Pátek třináctého
|
|
Hedvika, 13. 9. 2019
Kupodivu nás ráno nebudí muezzin, ten před svítáním nevstává, ale bimbání zvonu katolického kostela o šesté ranní. Snídaně má být v hotelové restauraci už od sedmi, ale tou dobou si samozřejmě netroufáme se tam ani ukázat. Když ale dorazíme po půl osmé, vrchní už je na nás připraven a předhodí nám nachystané talíře s rostbífem a sýrem. Pak už jen opět sbalíme svých pět švestek, naskáčeme do auta a vyrážíme - dneska opatrně, protože máme kapku nešťastné datum.
Navigaci už máme natrénovanou: dokud jsme v hotelu u wifi, Honza nechá Google mapy v mobilu vyhledat trasu, a pak už nevadí, když data ztratíme, mobil nás naviguje i tak. V posledních dnech ale v Honzově mobilu trochu stávkuje příjem GPS signálu, takže sice víme, kudy má vést trasa, ale nevíme, kde jsme my. Když tedy dneska kličkujeme jednosměrnými úzkými uličkami Prizrene, navigace odmítá navigovat a Honza kromě řízení stihne ještě klikat na nejrůznější mobilová tlačítka a nezřízeně u toho nadávat. Jakmile ale vyjedeme za město, ukáže se, že je nám osud nakloněn, GPSka poslušně chytne signál a my kličkujeme zakroucenou silnicí přes pohoří Šar do Severní Makedonie.
Přechod hranic nám tentokrát zabere kolem dvaceti minut, poskakujeme ve frontě asi deseti aut, zpírá se do nás sluníčko, ale poslušně čekáme, co pasováci a celníci nejdřív na té kosovské, a pak na makedonské straně vymyslí. Všem zapřisáhlým odpůrcům Evropské unie rozhodně doporučuji studijní cestu na Balkán, kde se člověk co dvě stě kilometrů zasekne, protože tam narazí na nějaké další zatracené hranice. Severní Makedonie nám navíc komplikuje život i tím, že se v ní neplatí eurem, ale makedonským denárem, a na hranici ani v blízkém okolí není žádná možnost si denáry ani vyzvednout, ani vyměnit. Pokračujeme tedy nevybaveni místní měnou a doufáme, že dálniční poplatky tu bude možné platit kartou a že se k denárům nakonec přece jen nějak dostaneme.
Dřív než dálniční mýto nám ale vstoupí do cesty naše dnešní první (a jediná) cestovní zastávka: kaňon. Cedule k němu navádějí už z dálnice - přece jen, je to jedna z hlavních přírodních zajímavostí v okolí Skopje - a pak už stačí jen trefit tu správnou příjezdovou cestu. Bohužel, nějak ji napoprvé přehlédnu, a když mi to dojde, zašlápnu brzdu tak prudce, že se spustí ABS a málem nám zezadu skočí do kufru offroad. Chlapík není moc rád, ubrzdil to na poslední chvíli (to byla řádná klika pro oba, ale pro nás větší), takže si na mě zatroubí. Sorry... Není rád ani Honza, který mi obratem ruky vynadá, že jsem nám málem zrušila auto a s ním i celou dovolenou. Víte, chlapi mají tu obrovskou výhodu, že oni za volantem nikdy chyby nedělají, a když už náhodou na nějakou dojde, hned vědí, ČÍ chyba to vlastně byla. Já už napodruhé odbočku trefím a můžeme tak pokračovat v našem výletu.
Ve skalnaté průrvě Matka na řece Treska (neptejte se mě...) postavili Makedonci přehradu a malou elektrárnu. Vedlejší efektem pak bylo, že řeka, která byla dřív jen větší potok, vytvořila mezi strmými skalními stěnami podlouhlé jezero - a o turistickou zajímavost bylo postaráno. Do kaňonu Matka jezdí jak domácí ze Skopje na odpolední nebo víkendové výlety, tak zahraniční poznávací zájezdy po Severní Makedonii, po Balkáně, po Evropě... My máme štěstí, na parkovišti vydrápneme jedno z posledních míst, a pěšky pokračujeme po pěšině podél řeky, kolem hráze a k lodičkám. Chtěli bychom totiž na půlhodinovou lodní vyjížďku, ale nevíme, jak často loďky jezdí, a jak se tady na nás budou tvářit, když nemáme ty zatracené makedonské šušně. Chlapík je ale na eura zvyklý a lodička nám jede za dvě minuty (skoro se mi nechce věřit, že nás makedonský pánbůh má tak rád!). Z loďky vidíme, jak se cestička pod skalami táhne podél celého kaňonu, jak po jezeře několik nadšenců pádluje na kajaku, jak se teď před polednem začínají pomalu usazovat lidi na terase restaurace nad řekou - a jak nám zatraceně přeje počasí, protože obloha je dneska opět úplně modrá. Po lodním výletu pokračujeme ještě kousek pěšky do hloubi kaňonu, míříme tam pro svoji první makedonskou kešku, ale jakmile ji ulovíme, vracíme ze zpátky, protože cestou jednak zakopáváme o páry, které si s kaňonem pořizují romantická selfíčka, a druhak na nás jde trochu hlad.
