Kosovo
|
|
Hedvika, 11. 9. 2019
Ledva nás Bojanova maminka nacpe vaječným omeletami a francouzskými tousty, loučíme se s Tara Valley Eco Lounge, kde jsme strávili příjemné dva dny, a loučíme se také s Černou Horou. Cestou zpátky domů se do ní ještě plánujeme vrátit, ale to by mělo být k moři. Teď míříme udělat šestý zářez na naši mapu, a tím je Kosovo. Kosovo je taková země-nezemě. V roce 2008 tahle zemička vyhlásila nezávislost na Srbsku, pod které patřila, ale Srbové to nikdy nezkousli a dodnes berou Kosovo jako jeden ze svých srbských krajů. I mezinárodně je to takové na vážkách. Větší polovina zemí světa (například Česko) uznává Kosovo jako nezávislou zemi, menší polovina zemí ale považuje Kosovo jen za vzbouřený srbský region. Mezi ty státy, která Kosovo neuznávají, patří a) státy, které mají samy potíže s potenciálním odtržením některých kousků (například Řekové s jejich nešťastným Kyprem nebo Španělé s věčně nespokojenými Katalánci), b) Rusko, Čína a státy, které si to s těmihle dvěma nechtějí rozházet (protože v těchhle velmocích se myšlenky na nezávislost, nebo na názor obecně, obvykle neshledávají s velkým pochopením) a c) státy, kterým nejspíš asi jen tak ruplo v kouli (Slováci). Do Kosova se dá normálně bez problémů vycestovat, ale samozřejmě nevíme, co od Kosova a Kosovců můžeme čekat. Náš statut rozhodně nezlepšil ani náš pan prezident, který je od včerejška v Srbsku na oficiální návštěvě, hned společně s pozdravem tam plácnul, že Kosovo nemá rád, a nádavkem dal srbskému prezidentovi jako oficiální dar pistoli na Kosovce. Jsme tedy zvědaví, s jak moc otevřenou náručí nás Kosovo přivátá - ale jak vždycky v takových situacích říká Honza: Pojedeme tam a uvidíme.
Černohorská celnice je dobrých pět kilometrů od hraniční čáry, pak nás čekají nekonečné serpentiny zemí nikoho, překročení hranice poznáme akorát podle elektronické mapy a volantem kroutíme dalších aspoň pět kilometrů, než dorazíme na celnici kosovskou. Zatímco Honza vyřizuje pasové formality, já jdu koupit povinné ručení pro Modrou lišku. Kosovo totiž při svém polooficiálním statutu není členem mezinárodní dohody o povinném ručení a nechá si ho od každého turisty pěkně zaplatit extra, což v našem případě činí 15 EUR na dva týdny (to je nejkratší varianta, my tady tak dlouho rozhodně zůstat neplánujeme). U stánku pojišťovny se se mnou dají česky do řeči dva motorkáři z Hradce Králové - a jestli prý mají taky něco zaplatit. Když přijeli do Kosova ze Srbska, prý to bylo gratis. Jo, pánové, ony tady ty hranice fungují trocu zvláštně - asi bude lepší se zeptat. Pošlu je tedy ke stánku pojišťovny, a nic bych za to nedala, že je Kosovci skásnou taky. Mimochodem, jazyková vybavenost celníků jak na černohorské, tak na kosovské straně je zcela nulová, pánové jen ukazují, buď na nás (to znamená, že chtějí pasy), nebo na auto (to znamená, že chtějí techničák), nebo na naši peněženku (a to znamená, že máme klopit). Honza k tomu celkem trefně poznamená , že když tu někdo umí jazyky, asi neskončí jako celník na černohorsko-kosovské hranici.
Naše první cesta vede k Bílému vodopádu na řece Drina. Ten je jen asi deset kilometrů za hranicí, z hlavní silnice k němu vede příjezdová cesta a posledních pár set metrů je pěší procházka. Dojedeme tedy, kam až to jde, auto odstavíme na kraji příjezdové cesty, ale - ouha! Na jejím konci, kde chceme najít pěší stezku k vodopádu, je postavený obří oplocený hotelový resort s velkou zahradou, zahradní restaurací a patrovým parkovacím domem. Zaváhám, jestli vůbec máme zkoušet zahradu projít a stezku k vodopádu hledat někde za ní, ale Honza bez rozmýšlení uplatní strategii, která v těchhle případech vždycky funguje naprosto skvěle: nasadí výraz ruského miliardáře, kterému to tady celé patří. Sebevědomě vykročí přes trávník, zkontroluje, jestli je správně posekaný, okoukne čistotu vody v jezírku s kapry a u toho mě postrkuje před sebou, abychom se mohli za hotelem připojit na tu hledanou pěšinku přímo k vodopádu. Řeka Drina je tu spíš takový mohutnější potok, takže vodopád není žádná Niagara, nějakých dvacet metrů ale mít bude. Čekám, jestli Honza využije možnost vykoupání v tůňce pod vodopádem, ale s hotelovým komplexem za zády se mu do toho evidentně nechce, takže se akorát pokoukáme a vracíme se zase zpátky k autu.
