Trochu poznávání, trochu odpočinku
|
|
Hedvika, 9. 9. 2019
S kempem v Žablajku se loučíme za mírného mrholení, silného větru - a duhy. A míříme do města. Nejdřív nás totiž čeká nějaké zařizování. Auto parkujeme na náměstíčku, kde vyškrábneme o půl osmé ranní poslední parkovací místo, a jdeme do supermarketu (totální nostalgie: mlíka tady prodávají v pytlíku!), kde si pořídíme do auta nějakou vodu na pití a nějaká cestovní piva pro případ ztroskotání mimo civilizaci. To už se ale blíží osmá a my namíříme do podniku Durmitor Inn.
Tam jsme včera večeřeli a příjemně nás překvapili jak řemeslnými pivy a výborným grilovaným pstruhem, tak nabídkou snídaně, která sestává z vajíček, ovčího sýra, sušené šunky, domácího chleba, domácí marmelády a tak. Celí natěšení jsme se už včera ptali vrchního, kdy na tu dobrotu můžeme ráno přijít, a řekl, že otevírají o osmé (na dveřích sice mají otevírací dobu od 7:30, ale tady na Balkáně se hodiny neberou zas tak moc vážně). O osmé tedy kroužíme mlsně kolem zavřené restaurace. Asi po dvou minutách nás z okna v podkroví zpozoruje asi-majitel, ptáme se tedy, zda budou otvírat. Až v osm, houkne na nás z ložnice. Okatě ukážeme na hodinky. Fajn. Chlapík se sesype z podkroví, odemkne dveře do lokálu, rozsvítí, dokonce muziku pustí a povídá: "Tak, a můžu vám nabídnout kafe!" Nenene, kvůli kafi tu nejsme, my jdeme na tu úžasnou snídani, kterou tu reklamujete. Asi-majitel trochu povadne: hmmm, kuchyně je ale zavřená, to bude ještě chvíli trvat, než kuchař dorazí... Smutně se tedy otáčíme na patě, vracíme se k náměstí a cestou zapadneme do náhodného podniku, kde Honzova míchaná vajíčka usmaží na placku a kafe s mlékem servírují v podobě hrnek turka + hrnek mléka. Na snídaňové extempore se tedy snažíme co nejrychleji zapomenout a Černé Hoře připisujeme mínus jeden bod.
Na parkovišti na náměstí se zatím projevilo, že Černohorci se nenechají nijak omezit faktem, že parkoviště je už plné, a parkují všude okolo - mezi zaparkovanými auty, za zaparkovanými auty, v příjezdových a odjezdových cestách... V současné situaci budeme k vyndání auta ven na silnici nejspíš potřebovat jeřáb. Nebo teleport. To je ale až náš budoucí problém - stávájící spočívá v tom, že v krámku Černohorského Telekomu chceme SIM kartu s daty, a to takovou, aby s ní šlo internetit i v sousedních zemích. Máte datovou SIMku?, ptá se Honza. Ano. A lze ta data využívat třeba i v Albáníí? Ne. Chvíli se snažíme slečnu na pultem přesvědčit, že balkánské země před dvěma měsíci uzavřely dohodu o společné regulaci roamingových poplatků, a ta se vztahuje i na data, ale její NE je denifitivní. Zkusíme tedy zatáhnout za jiný konec: Budeme se během dovolené pohybovat po čtyřech různých zemích a rádi bychom měli internet ve všech. Co nám doporučíte? Agentka je překvapivě rychlá: Zůstávejte v hotelech s wifinou! Černá Hora mínus dva body a my jdeme vyparkovávat auto.
Honza na parkovacím místě chvíli cuká autem tam z zpátky, vzadu mu hrozící kolizi oznamuje pískací čidlo a vepředu já, ale už už to vypadá, že by auto mohl vyviklat ven, nebýt příjezdu černohorské policie v terénní Ladě, která je tak otřískaná, že jsou její řidiči nepochybně všeho schopní, a která se chce upíchnout těsně za nás. Naštěstí když vidí středoveropana, dosud nepřivyklého balkánskému parkování, poslušně uhnou a my můžeme vyjet.
Adrenalin ale ještě nekončí. Míříme totiž na parkoviště pod kopcem Čurevac, který má asi šestnáct set metrů a ze kterého je hezký výhled do kaňonu řeky Tary. Tara kaňon je nejhlubší říční údolí v Evropě, má hloubku kolem 1300 metrů, a protože procházka na Čurevac má z toho návštěvnického parkoviště jen asi kilometr a protože se na kopci dají pořídit úžo selfíčka s kaňonem, každý návštěvník národního parku Durmitor samozřejmě chce právě sem. Ze Žabljaku vede na parking asi sedmikilometrová silnice, která je - až na právě opravovanou pasáž přímo ve městě - celá asfaltová, ale bohužel široká jen na jedno auto. Výjezd tedy zabere asi čtvrthodinu a koušeme si u něj nehty, abychom toho nepotkali moc v protisměru, což se skutečně za celou dobu povede jen asi třikrát.
