urvat parkovací místečko v jedné zatáčce. Moc se mi tu nelíbí, auta se kolem mě prosmykávají trochu moc natěsno, ale uklidňuju se, že přeparkuju, jakmile se Hedvika vrátí s instrukcemi od naší ubytovatelky.
Hedvika se vrací po deseti minutách a nenese dobré zprávy: prý auto máme nechat, kde je, nic lepšího stejně nenajdeme. Nevěřícně se ptám, co je se slíbeným parkovacím místem? Prý žádné není. Slečna z hotelu říkala, že "obvykle" se nějaké místo kolem najde a jejich "parkovací místo v areálu hotelu", které inzerují na Bookingu, je vlastně taková jako trochu nadsázka. Asi není třeba zdůrazňovat, že nejsem potěšen. Pokusím se tedy auto zastrčit co nejblíž krajnici a v duchu se připravuju na to, kolik škrábanců na něm zítra napočítáme. Ale nedá se nic dělat - bereme tašky a jdeme se ubytovat. Slečna z penzionu se sice jinak snaží, ale přiznám se celkem otevřeně, že se cítím dost nasrán a není mi do hovoru, formality vyřizuje Hedvika.
Když se na pokoji trochu zregenerujeme, vyrazíme na krátkou procházku po okolí. Ono popravdě řečeno není moc kde se procházet - vesnička je vpravdě miniaturní, skládá se z jednoho kamenného mostu (plného naháněčů na lodní projížďky za 16€ na osobu, děkujeme nechceme), jedné opravené zřícené pevnosti z 15. století, která se tyčí nad městem (hezké výhledy na okolní krajinu) a už zmíněných 2 hospod. V jedné z nich si dáváme hrdě inzerované točené pivo, o kterém sice hostinský říká, že je úplně nefiltrované a bio, ale mně přijde trochu zkyslé. Vypijeme ho i tak, nutně si potřebujeme zlepšit náladu.
Dalším bodem programu je návštěva vinného sklípku, který Hedvika stihla domluvit prostřednictvím naší ubytovatelky. Vinařství leží asi patnáct minut chůze od penzionu a nabízí dva programy: Dva vzorky za 5€ na osobu, nebo 4 vzorky za 10€ na osobu. Vybíráme si kratší a levnější variantu, ke které dostáváme ještě jako bonus panáka rakije (což je to samé, jako česká slivovice, ale z ledasčeho). Popravdě, pálenka je skoro lepší než víno, které nám přijde buď (1. vzorek) moc svíravé a plytké, nebo (2. vzorek) moc sladké a bez výrazu. Nevadí - alespoň se profesionálně příjemné vinárnice vyptáme na všechno možné (asi nejvíc nás zaujalo, že největším problémem místních vinařů je příliš velká cukernatost hroznů...), ale degustace dvou vzorků se přece jen nedá moc dlouho natahovat, a tak cobydup míříme domů.
Mastnou tečkou za dnešním dnem pak je večeře, kterou si dáme na plovoucí hospodě, která připomíná loď (nebo je to plovoucí loď, která připomíná hospodu)? Hedvika už od rána prahne po studeném talíři s pršutem a sýrem, takže si objednáváme přesně to. Vrchní se na ní dívá trochu skepticky: "Lejdy, jestli je to jen pro vás, tak si myslím, že to nesníte." Hedvika se cítí trochu dotčená, ale když svatosvatě slíbím, že ji s talířem pomůžu, uvolí se naši objednávku přijmout. K tomu ještě doobjednáme kousky uzeného nakládaného kapra (moc dobrý!), pro mě pivo a pro Hedviku skleničku vína Vranac, které jí nechutnalo už ve vinařství, ale bůhvíproč je odhodlaná dát mu druhou šanci, přestože si myslí, že i tohle bude stát za houby. Což se taky prokáže.
Jediné, co nám dneska zbývá na programu, je napsat tenhle blog a spočítat dnešní útratu - přičemž už teď víme, že minimálně jedno z toho bude pěkná pecka.
A jak to teď po sobě čtu, je celkem jasné, že tenle článek to teda nebude...
RSS