keyboard_arrow_leftPátek třináctého

keyboard_arrow_up

Od jezera k jezerukeyboard_arrow_right

Národní park Mavrovo

Hedvika, 14. 9. 2019

Výhled z Galičniku

Hotel Lirak, ve kterém přespáváme, je v celém Tetovu nejstarší a je na to pyšný, snaží se udržovat takovou starosvětskou atmosféru: v recepci je zvonek, na chodbách obrazy, na baru se dá sednou do lenošky a během snídaně zní klavír (ale tedy z repráků, živého klavíristu tady nemají). I jinak jsme z hotelové snídaně docela nadšení, bufet nabízí vajíčka natvrdo i sázená, spoustu sýrů, studené hovězí - jen párečky a slanina chybí, protože na vepřové produkty je v těchhle končinách přece jen trochu omezená cílová skupina.

Po snídani balíme tašky a dnes už se hodláme celý den věnovat postupové zemi číslo sedm: Severní Makedonii. Přesouváme se vlastně jen kousek, asi 60 kilometrů, do národního parku Mavrovo. Provoz v Tetovu je navíc kolem deváté ranní velmi přijatelný, takže to docela šviháme a v infocentru národního parku jsme už před desátou ranní. Chlapík za pultem mluví velmi solidně anglicky, skásne nás o vstupnédo parku na dva dny, nabídne nám turistickou mapu, a když se zmíníme, že bychom rádi podnikli túru na Kozí hřbet (to je kopec hned za tím infocentrem), zamyslí se a prohlásí, že rozmlouvat nám to nebude, ale že pokud by mohl něco doporučit, navrhoval by výstup na Medenicu, 2163 metrů vysokou horu, ze které jsou prý krásné výhledy po širokém okolí. Chvíli s Honzou v autě debatujeme. Obě túry mají být přibližně stějně dlouhé, rozdíl je jen v tom, že pod Medenicu bychom si museli kapku popojet, asi 20 kilometrů do vesničky Galičnik, kde túra začíná. Nakonec se tedy domluvíme, že to zkusíme a rozhodneme se podle toho, jak bude příjezdová silnice k začátku túry vypadat. Ovšem všechna čest Makedoncům, horská silnička je vyasfaltovaná, akorát je úzká jen tak na jedno auto - vzhledem k tomu, že ale žádné v protisměru nepotkáme, parkujeme za chvíli v Galičniku a obouváme pohorky.

Čeká nás nastoupat asi 750 výškových metrů, a cestu máme zpestřenou hned několikrát. Jednak jsme se dočetli, že české ministerstvo zahraničí "při cestách do řídce osídlených oblastí příhraničních regionů Severní Makedonie doporučuje zvýšenou opatrnost". Doteď nevíme proč - jestli tady řádí divocí psi, nebo divocí zbojníci, nebo divoké nevybuchné nášlapné miny z balkánských válek. Druhak s postupující výškou klesá teplota - dole v Galičniku měli příjemných třiadvacet - a zvedá se taky vítr, takže ač svítí sluníčko jak o život, průběžně se rádi balíme do mikin a větrovek a proklínáme se, že jsme si nevzali kulichy. Do třetice všeho dobrého se mi povede asi v půlce cesty zjistit, že v mém batůžku chybí mobil i peněženka. Honza mě sice uklidňuje, že jsme obojí celkem určitě zabordelili v kufru auta, když jsme se chystali na túru, ale klidná úplně nejsem. Navíc snad tady v Makedonii mají nějak řidší vzduch nebo co, po hodině výstupu jsem tak ufuněná, že skoro nemůžu dál, a to jsme sotva v půlce.

Od té poloviny je vrchol Medenice už vidět, ale o to je to horší - přibližujeme se k němu jen velmi zvolna a výstup nám nakonec trvá dvě a půl hodiny, než se můžeme ze špičky kopce pořádně rozhlédnout a udělat si vrcholovou fotografii (jak Honza říká us-fie, tedy selfie, kterou nám oběma společně pořídí samospoušť). Vyhlídka z Medenice je skutečně excelentní. Na jedné straně vidíme jezero Mavrovo, které je hlavní atrakcí celého národního parku. Na druhou stranu pak vyhlížíme na protáhlé jezero Černý Drin, kolem kterého pojedeme zítra. Vrcholky na severu už leží za kosovskými hranicemi, a ty na západě zase v Albánii, která je od nás vzdušnou čarou jen necelých 10 kilometrů. Bohužel, pohoří není úplně alspkého typu. Tam, kde Alpy nabízejí vysokohorské louky, ostré skalnaté vrcholy a možná trochu sněhových plání, Korabský masiv se pyšní pouze vrcholky zarostlými do výšky přes dva tisíce metrů do žluta proschlou travou, občas oživenou nizoučkým stromkem jalovce. Jak to Honza trefně shrne: "Než mít doma takovýhle hory, to radši žádný."

Us-fie

Když si tedy panoramatických výhledů dosyta užijeme (a když jsme tak vyfoukaní, že už nás bolí hlava a uši a všechno), začneme sestupovat zpátky do údolí Galičniku. To nám jsde o poznání rychleji, dole jsme za necelé dvě hodinky. Vítr v průběhu cestu úplně utichne, takže můžeme zase shodit mikiny a bundy, nic zlého se nám cestou nepřihodí (zdravíme ministerstvo zahraničí!) a v kufru auta najdeme zahrabaný mobil i s peněženkou, takže vše se nakonec v dobré obrací.

Ještě nám dnes zbývá jedna starost, a to je ubytování. Nerezervovali jsme ho předem, protože jsme předpokládali, že v národním parku bude příležitostí víc než dost. Předběžně vyhlédnutý apartmánový hotel má ale na dnes (je sobota!) všechny apartmánky plné, takže abychom se aspoň přibližně udrželi v rozpočtovém limitu, končíme nakonec v jednom hotýlku, který sice nabízí z balkónu výhled na Mavrovské jezero, ale žádné dveře v pokoji nejdou pořádně zavřít a voda teče buď vařící, a nebo studená, ale nic mezi.

Hotelová restaurace je navíc zavřená, protože prý už je po sezóně, takže na večeři si nakonec musíme dojet do některé z restaurací u brány parku. Usadíme se v podniku, kde sice mají jídelní lístek přeložený do angličtiny, ale jen některá slova, takže vybíráme spíš náhodně. Honza má nakonec grilovaná žebírka a já grilovanou vepřovou kýtu a oba jsme nadmíru spokojení (tedy až na to, že obědváme ve čtyři odpoledne).

Potopený kostel na suchu

Během zbytku odpoledne podnikneme ještě kratičký autovýlet podél břehu jezera, a to ke kostelu sv. Mikuláše v Mavrovu. Tenhle kostelík z 19. století byl v 50. letech 20. století zatopen, když Makedonci postavili hráz a začali napouštět umělé Mavrovské jezero. Poslední léta jsou ale velmi suchá, takže dříve polozatopený kostelíček si dnes trůní zcela bezpečně na suchém břehu, pěkných pár desítek metrů od vody.

Pak už se definitivně zavřeme v hotelovém pokoji, abychom si trochu odpočali po náročném dni v horách a připravili se na den zítřejší, kdy toho sice neplánujeme tolik nachodit, ale chceme přejet až na jihovýchodní cíp Severní Makedonie, k jezeru Ochrid.

Výhled z pokoje

keyboard_arrow_leftPátek třináctého

Od jezera k jezerukeyboard_arrow_right