Hurá do Žabljaku
|
|
Honza, 8. 9. 2019
Ráno vstáváme za kuropění a užíváme si, že máme pro sebe celý rozlehlý apartmán a nemusíme se pokradmu nasoukávat do spoďárů, abychom náhodou nevzbudili spolunocležníky. A protože k tomu všemu máme navíc i internet, bavíme se každý po svém - já se dovzdělávám vzrušujícím instruktážním videem o soustružení metrických závitů, Hedvika dělá... co já čerta vím, copak mám čas koukat co dělá Hedvika, když se koukám na tak napínavý videa?
Ledva oba dokončíme svou ranní mentální hygienu, posbíráme se a vyrazíme do města sehnat něco k snědku. Nějakou dobu bloudíme bezradně ulicemi - normálně vypadající kavárny mají v osm hodin ještě zavřeno; fungují jenom podniky, které zvnějšku vypadají jako kříženec herny, nonstop baru a hampejzu.
Nakonec přece jen nalezneme útulnou kavárnu, kde nás vyzbrojí kafem, které ještě podepřeme waflí (na doporučení vrchního si ji necháme dozdobit trojkombinací "nutela-banán-plazma", aniž by se nám tedy podařilo rozkódovat, jakouže plazmu tu k výrobě waflí používají) a takto posilněni jsme připravení vyrazit na další etapu naší cesty.
Modrá liška, do které cpeme všechny naše batohy, už tedy vypadá řádně unavená cestou. Včerejší šotolinová pasáž na rallye Nikšič ji tak vyzdobila blátem, že máme ze začátku problém najít dveře. Tiše doufáme, že dnešní silnice k ní bude milosrdnější.
A naše naděje nejsou zklamány: sedmdesátikilometrová cesta do národního parku Durmitor je sice plná krucánků a švingliček, ale po celou cestu ji zdobí poctivý asfalt v kvalitě téměř evropskounijní. Výhledy na okolní vápencové krpály jsou navíc skutečně magnificentní a tak nám cesta uteče cobydup.
Naším cílem je městečko s pozoruhodným jménem Žabljak. Podle různých reklam rozvěšených po okolních domech je nám jasné, že v téhle oblasti musíme být obezřetní, jinak nás ve chvíli nepozornosti spustí přes řeku po laně, ze kterého spadneme do raftu a nakonec nás přejedou terénní čtyřkolkou. My se ale nenecháme zlákat adrenalinovými zážitky, Žabljak víceméně projíždíme a brzdíme až dva kilometry za městem, v kempu s krásnými výhledy na okolní hory.
Ledva přijedeme, zdraví nás majitelka kempu zvučným "Ahoj". Naše pokusy o angličtinu odmávne s tím, že se přece budeme bavit normálně a skutečně se zdá, že s dorozuměním nebudou problémy, byť každý mluvíme trošku nějak jinak. Než se rozkoukáme, přistanou před námi dva panáky slivovice a na Hedvičinu chabou námitku, že je možná ještě trochu brzo, se jí dostane od přísedícího horala pokárání, že je naopak už příliš pozdě.
Raději se rychle vymluvíme, že se jdeme trochu projít do hor, protože kdo ví, jak by to s námi jinak dopadlo. Je kolem poledního, a tak by to ještě možná na nějakou tu túřičku dát mohlo.
Nejprve míříme k blízkému Černému jezeru, takto klenotu mezi místními horskými oky. Je skutečně průzračné a skutečně se v něm magnificentně zrcadlí kolemstojící horské štíty, ale taky je pět minut neuspěchané chůze od vesnice a na břehu má půjčovnu veslovacích loděk. Uděláme si tu tedy jen krátkou přestávku na oběd a vyrážíme dál a výš, protože Hedvika, důkladně informovaná z informačních brožur, prahne po skutečném alpsky velehorském prostředí.
Bohužel dříve než my se do alpsky velehorského prostředí dostali provozovatelé zájezdů na terénních čtyřkolkách. Naštěstí jsme žádnou ze skupin na těchhle uřvaných rádobydobrodružných vozítkách nepotkali osobně, ale lesní cesta je od nich tak beznadějně rozježděná a rozbahněná, že je pro pěšáka prakticky neprůchozí. Prodíráme se tedy kolemrostoucím houštím a hledáme, kde v něm nechal kanec díru.
Cestou uděláme krátkou odbočku k dalšímu horskému jezírku, ale když se z něj vyklube jen taková nedomrlá loužička, zarostlá rákosím a žabincem, tak ani nepřibržďujeme a míříme dál a výš. Díkybohu nakonec necháváme za sebou i čtyřkolkovou trať, a tak stoupáme po lesní pěšině k nebesům a už se těšíme na dechberoucí výhledy na to skutečně alpské prostředí.
Namísto toho se ale obloha zatahuje a z ní se spouští skutečně alpský liják. S gustem si nás vychutnává: v hustších pasážích lesa slábne, jen aby se do nás pořádně opřel ve chvíli, kdy procházíme hájkem rachitických modřínků a olysalých břízek. Při představě, jak nám tenhle alpský plavák proplachuje řitě, zatímco se pinožíme po holé skále, naše nadšení pro alpské prostředí uvadá a velíme k ústupu. Je pochopitelné, že jakmile uděláme čelem vzad, liják ustává a mezi mraky vysvitne slunko, ale tím se už my, jakožto zkušení horalé, nenecháme zmást a jistým krokem sestupujeme zpátky do údolí.
V kempu se svorně ubezpečujeme, že hory jsou stejně nejhezčí zespoda, a abychom si spravili reputaci, vydáváme se bez otálení na riskantní, bezmála kilometrovou tůru do blízké hospody, kde si neohroženě dáme pivo a já si to vyřídím s jedním grilovaným pstruhem tak, až z něj lítají šupiny. A zítra si to u nich stejně rázně vyřídíme i se snídaní. Jsme sakra dobrodruzi, no ne?
RSS