Na terase restaurace nad řekou už sedí skupina Číňanů a další dva dlouhé stoly jsou rezervované, pravděpodobně pro další autobusy. My se ale vejdeme k malému stolu v rohu, a když vrchnímu řekneme, že bychom si rádi dali něco malého k obědu, navrhne, jestli nechceme zakombinovat nějaké předkrmy: třeba šopský salát, pečený kozí sýr, domácí ajvar a chléb. Ale my nemáme denáry, jak se budete tvářit na eura nebo platební karty? Úplně v pohodě. Uff... Uzobáváme tedy ode všeho trochu a musíme uznat, že taková ochutnávka byl moc dobrý nápad.
A propos, nemohu si ušetřit vzdělávací vsuvku ohledně šopského salátu. Šopi jsou horalé žijící na trojmezí Bulharska, Řecka a Severní Makedonie (dodnes jich tam pár přežívá, ale ne moc). Šopský salát se tedy jmenuje po nich, ale oni ho nevymysleli a zřejmě ani nikdy nejedli. Vymyslel ho kuchař jednoho hotelu blízko bulharské Varny někdy v 50. letech, když potřeboval hostům naservírovat nějaké "tradiční" a "lokální" jídlo. Šopák se chytil a vyrazil na natolik vítězné tažení Evropou, že se v současné době Bulhaři, Řekové a Makedonci přou, či kulturní dědictví to vlastně je.
Když lehce poobědváme, vracíme se k autu a čeká nás poslední dnešní úsek, asi půlhodinová cesta do Tetova. Tentokrát nechávám řídit Honzu, ten je v balkánském městském provozu přece jen ostřílenější. Teprve teď taky potkáváme dvě dálniční mýtné brány, už z dálky vyhlížíme označení těch budek, které budou brát platební karty, ale infocedulka má skutečně velkost přibližně rovnou platební kartě, takže ji vždycky zahlédneme až na poslední chvíli. Honza naštěstí vždycky hbitým manévrem pošle auto tím správným směrem.
Padesátitisícové Tetovo má, ač na makedonské straně, velmi kosovský charakter. Proudy aut jsou všudypřítomné a místní s nimi zacházejí, jako kdyby chodili pěšky: netrápí se nějakým používáním blinkrů nebo řazením do jízdních pruhů. Prostě se všichni tak nějak plynule posouvají směrem, kterým chtějí jet, a věří, že se tam všichni nějak vejdou. Což je třeba na kruhových objezdech naprosto surreálný zážitek. Honza za volantem už ani nenadává, už jenom zhuboka dýchá a snaží se plynout s davem ostatních aut. Naštěstí po Tetovu nejedeme zas tak daleko, po asi dvou kilometrech cukání v zácpě zahýbáme na hotelové parkoviště. Na autě ani škrábnutí. To nad námi zase osud držel ochrannou ruku.
Na pokoji nejdřív vyhlašujeme odpolední klid - musíme si trochu zahojit nervy z toho silničního provozu. Až k večeru se vydáváme na procházku do starého města (a cestou musíme vybrat ty zatracené MKD-peníze!). Tetovo bylo dlouho součástí Osmanské říše, do dneška však z té doby zbylo jen málo, vlastně jen starý hammám (tedy: turecké lázně) z 15. století, který je dnes předělán na galerii, a na druhém břehu řeky pak stejně stará mešita, která je divná hned z několika důvodů: jednak nemá kopuli a jednak namíto toho, aby ji zvnějšku hezky kachlíkově obložili, jak se to tak s mešitami dělá, tak na ni prostě ty velké kachle namalovali. Mimochodem, zdá se, že v Tetovu berou islám o dost vážněji než třeba v kosovské Prizreni: asi tak každá desátá ženská, kterou na ulici potkáme, má na hlavě šátek. Populace Tetova je totiž asi ze tří čtvrtin albánská, a tedy muslimská, což je v Severní Makedonii dost neobvyklé, v celostátním průmětu ty tři čtvrtiny totiž tvoří pravoslavní křesťani.
S prohlídkou starého města jsme hotovi raz dva, naproti hammámu si ještě dopřejeme jednu odpolední kávu a v rámci diskuse, kam se vypravíme na večeři, zjistíme, že nejvíc doporučovanou restauraci máme přímo ve svém vlastním hotelu. No není to klika? Skončíme tedy tam - a znovu se ukazuje, že na turisty tu nejsou moc zařízení. Copak jídlo, to vybíráme podle obrázků - oba máme zapečené těstoviny. Ale pití se snažíme mladičkému číšníkovi nějak vysvětlit anglicky - a jemu z toho jde, chudákovi, dost hlava kolem. Honza chce "beer", to kluk asi vzdáleně chápe a nabídne Skopsko, což zní velmi pivně a Honza to odsouhlasí. Se mnou je to horší, já chci "glas of wine". Na to musí přijít i kolegyně servírka. Na "čaša vino" se nakonec domluvíme, největší problém máme rozlišit "červené" a "chardonnay", ale nakonec dostanu dvě deci výborného makedonského cabernet sauvignonu, takže i tohle má šťastný konec.
Tak mi přijde, že na to, že je dnes pátek třináctého, měli jsme štěstí tolikrát, že bychom ho snad mohli rozdávat. Doufám, že se na nás osud nenapřáhne v sobotu čtrnáctého.
RSS