Opět na túře
|
|
Hedvika, 10. 9. 2019
Ráno se začneme kolem osmé šmrdolit na zahradě před chatkou, protože na osmou máme objednanou snídani. Bojan, majitel chatiček, nám ale přijde říct, že snídaně bude mít trochu zpoždění (což je celkem pochopitelné, protože rodina má kromě nás na starosti ještě dvě krávy, deset prasnic a sedmdesát selat, o rostlinné výrobě nemluvě). Když ale začnou nosit na stůl, stojí to za to. Bojanovi a mamince to vydá na tři cesty z jejich obytného domu k nám do zahrady, než nám to všechno do zahradního altánku nanosí. Zíráme na ta kvanta. "Vy cizinci si vždycky jen tak zobnete," povídá Bojan, "to my Čerhonorci jíme pořádně!" Navíc, zdůvodňuje to, mají letos v tomhle chatičkovém hotýlku první sezónu a maminka ještě nemá tak úplně v oku, kolik se toho do hostů vejde, tak toho vaří radši víc. Ani nebudu vyjmenovávat, co všechno se před námi na stole objeví - radši se rovnou podívejte na fotku (tohle je porce pro dva - a ano, ty bochánky jsou fritované).
Ze zbytků, které po nás u snídaně zbydou, nám Bojan ještě nabídne něco s sebou na túru, což využíváme. Když mu ale prozradíme, že chceme na trek vyrazit do národního parku Biogradská Gora, trochu ohrnuje nos. Jo, v Žabljaku, tam prý jsou túry! Jejich Černé jezero třeba! Tam mají nad jezerem pořádný hory! To tady u nás jen ty zatracený stromy... Nenecháme se ale odradit, naskakujeme do auta a jedeme k Biogradskému jezeru. To je sice opravdu spíš takový rybník v bukovém lese, navíc trochu vyschlý, my ale u něj nekončíme, nýbrž naopak začínáme. Naším cílem je vyhlídka Bendovac, že které je možné pozorovat jezero a okolní kopce z výšky skoro osmnácti set metrů. To ale znamená, že těch dosud zbývajících 750 výškových metrů musíme hezky pěšky vylézt. Asi třetina cesty vede po lesní silnici, po které někteří línější návštěvníci skutečně jezí autem, i když my bychom našemu autu nikdy nic takového neprovedli. Druhá část cesty pak vede příkrou lesní cestičkou - tam se docela zafuníme (aspoň já tedy). A v poslední třetině se výstup poklopí skoro do roviny a my procházíme horskými loukami ne nepodobnými těm v Alpách.
Před závěrečným výšvihem na vyhlídkové plato se nám postaví do cesty katun. Katun je černohorský výraz určený původně pro horskou pastvinu, a postupem času taky pro hospodářskou budovu, kde přes léto žil pastýř s rodinou a kde se vyráběly sýry. Dneska se ale slovo katun používá vlastně výhradně pro horské hotýlky a hospůdky. Zkrátka něco jako když hledáte v Praze kolibu - ovce tam rozhodně nenajdete, spíš vám tam připraví živáňskou. Z katunu Janketic už nás na dálku ze zápraží anglicky zdraví slečna, ptá se, jak se máme, odkud jsme a kam jdeme, a jak se tam dáme do řeči, nakonec si na tom zápraží sedneme ke stolku na pivo. Pozorujeme, jak stejně srdečně zdraví další a další příchozí - koneckonců, kadý je vlastně potenciální host - a kromě angličtiny si dokáže plynně povyprávět taky francouzsky, a to tak zručně, že se nevydržím nezeptat: Kde se to naučila? Jednoduché vysvětlení. Po střední škole, kterou vstudovala doma v Černé Hoře, odešla na univerzitu studovat turismus do Švýcarska. Francouzština tam byla komunikační jayk a angličtina byla povinná. A co jí tedy pak přivedlo zpátky do katunu v horách? V tom má holka jasno: Moje místo je tady. Mno, tak to jí držíme palce. Ubytování v dřevěných chatičkách, které tu provozuje, je dosažitelné buď z nádraží v Mojkovaci pětihodinovou pěší túrou (převýšení bratru 900 metrů), nebo hodinovou jídou autem, ale to musí být teréňák.
Zbývá nám posledních pár kroků na vyhlídkovou plošinu Bendovac, kam se vydrápeme - a žasneme. Z vyhlídky je totiž vidět nejen dolů na jezero a na kopce Biogradské Gory, ale taky na celý masiv Durmitoru, vzdálený možná 50 km. Vidíme nejvyšší vrchol Černé Hory Bobotov Kuk, vidíme Crvenou Gredu, o jejíž zdolání jsme se předevčírem (marně) pokoušeli, a další a další zubaté skalnaté kopce, které se táhnou od obzoru k obzoru. Obloha je navíc šmolková, s pár bílými beránky, takže to bereme jako náhradu za ten předvčerejší propršený trek a kocháme se a kocháme. Z vyhlídky scházíme na druhou stranu, kolem vrcholu se totiž dá obejít krátké kolečko, tam ale narážíme na dřevěnou branku přes cestu s prkennou cedulí PRIVATE. Pro belgickou rodinu jdoucí pár kroků před námi je to konečná - co je soukromé, je nedotknutelné. Ne tak pro Honzu. Při podrobnějším studiu prkenné cedulí zjistí, že je tam menším písmem nezkušenou rukou připsáno taky DONT TUCH, což si překládáme jako nedotýkat se, a navíc ještě nápis NERAZDVAJATI OGRADU, takže ogradu nerozebíráme, ale obcházíme a pokračujeme v cestě - a váhaví Belgičani se po chvilce přidají taky. Dolů se sypeme a poznání rychleji než nahoru, a když jsme znovu u auta, to se blíží třetí odpolední, jsme konečně po obří snídani dostatečně vyhládlí, aby se do nás vešla sbalená svačina.
Do chatičky se nám zatím nechce, takže obrátíme auto druhým směrem a jedeme do městečka Kolašin, horského letoviska, kam se jezdí v zimě na lyže a teď v létě - no, teď se tam vlastně moc nejezdí. Projdeme se po náměstí, po pěší zóně, užijeme si trochu výhledů na okolní kopce a nakonec si v jedné kavárně sedneme na caffé latté (už podruhé se nám stalo, že nám ho naservírovali v buclaté koktejlové sklence a s brčkem) a na něco sladkého. A pak už kličkujeme po horských silničkách zase zpátky k našemu bydlení u řeky. A propos, u řeky! Večer se skutečně pokusíme k řece Taře dojít, ale dá nám to víc práce než jsme čekali, protože pobřeží je rozkouskováno na parcely a zahrádky. Jediný přístup najdeme přes jakési rumiště, ale k vodě se nakonec dostaneme a Honza vítězoslavně vleze do řeky aspoň po kotníky - o moc víc to hloubka vody stejně neumožňuje. Asi bychom si na té dovolené měli konečně najít nějaké místo na opravdické vykoupání...
Večeři dnes rezolutně odmítáme, nejspíš ještě trochu trávíme tu včerejší, takže pojíme něco málo z vlastních zásob a pomalu se začneme připravovat na balení a přesun. Chceme ho podniknout dřív, než nás Bojanova maminka vykrmí na jateční velikost, uřízne nám kýty a usuší je na pršut.
RSS