Další naší zastávkou je vesnička Pečka Banja, lázeňské letovisko s termálním pramenem. To je vlastně to jediné, co o vesnici víme, takže zastavíme auto někde v místech, kde se dá tušit centrum, a jdeme pěšky obhlédnout situaci. Držíme se šipky Termal, která nás přivede do velkého komplexu budov, a jakmile najdeme místo připomínající recepci, ptáme se, jestli tady mají termání bazén. Dvě holky za pultíkem se sice hezky usmívají, ale angličtina je evidentně akorát přivádí do rozpaků, takže zavolají na pomoc dva sekuriťáky hlídající vstup. Trochu mě překvapuje, že by tu guardi měli mít lepší jazykové znalosti než recepční, ale hned jsem vyvedena z omylu - kluci jen umějí použít telefon! Někam tedy volají a nám začíná být jasné, že tady působíme trochu větší pozdvižení, než jsme měli v úmyslu. Zejména na Honzovi je znát, že by tu s chutí vůbec nebyl. A co teprve když v chodbě zahlédneme adresáta onoho telefonátu, v bílém plášti a se stetoskopem kolem krku. Jo, zavolali na nás doktora (koneckonců, jsme v lázních, že). "Amerikanci," utrousí koutkem úst směrem k němu holčina za recepčním pultem. Honza se definitivně uklidí do kouta a tváří se, že tu blonďatou ženskou, co tu dělá ostudu, nikdy neviděl. Já se tedy ujmu konverzace a ptám se, jestli zdejší termální pramen může využívat i veřejnost. Chlapík je samý úsměv. Samozřejmě, do termáního bazénu můžete. Není sice volně přístupný veřejnosti, my jsme soukromé sanatorium, ale buď se ubytujete v našem spa hotelu, nebo jednoduše zaplatíte vstup jen do termálního bazénu. Termální voda je sirná, minerální a má 44 stupňů. Ale termální bazény mají dámskou a pánskou část oddělenou, takže byste se nekoupali společně. Nad tím se trochu zamračíme, takže doktůrek ještě obratem ruky nabídne, že nám mohou připravit i privátní lázeň pro dva, to by ale bylo dražší, celkem 6 euro. Nad tím, přiznám se, trochu zaváhám, ale Honza na teplou koupel v obyčejné vaně prý zrovna nemá chuť, takže vrtíme hlavou. V tom případě, povídá pan doktor, vám doporučuji aspoň navštívit v lázeňském parku vyvěračku. A kdybyste chtěli termální vodu aspoň maličko vyzkoušet, tak za naším sanatoriem vytéká přebytečná termální voda do strouhy, můžete si aspoň namočit nohy, mrkne na nás a přívětivě se s námi rozloučí. Lázeňský park je zatím ve výstavbě, takže místo mezi zastříženými trávníky a keři procházíme spíš staveništěm. I vyvěračka samotná je spíš technický vrt než prezentace pro lázeňské hosty. Podobně je na tom termální strouha - vybetonované korýtko je od předchozích návštěvníků samý plastový pytlík a kelímek, takže nohy tam sice strčíme, ale moc požitek to není. Zdá se, že tahle země je ještě trochu moc mladá na to, aby se snažila o cosi jako podporu turismu. Ale za takové dva, tři roky - nenechte si ujít! Spa hotel Onix, Pečka Banja, Kosovo - bude to trhák!
