Taxíkem, lodí, autobusem
|
|
Hedvika, 16. 9. 2019
Honza je ráno nenaložený. Včerejší noční aktualizace Windows způsobila, že se počítač odpojuje od internetu, což komplikuje nejen veškeré vyhledávání a blogování, ale hlavně(!) připojení k pracovnímu mailu, což mu zrovna dnes při pondělku připadá jako naschvál. Asi hodinu tedy ráno válčí z technikou, aby to uzavřel slovy, že "fakt neví, co s tím je". A jdeme si zlepšit náladu do blízké kavárny - sázená vajíčka a čokoládový koláč sice internet nezprovozní, ale rozhodně neuškodí.
Další naše cesta vede do prádelny. Dovolená se blíží k polovině a zásoby čistého prádla se nám povážlivě tenčí. Ve Struze je naštěstí podnik s názvem Crystal Clean Laundry Servis, kterému chceme zkusit naše špinavé svršky svěřit. Tedy, pokud se s domácími pradlenami vůbec nějak domluvíme. Skutečnost ale předčí naše očekávání o několik koňských délek. Jednak se dveře prádelny skutečně otevřou přesně v 9:00, což není na Balkáně vůbec obvyklé. A druhak asi dvacetiletá brýlatá dlouhovlasá pradlenka anglicky docela válí. Ptáme se, jestli bude schopná zvládnout naše špinavé prádlo do zítřejšího rána. Jasně, po deváté bude k vyzvednutí. Nevadí, že jsou tam smíchaná trička, košile, ponožky, všechno dohromady? Vůbec žádný problém. "Máte tam ale smíchané tmavé a světlé prádlo," poznamená, "nechcete to raději vyprat ve dvou samostatných dávkách?" Bloody hell, i JÁ bych s touhle anglickou větou měla potíže. Jasně, ať z toho udělá dvě pračky, zaplatíme předem a zítra budeme zvědavě očekávat, v jakém stavu se nám špinavé spodky vrátí.
Tím je administrativa vyřízená a hurá na výlet. Dneska necháváme auto zaparkované před apartmánem a plánujeme se vypravit do kláštera sv. Nauma. Podle velmi kusých informací, které jsme dohledali na webu, by tam měly z města Ochrid jezdit výletní lodě, poslední se tam ale prý vypravuje v 10:00, pak už žádná. Teď je 9:10 a Ochrid je od nás ještě 15 km, spěcháme tedy na autobusovou zastávku. Informace o zdejších autobusech jsou ale ještě o něco více kusé než ty o lodích, takže prostě plánujeme vyčkat na zastávce - a uvidíme.
Do cesty nám ale skočí jakýsi Holanďan, ptá se, jestli náhodou nejsme taky Holanďani, ale prý ani nevadí, že nejsme, tak jako tak by nám chtěl nabídnout svezení na plachetnici, kterou má na Ochridském jezeře. Chceme se z toho vyvléknout tím, že už jsme toho letos naplachtili dost, ale chlapík kontruje, že v tom případě nám loď jednoduše půjčí a můžeme si plout, kam chceme. Nebo, jestli prý míříme do Ochridu, klidně nás na jachtě sveze tam a dál už můžeme pokračovat výletní lodí. Koukneme s Honzou na sebe - je vidět, že oba maličko váháme, jemu to ale sepne dřív. Poděkuje, odmítne, rozoučíme se a až pak mi objasní: Nefouká!! Víš, jak dlouho bychom tam jeli??
Stoupneme si tedy na zastávku autobusu a vyčkáváme. A asi za dvě minuty se namísto autobusu přihrne dopravní prostředek, o kterém jsme sice na některých balkánských cestovatelských fórech četli, ale považovali jsme ho za výmysl: sdílené taxi. Taxikář prostě přijede na zastávku, dva pasažéry už má v autě, ale dva další může ještě nabrat, a protože jede do Ochridu, připojíme se. Jízdné je dražší (oproti autobusové jízdence dvakrát, ale to zatím ještě nevíme) a vedle nás navíc bohužel sedí maminka, která má na klíně asi dvouletého kloučka. Těžko říct, co se mu nelíbí, ale zdá se, že mu vadí už samotná jeho existence v tomhle slzavém údolí, takže sebou seká a mrská a křičí a kvičí.
Naštěstí asi ve třetině cesty mu dojde dech nebo co a ve dvou třetinách cesty s ním maminka vystoupí, takže dál si užijeme poklidnou jízdu. Taxikář se s námi v Ochridu na kruháku rozloučí s tím, že my Češi jsme fakt dobří v basketbalu (jo??) a že přístav je tři sta metrů tímhle směrem, takže tam vyrazíme. Ochrid je hezké příbřežní městečko, evidentně připravené na turisty - pěší zóna, kterou jdeme, přetéká kavárnami, zmrzlinárnami, osuškami a magnety na ledničku. My ale celkem spěcháme, protože desátá hodina odbije za deset minut.
