Křížem krážem Kosovem
|
|
Honza, 12. 9. 2019
Díky tomu, že jsme na noc pečlivě utěsnili okna a zapnuli klimatizaci, jsme strávili noc v příjemném chladu a blaženém tichu, nerušeném produkcí nevybouřených kosovanů (kosáků?), kteří vytrvale po celou noc sdělovali okolí svůj světonázor skrzevá tůrování motorů svých třicet let starých BMV a Mercedesů, jejichž děravé výfuky dokáže přehlušit jen albánský rap, linoucí se ze stereosouprav v jejich kufrech. Jojo, mládí.
Teprve když kosáci s ránem zalezou do svých hnízd, přichází náš čas, který zahajujeme jako obvykle v blízké kavárně. Hedvika si odvážně vybírá z jinak nečitelného jídelního lístku (zábavný fakt číslo 1: albánštině se skutečně nedá rozumět v mluvené ani psané formě, a to fakt ani malinko) jakési "Parisian kafé" a je za svou zpupnost potrestána něčím, co ani po důkladné chemicko-procesní analýze nedokážeme do detailu rozšifrovat. V šálku hraje hlavní roli skořice a - pravděpodobně - zdrclá smetana nebo jogurt, zatímco o přítomnosti kávy lze přinejmenším pochybovat. Nu, alespoň dortíky neměli špatné.
Poté, co se vymotáme z parkoviště (čiperný hlídač nás asertivně skásne o parkovné za další den, nedbaje našich chabých protestů, že jsme včera zaplatili za parkování přes noc - jeho argument "now is day, no?" je neotřesitelný) a následně i z města, naťukáme do navigací cestu k dalšímu dnešnímu cíli: Klášteru Dečani.
Tentokrát je bezpečnostní procedura ještě o něco přísnější než včera: Před vstupem do klášteru je vybudovaný KFOR checkpoint s betonovými zátarasy, obrněným transportérem a nápisy "Osádka palpostu je oprávněna použít zbraně". V roce 2004 nějací místní hrdinové vyhodili do vzduchu nebo jinak poničili na třicet ortodoxních kostelů, tak jsou od té doby kluci celkem opatrní.
Ve vstupní bráně se rozhodneme ještě rozhojnit svou sbírku ulovených geokeší. Této chvályhodné zábavě se sice poslední dobou už moc nevěnujeme, ale nutkání přidat si na seznam další odlovenou zemi nemůžeme odolat. Přiznám se, že jsem dost nervózní, když pod nosem vojenských hlídek zasunujeme do škvíry ve zdi podezřelou černou tubu, ale vzhledem k tomu, že mně nikdo neustřelil palici ani se mnou nevytřel nádvoří, to vypadá, že jsou tady na podobné exoty zvyklí.
Klášter samotný je ale v chvályhodně nevybuchlém stavu, všechno je opravené a fresková výzdoba hlavního kostela skutečně nádherná. Zatímco okukuju obrázky na stěnách, kterých je tu všude plno, pustí se Hedvika do odborné debaty s místním sympatickým a evidentně fundovaným průvodcem, kterého zpovídá dobrých dvacet minut (takže vlastně nevím, proč ten dnešní zápis mám psát ausgerechnet já?). Chvíli je na půl ucha poslouchám, ale když se ztratím v různých patriarších a synovcích otomanských pašů, radši se tiše vytratím ven; po kostele totiž krouží fousatý pop, který práská kníry a všelijak jinak dává najevo, jak se mu přítomnost turistů v těchto svatých místech hnusí. Přejeme mu pevné nervy, protože na cestě z kláštera míjíme právě přijíždějící autobus nacpaný Číňany - snad mu budou víc po chuti.
Pokračujeme dál, tentokrát do města Gjakova, kde má Hedvika zálusk na místní starý bazar. Oba ale cítíme v kostech, že tohle nebude žádná selanka: Parkování v kosovských městech je naprostý horror a peklo, ve srovnání s nímž je i pondělní ráno na Jižním městě rozverná kratochvíle. Ulice jsou prakticky bez výjimky úzké, přecpané záplavou aut a kdekoliv se dá jen trochu parkovat, už nějaké auto parkuje, ale spíš tři. Jediný možný trik je zastavit dostatečně daleko od cíle a zbytek dojít, ale jak daleko je dost daleko se mění v závislosti na velikosti města, dni v týdnu, momentální rozkopanosti místních komunikací a naší lenosti. Abych to neprotahoval, Gjakovo jsme nedali. Jen jednou jsem Hedviku odnavigoval z hlavního tahu za fatou morgánou volného parkovacího místa, ale vyústilo to jen ve spoustu troubení, couvání skrz několik jednosměrek a záchvat zuřivosti nějakého místního albánského geroje, který si ze všeho toho vzrušení divže neodpálil sebevražednou vestu. Necháváme Gjakovo Gjakovem, položku v itineráři rázně škrtáme a míříme vstříc dalším dobrodružstvím.