Pak už se vypravujeme na poslední úsek naší dnešní cesty, chceme dojet po podhorského města Peć. Peć má asi padesát tisíc lidí, takže to není žádná vesnice. Bohužel tomu množství lidí neodpovídá infrasktruktura: silnice jsou úzké, přeplněné auty, místní navíc vyznávají takový hodně balkánský způsob řízení, a je v podstatě nemožné kdekoli zaparkovat. Po asi čtvrthodině poskakování totálně ucpaným městským centrem, kde jsme chtěli někde zastavit na kávu, Honza jednoznačně zavelí směrem k hotelu, který slibuje soukromé parkoviště. Prokličkujeme tedy pro jednosměrky, kde já vyskočím do hotelové recepce a Honza zatím poskakuje autem kousek na chodník, kousek dopředu, kousek dozadu - podle toho, odkud se na něj zrovna tlačí další auto. Naštěstí slečna recepční vyběhne z recepce společně se mnou a nasměruje nás na parking ve dvoře jen o pár desítek metrů dál. Uff, auto už tedy bydlení má, teď se jdeme ubytovat my. Máme hezký pokojík v prvním patře s velkou postelí, teplou sprchou a stabilní wifi - a nic víc vlastně nepotřebujeme. Chvíli jen odpočíváme a vzpamatováváme se z přesunu. Odpoledne se ale konečně odhodláme vyrazit znovu do rušného města. Třeba nám Peć kromě dopravních zácp ukáže i svoji přívětivější tvář.
Začínáme v jednom café-baru, kde bychom si rádi dali nějaký drink. Řídit už nemusíme, takže se zaměříme na kokteljový lístek. Když si mezi všemi nabízenými koktejly pečlivě vybereme sangrii, vrchní nám oznámí, že mají jen mojito. Tady tedy Peć taky moc neskóruje - ale lepší mojito než nic. Pak zamíříme k nejvýznamější kulturní památce, kterou tu mají: do Pećského kláštěra. Tahle stavba je na seznamu světového kulturního dědictví Unesco (jeden Unesco zářez už na Balkáně máme, národní park Durmitor), jenže Pećský klášter je na speciálním seznamu tzv. ohrožených památek. Kláštěr je totiž srbský, ale po osamostatnění Kosova prostě zůstal mimo Srbsko. 99 procent obyvatel Kosova jsou Albánci, tedy muslimové, a klášter je srbský, tedy pravoslavný, a jeden nikdy neví, co by se mu tady mohlo stát. Ještě donedávna hlídaly klášter mezinárodní vojenské síly KFOR. Docela jsem se těšila, že uvidím opravdickou mezinárodní vojenskou sílu, ale před dvěma lety předali vojáci hlídání kláštera kosovské policii, no a za ty zas tak zajímavý pohled není. (Mimochodem, KFOR tu pořád působí, občas tu potkáváme jejich vojenská auta, ale holt už asi mají jiné cíle než hlídat kláštery). Kosovský policista si tedy před vstupem do kláštěrního areálu zkontroluje naše pasy, zavolá dovnitř jeptiškám, že posílá dovnitř pěšky dva Čechy, a my můžeme vyrazit na návštevu. Na té nás jednak doprovází pouliční pes, kterého Honza zase někde nabalil cestou, a druhak si všimneme, jaký je tu neuvěřitelný klid, narozdíl od toho všudypřítomného hrčení motorů a kvílení brzd a houkání klaksonů tam venku v pećských ulicích. Na prohlídku kláštera dostaneme audioprůvodce, ale tu spoustu informací, kterou nás zahrne, si stejně nepamatujeme, takže si spíš jen prohlížíme stařičké fresky ze 14. století, jeptišky v černém, které tiše proplouvají klášterní zahradou, a moutnou sedmisetletou moruši, která areálu vévodí. Klídek, pohoda. Ani se nám zpátku do rušného centra moc nechce.
Nakonec se tam ale vypravíme a zabrzdíme v jedné pizerii, kde si dáme k večeři pizzu a zapíjíme ji místním pivem Birra Peja. Pizza i pivo jsou moc dobré, obsluhuje nás navíc mladíček, který mluví slušně anglicky, a svými móresy zřejmě čerstvě z hotelové školy se přímo překonává. Když ale tak přemýšlíme, jaký dojem máme z Kosova - tedy aspoň z těch šesti hodin, co tu jsme - je trochu zvláštní. Na jedné straně luxusní novostavby (viz hotelový resort pod Bílým vodopádem nebo Spa hotel Onix), na druhé straně bída a špína. Kosovci mají k veřejnému prostoru dost jednoznačný přístup: co není moje, o to se nestarám. Nablýskané výlohy lepších restaurací často lemují hromady odpadků. Novostavby soukromých vil doprovází stavební suť, kterou se prostě nikdo nenamáhal odvézt. Zítra se chystáme navštívit několik dalších kosovských měst, tak jsme zvědaví, jaká překvapení nám tahle země-nezemě ještě připraví.
RSS