Do cesty nám ještě vstoupí místní nahaněč, který nás chce přemluvit k polosoukromé jízdě do kláštera na menší lodi (která trvá déle a je dražší), my ale jen mávneme rukou, oslyšíme jeho volání "Jestli se teda chcete mačkat s dalšíma dvěma stovkama lidí na palubě, tak si to užijte!" a jdeme se mačkat s dalšími dvěma stovkami lidí na palubě. Ve skutečnosti si to docela užíváme, lidi se na lodi celkem rozptýlí. My navíc nevydržíme celou jedenapůlhodinovou cestu sedět nahoře na sluneční palubě, jdeme si sednout do podpalubí, a tam není skoro nikdo.
Když o půl dvanácté posádka vyvazuje loď u svatého Nauma, Honza má jednoznačnou preferenci: pivo. Sluníčko se do nás opírá, seč může, teploty se budou blížit třicítce, zapadneme tedy do restaurace Ostrovo, umístěné na ostrůvku uprostřed křišťálově čisté vody Černého Drinu. Podnik nese všechny známky turistické pasti, vrchní nám snaživě nabídne ochridského pstruha v přepočtu asi za sedm stovek, ale my vystačíme s pljeskavicou a studeným pivem - a pak už jsme připraveni na kulturu.
Klášter svatého Nauma je situovaný na kopci nad jezerem a nabízí úžasné výhledy na vodu a okolní hory. Navíc je obklopen krásně udržovanou zahradou, ve které se procházejí pávi. (Pozor, tyhle potvory prý jsou šíleně nebezpečné - aspoň před tím varují výstražené cedulky umístěné po celém areálu!) Bohužel, turistické skupiny připravily tohle místo o to, co mám na kláštěrních komplexech nejradši - o klid a ticho. Obejdeme tedy kostel, který je srdcem kláštera, projdeme zahradu s vodopády a vypravíme se pryč od davů, na krátký, asi jedenapůlkilometrový okruh kolem pramene řeky Černý Drin, která Ochriské jezero napájí.
Hned na začátku míjíme post makedonské armády. Asi tedy hlídají hranice s Albánií, která je skutečně na dohled - nevím. Každopádně radši schovávám foťák, protože v přítomnosti vojska mám vždycky pocit, že jakmile zmáčknu spoušť, oni zmáčknou tu svoji. Pak už ale opouštíme vojáky a procházíme v listnatým lesem kolem řeky, turistů potkáváme jen málo - většina jich zůstala v hospodě, nebo si zaplatila vyjížďku na lodičce - a zarazí nás až zvuk napovídající, že se někde v blízkém okolí právě naštval včelí roj. Rozhlížíme se, odkud to na nás přijde, ale nakonec přijdeme na to, že jeden z kolemjdoucích turistů pouští nad řekou drona. Tady, vedle vojenské základny? No, hochu, tomu se říká odvaha.
Rundu kolem pramene dokončíme během chvilky, do odjezu lodi nám zbývají ještě dobré dvě hodiny, a tak míříme na pláž. Honza nejdřív testuje jen omočením palce, jestli by voda byla na koupání - a, upřímně, vypadá u toho dost zděšeně. Tady, kde přitéká do jezera řeka, je prý voda o hodně studenější než na našem konci jezera, ve Struze, kde jsme to na pláži testovali včera. No, ale co tu budeme zbytek času dělat, že? Takže hurá do plavek a hurá do vody. Jakmile nám umrznou prsty u nohou, tak už se dá koupání docela snést. Hlavně svrchní vrstva vody je někde docela pěkně vyhřátá. Navíc jsme jako správní trendsetteři spustili celý nový koupací trend a plážoví povaleči, kteří se až doteď jen rozvalovali na písku, se jeden po druhém taky noří do čisťounké vody jezera.
My si po koupacím osvěžení dopřejeme ještě osvěžení koktejlem a pomalu se jdeme znovu nalodit. Loď s námi ducne fendrem o ohridské molo kolem páté odpolední. Procházíme pěší zónou zpátky k hlavní ochriské ulici - teď na to máme o něco víc času než ráno, takže obdivujeme i krámky, které jsou dnes v bývalých domcích starého bazaru, přilepené rovnou k mešitě - a hledáme něco, co by připomínalo autobusovou zastávku.
Jednu najdeme a dokonce je u ní kancelář, která prodává autobusové jízdenky, ale slečna uvnitř nás vyvede z omylu: tedy se kupují jízdenky jen na dálkové autobusy. Jestli chceme do Strugy, stačí počkat venku na kraji silnice, a až pojede kolem bílý mikrobus, prostě do něj mávnout a nastoupit. Lístky se kupují rovnou u řidiče. Jdeme tedy čekat ven, kde už postává hlouček místních, ale bílý mikrobus dlouho vyhlížíme marně. A sdílené taxíky, které jezdí kolem, jsou všechny plné, takže čekáme a čekáme... Až asi po dvaceti minutách je bílý mikrobus na místě, my se vmáčkneme na dvě z volných sedaček a necháme se za 100 MaKaDamů pro oba dovézt zpátky domů. (Až teď tedy zjišťujeme, že nás ranní sdílený taxík vyšel o dost dráž.)
I když jsme dnes nikde neřídili ani neparkovali, po celodenním výletu jsem docela unavení, takže s chutí zamíříme rovnou do apartmánku. Zítra ráno se s ním rozloučíme - a hlavně nesmíme zapomenout vyzvednout to vyprané prádlo!
RSS