A dalším dobrodružstvím je... Vodopád! Ano, je mi trapné to přiznat, ale na této dovolené se ještě nikdo nevykoupal pod vodopádem, což je trestuhodné porušení tradic a vůbec pošlapání všeho, kvůli čemu se na cesty vydáváme. Na tabuli se skóre "Vodopády vykoupané" zkrátka trůní tlustá nula a dneska - prý - dušuje se Hedvika je příležitost to napravit.
Cesta k vodopádům Miruša je ale klikatá, a to doslova. Snažíme se k tomu mýtickému bodu na mapě, kam zdánlivě nevede žádná cesta, přiblížit od západu a od severu a od východoseverovýchodu... všechno marně. Vždycky nás zastaví konec asfaltu, který přechází v pěšinku, na kterou bych nevjel ani s rudlíkem, o autu nemluvě. Nakonec přece jen vykoumáme v mapě cestičku, která vypadá o vlásek tlustší než ty ostatní, a když u ní navíc objevíme papírovou ceduli s nápisem "Ujëvarat e Mirushës" (pamatujete si, co jsem to psal nahoře o albánštině?), je nám jasné, že máme napůl vyhráno.
Pravda, i tady končí asfalt, ale místo kamzičí strouhy pokračuje decentní šotolinkou, na kterou si přece jen troufneme vjet. A po zhruba pěti kilometrech drncání skutečně dorážíme k vymodlené Miruše, ale... do koupání se nám moc nechce: voda je studená a nevalná, vodopád je takový nedomrlec a navíc tu kolem dvou stánků s občerstvením posedává asi půltucet místňáků, které po chvíli doplní ještě kontingent pěti vojáků KFOR, takže bychom pro svou performanci jistě měli i vděčné publikum.
Chvíli ještě zvažuju vylézt po okolních skalkách na druhou plošinu k vodopádku o patro výš, ale nakonec nad tím mávnu rukou - ten výsledek by za to asi nestál a ještě bych si v roští zaprasil své hodobóžové džíny, které jsem si nevím proč ráno navlíkl. Sic transit gloria mundi. No, jak říká lidová moudrost - nehoň se za vodopádem, však se objeví jinej. Tak uvidíme.
Zbytek cesty utíká jako na drátkách. Záhy se naše silnička rozšíří na něco, co vypadá skoro jako dálnice - tedy jen do té doby, než potkáme krávu v protisměru. Po tomto blízkém setkání se třetím druhem poněkud zvolníme, ale i tak nám cesta pěkně ubíhá a co nevidět se proplétáme uličkami města Prizreň, které je naším dnešním cílem. Samozřejmě i tady nastane obvyklý taneček kolem parkování - byť nám před hotelem rezervovali místo, trefíme se do něj až napodruhé při opakovaném přiblížení bludištěm místních jednosměrek.
Posledním položkou na dnešním plánu je průzkum místní staré čtvrti - a stojí to docela za to. Narozdíl od vyloženě škaredého Peće má Prizreň téměř něco jako atmosféru a kamenné uličky starého bazaru, které se proplétají mezi mešitami a pravoslavnými kostelíky, působí vyloženě malebně. Hedvika s uznáním obdivuje místní architekturu a velmi slušně (na kosovský standard) opravené domy, já pošilhávám po místních slečnách, které jsou - ve statisticky vyloženě nepravděpodobném množství - fakt nadprůměrně hezké.
Duševní stravu završíme návštěvou místní pevnosti, ze které jsou pěkné výhledy na město i okolní hory, po stránce tělesné se pak zasytíme v místní kavárně, kde se po celodením půstu nacpeme sendviči a hamburgerem a zakončíme to pivem z místního pivovaru (zábavný fakt číslo 2: 96% Kosovců se označuje za muslimy, ale evidentně tu Proroka moc nežerou - alkohol se prodává a pije všude, v četných mešitách rozhodně není nijak nacpáno, a že by se někdo na ulici modlil, jsem nezaznamenal. Počet ženských v burce: 1ks. Počet ženských mladších šedesáti let v hidžábu: 0ks).
Takže ve večerním melodickém adhánu muezzinů slyším - krom obvyklého "lá iláha illá Lláh" - i poněkud zoufalý podtón "von nám sem nikdo nechodí". Což připočítávám Kosovu k dobru...
RSS