Procházka na Čurevac je pohodová a vede skoro po rovině, za dvacet minut jsme na vyhlídce. Tyrkysová řeka stulená kdesi na dně mezi horami skoro není vidět, i když se právě v těchhle místech jedná už o celkem úctyhodný tok široký nějakých dvacet, pětadvacet metrů. Chvíli se kocháme, a než nás doženou z parkoviště celé zájezdy turistů, stihneme ještě najít naši první - a asi i jedinou - černohorskou kešku. Cestou zpátky se dáme do řeči s německým manželským párem odněkud od Výmaru. Ví bůh, proč jsme se zapovídali zrovna s nimi. Honza tvrdí, že jsem si od nich chtěla nechat pochválit němčinu - což se nakonec skutečně stalo - ale já si myslím, že jsem si tu zkrátka chtěla s někým popovídat. Domorodci jsou vůči angličtině dost imunní, trvají na masa-bob česko-slovensko-rusko-chorvatské hatmatilce, která je pro ně srozumitelnější, ale já vykřikování vybraných slov, která by při troše štěstí snad měla být mezinároně pochopitelná, fakt nemám ráda, takže mi souvislé věty v němčině dělaly moc dobře. Němci zmiňovali, že jsou tedy na tom ohledně dorozumění ještě hůř než my, protože oni mluví jen německy, anglicky vůbec, a německy nemluví v Černé Hoře už vůbec nikdo. Chlapík vyjádřil přesvědčení, že se tu ten turistický ruch snad taky jednou pořádně rozvine - což je nepochybně pravda, akorát je možná otazné, jak moc je to dobře.
Do auta naskakujeme kolem jedenácté a chystáme se na dnešní, nepříliš ambciózní, přesun do asi 80 km vzdáleného Mojkovace, brány národního parku Biogradska Gora. Cestou dvakrát zastavujeme: Napoprvé u mostu přes řeku Taru. Mohutná betonová konstrukce je z roku 1940, kdy se ještě mosty stavěly monumentální a krásné, a nad řekou se klene ve výšce 170 m, takže jsou odsud úžasné výhledy. Tady už se každopádně turistický ruch rozvinul, takže kromě raftů pod mostem (mimochodem, Tara není zas tak svižná a hoši musí v raftech dost máknout, aby vůbec jeli dopředu) se tu dají pozorovat i čtyři různé zip lines, kterými se můžete svézt přes kaňon zavěšení na laně. Vůbec nejzajímavější je záchranná akce, když se jedna turistka na laně zasekne a zůstane v té stosedmdesátimetrové výšce viset, nejede jí to ani tam ani zpět a organizátor pro ni musí na laně dojet sám a dostrkat ji do cílové stanice. Něco mi říká, že paní bude chtít vrátit jízdné.
Druhou zastávku pak děláme na místě daleko klidnějším - v klášteře Dobrilovina. Celý areál kláštera je vlastně jen malá zahrada, budova konventu, kam se ale nesmí, protože tam stále žijí jeptišky, a malý kostelík. Kostelík se dá prohlédnout a uvnitř jsou na zdech fresky ze 17. století. Než mi dovolí vstoupit, musím si ale přes kalhoty ještě obléknout sukni (těch tady jeptišky mají na půjčení celou hromadu, asi kdyby přijel zájezd) - celý areál je totiž pravoslavný a ti jsou na tohle hrozně přísní (vzpomínám si, že v pravoslavných klášterech v řecké Meteoře to fungovalo stejně). Zajmavé taky je, že pravoslavný kláštěr tu byl postaven v době, kdy celé území patřilo Osmanské říši, takže na tuhle křesťanskou výspu muselo být od sultána zvláštní povolení. Ani tak to soužití s Turky ale nebylo ideální a klášter byl během své existence několikrát vypálen. Naposledy během 1. světové války, to už za to ale Turci nemohli, to se o to postaralo Rakousko-Uhersko (takže vlastně my).
Z Dobriloviny už to máme jen slabou půlhodinku do Mojkovace, přijíždíme kolem půl druhé odpolední a jedeme rovnou do hotelového komplexu Tara Valley Eco Lounge. To je honosný název pro dřevěné chatičky (na fotkách se jich zdály být celé přehršle, ale nakonec jsou v zahradě jen dvě), a v jedné z nich dneska spíme. Chatka je jen o fous větší než dvojpostel, kterou tu máme, navíc je jen skříň, noční stolek, velkoplošná televize a samozřejmě kompletně vybavená koupelna s obřími ručníky. Majitel nás přivítá společně s párem mladých Poláků, kteří budou dnes našimi sousedy v sousední chatičce, a rovnou nám nabídne, jestli si nechceme na místě objednat i večeři nebo snídani. Do města je to totiž přece jen asi dva kilometry cesty. Navíc vlastní shodou okolností taky farmu s kravami a ovcemi a jeho maminka prý výborně vaří. Ochotně nám ukáže obrázky toho, co můžeme večeřet a snídat, a my se okamžitě rozhodujeme, že za maminčinu polopenzi si rozhodně připlatíme.
Nastěhujeme se tedy do chatky, večeři objednáme na půl sedmou - to ale bude muset být venku v zahradním altánu, protože v chatičce je na jídlo málo místa - a přemýšlíme, co podniknout během odpoledne. A přijde na nás taková ta chvíle, která během dovolené přijde občas na každého: nechce se nám podnikat vůbec nic. Na to, že jsme na cestě teprve čtvrtý den, se to letos ozvalo překvapivě brzy, ale co už? Lenošíme tedy, dáváme si pořádnou sprchu, Honza chvíli dělá něco do práce (máme wifi!), já se snažím dostat auto z nejhoršího (bohužel se mi podaří jednolitý nástřik bahna spíš jen rozšmudlat na nepravidelné mazance), plánujeme další cestu - prostě se flákáme. Občas je to vlastně docela fajn.
P.S.: Maminka k večeři upeče obrovský sýrový burek přes celý kastrol - přes veškerou snahu se nám ho nepodaří spořádat.
RSS