Od jezera k jezeru
|
|
Honza, 15. 9. 2019
Noc nebyla valná. Jednak jsou polštáře v naší posteli tak tvrdé a neohebné, že jsou pravděpodobně vyrobeny z nějakého druhu jílu, za druhé se odněkud ze sousedství nese rytmické tuc-tuc-tucání nějaké makedonské technopárty. Odhadoval jsem, že jim tucy dojdou někdy tak kolem druhé hodiny ráno, ale chyba lávky - vydrželi tucat celou noc a naposledy si utucli kolem šesté hodiny ráno. Když se k tomu připočte odporný kanalizační smrad, který se kdovíproč line z koupelny, vařící voda, která vychrstává z kohoutku jak z nadrženého gejzíru a fakt, že prakticky žádné dveře v pokoji nejdou pořádně zavřít, loučíme se s penzionem St. Moritz bez zbytečného sentimentu.
První zastávku máme prakticky za rohem, nebo spíš za kopcem: Klášter Svatého Jana Křtitele Bigorského. Vlečeme se tam bez velkých očekávání - pár pravoslavných klášterů jsme přece jen už viděli, a i když jsou docela hezké na podívání, přece jenom se podobají jeden druhému jako... klášter klášteru. Tenhle se už ale zdálky netají tím, že kope trochu jinou ligu: tyčí se majestátně nad údolím a jeho mohutné kamenné stěny a trámové krovy připomínají spíš tibetský budhistický klášter než pravoslavnou církevní stavbu.
Uvnitř samotného chrámového komplexu pak nestačíme koukat na drát: všude je tak nesmírně čisto a naleštěno, že by se dalo bez legrace jíst z podlahy - a to jsme prosím zatím ještě ani nepřešli nádvoří. Všechny budovy jsou zbrusu nově opravené a omítnuté (což je v Makedonii dost nezvyklý pohled - dobrá čtvrtina domů tady má zdi jen z holých dutých cihel, s omítkou ani izolací se nikdo neunavuje), všude kytky, všude nablýskáno. Krom toho jsme se trefili zrovna do nedělní bohoslužby, takže se z konventu nese mručivé prozpěvování popů, což jen přidává na celkové atmosféře.
Nezdržujeme se ale dlouho - čeká nás dneska ještě spousta práce a navíc se zdá, že mše právě skončila, z kostela začínají vylézat rozježení fousatí popové a kdo se s takovým popem někdy potkal, tak ví, že dokáže bezvěrce odhalit na první kuk a k takto odhaleným nechová žádné velké sympatie. Po anglicku se tedy vytrácíme.
Další zastávka je jen o pár kilometrů dál: Vodopád Duf u vesnice Rostuše. Hedvika mi dává jasně najevo, že tohle je ten poslední vodopád, který máme v plánu, a pokud i tady ohrnu nosík podobně, jako jsem ho ohrnul v Kosově u Miruše nebo v Radacu, není mi pomoci a tahle dovolená zůstane bezvodopádová.
To je samozřejmě velká zopdovědnost, a tak celý zhruba ten kilometr cesty k vodopádu sbírám odvahu, protože mi je jasné, že takový vodopád v nadmořské výšce bratru 1000 m.n.m. v polovině září nebude úplně z nejteplejších.
No, nebyl.
Když mě pustí křeč v lýtku a dokážu se osušit a převlíct, hřeje mě jenom pomyšlení, že... Ne, kecám, nehřeje mě nic, je mi kurevská zima. Ale máme vodopád. Vracíme se zpátky úzkou pěšinkou, která se vine dřínovým hájem a já už se těším na další zastávku, kterou mají být termální lázně v Debaru.
Hedvika - která mě už od července lákala na fotky zdejších privátních termálních bazénků - mě sice brzdí, že nemáme nic rezervovaného, že lázně můžou být nejspíš obsazené až do října a vůbec, že mi horká voda po tom vodpádování určitě neudělá dobře, ale všechny obavy se nakonec ukážou liché - místní personál, který vládne obstojnou angličtinou, nás informuje, že budou mít bazének volný zhruba za dvacet minut (akorát tak čas na kafe a dort v místní kavárně - snídali jsme jen z vlastních nevalných zásob a v břiše nám začíná povážlivě kručet) a pak už se za svých 10€ můžeme půl hodiny válet v báječně horké vodě, která smrdí sírou jak čert s hodností vraníka.
Cestou z lázní zpátky ještě objevíme vedle silnice výpusť z místních lázní - teče nahrubo vytesaným kanálkem skrz horskou louku a narozdíl od podobného kanálu v Kosovu tu ani nejsou kolem poházenéné odpadky a PET láhve. Skoro jakoby Makedonci byli o něco menší čuňata. Nebo to je tím, že nejsme uprostřed města, kdo ví. Každopádně je to změna k lepšímu.
Za volant si tentokrát sedám já a pokračujeme kolem několika dalších přehradních nádrží (tenhle kus Makedonie je opravdu docela malebný) až do našeho dnešního cíle - městečka Struga na břehu Ochridského jezera, rovněž zvaného "Makedonské moře". Tady má oficiálně začít druhá, pohodovější, koupaco-válecí část naší cesty. Nebo aspoň tak se to psalo v prospektu, uvidíme.
Hedvika se moudře vyhnula profláklému a cestovními agenturami provařenému městu Ochrid a zakotvila nás kousek bokem od hlavního turistického tahu - to lze poznat už na hustotě místního provozu, který je ve srovnání s Českem téměř snesitelný. Rychle se ubytujeme a v první kavárně na pláži si dáváme pozdní oběd a cider. Celé odpoledne se pak už jen tak poflakujeme městem, obdivujeme místní příbřežní promenádu (z jezera vytéká řeka, která je kříšťálově čistá a nikde v ní neplavou žádné igelitové tašky ani polámané kempingové židle - jsme z toho úplně vyjevení!), dáváme si zmrzliny, okukujeme místní plachetničky a plánujeme logisticky náročný program na zítřejší den.
Večer pak všechno završíme večeří v jedné z restaurací na promenádě a úplnou tečku pak udělají dva koktejly ve střešním baru Sky Drini, ze kterého je vidět na celé město, lesknoucí se jezero a rudý právě vycházející měsíc. Já vím, já vím, když se o tom má psát do blogu, tak to možná nevypadá nic moc, ale věřte, že to byl příjemný večer...
RSS