Místo trojky pětka
|
|
Hedvika, 7. 9. 2019
Plán na dnešek byl už z domova celkem jasný: dopoledne strávit procházkou na kopec nad Bledským jezerem a odpoledne se posunout na úplně jižní cíp Chorvatska, aby nám na zítřek na finále přesunu do Černé Hory zbývalo už jen zdolat Bosnu a Hergecovinu. Plán ale měníme, jakmile se probudíme - což je v tomto případě někdy kolem šesté ranní. Venku totiž visí mraky až na zem a jemně z nich mží, takže procházka by nebyla ani příjemná, ani by neposkytla kýžené výhledy. Nový plán tedy zní: snídaně a časný odjezd.
Celé se to trochu zasekne už u bodu 1. Na snídani totiž máme vyhlédnutou blízkou pekárnu, která se ve výkladu chlubí velkou cedulí, že otevírá už v 6:00. My přicházíme kolem sedmé, proklouzneme dovnitř a sledujeme cvrkot. Hipsterská prodavačka s obrovskými kostěnými brýlemi obsluhuje mladou Američanku, která si vybere tašku slaného i sladkého pečiva a konečných 20 eur chce zaplatit kartou. "No cards", vydoluje prodavačka ze své slovní zásoby. Turistka se zarazí, v peněžence má jen desetieurovku.
"Where is the nearest ATM?" ptá se prodavačky.
"E?"
"Where can I get some cash?"
"Ee?"
"Well, I'll come back later..."
Prodavačka nechápavě zase rozdělí vybrané housky a croissanty zpátky do regálů a obrátí se k nám. Dvě kávy s mlékem, poručíme si. "No coffee machine!" betonuje slečna. Ukážu na masivní kávovar, který se leskne za pultem. Prodavačka si před něj stoupne a gesto zkřížených rukou doprovází důrazným "Coffee machine NO NO work." S povzdychnutím na sebe s Honzou koukneme a vykulíme se z pekárny zpět na propršenou ulici. Naštěstí jen o pár kroků dál narazíme na další pekárnu. Tam nemluví anglicky ani jedna z prodavaček, ale zvládnout nám prodat dvě kávy, obloženou housku a tvarohový řez absolutně bez obtíží. V osm už se příjemně najedení nakládáme do auta a můžeme pokračovat v našem velkém přesunu.
Za volant sedá nejdřív Honza a doveze nás přes zbytek Slovinska, kde nás čeká něco, nač už dnes vůbec nejsme zvyklí: hraniční kontrola. Chorvati totiž nejsou v Schengenském prostoru, takže věcně vzato mají cestovní doklady kontrolovat, znuděný pasovák na nás ale jen mávne a během dvou sekund přejíždíme do Chorvatska, země číslo tři na našem putování. Jen pár kilometrů za hranicemi se napojíme na dálnici, vyzvedneme si v automatu kartičku značící náš nájezd a pečlivě ji uschováme, aby nám Chorvati mohli na koncovém sjezdu spočítat, kolik jim za celou tuhle legraci zaplatíme. Honza dokončí svoji dvouhodinovou směnu za volantem, druhou si pak odjedu já a při dalším střídání uděláme na benzínce strategickou poradu. Je totiž jen něco po jedné odpolední, podle navigace bychom měli už asi za hodinu dorazit do kempu, který máme na dnešek předvybraný (tou vynechanou ranní procházkou jsme v předstihu) - a co pak s načatým odpolednem, že?
Takže přichází na řadu klíčové rozhodnutí. Podle Google map, které tady v Chorvatsku stále ještě načítají aktuální data, bychom měli zvládnou asi za dvě hodiny dojet k hranicím Bosny a Hercegoviny a za další dvě hodiny přejet až do Černé Hory, takže bychom zářezy číslo čtyři a pět mohli dát ještě dneska. Zdá se to být celkem zvládnutelná porce řízení. Naše autonavigace končí na chorvatských hranicích, dál nemá mapy a nepodařilo se nám ani žádné takové dokoupit, tu tedy nemůžeme pro cestu přes Bosnu do Černé Hory použít. Honza nakonec nastaví do Google map na telefonu jako cílovou stanici černohorské město Nikšič, nechá vyhledat trasu, vypne data, aby se Google mapy nesnažily v Bosně marně chytat bajty a doufá, že se z toho mobil nezblázní. Předem taky vyhledáme v Nikšiči apartmán k pronájmu, uložíme si adresu a směrem k němu budeme dnes naše řidičské snažení směřovat. Já pro jistotu ještě vezmu z kufru do auta zbrusu nový papírový atlas Evropy, který jsem nám narychlo před odjezdem koupila u vědomí toho, že autonavigace i internetová navigace bude na Balkáně na houby (Honza si ze mě ještě teď dělá srandu, že tuhle technologii jsme snad opustili už za Marie Terezie). A takto vybavení a připravení se pouštíme do další části cesty.
Honza nás doveze až na jižní okraj Chorvatska. Teplota vzduchu stihne během cesty nejdřív vystoupat na příjemných 28 stupňů a pak během chvilky poklesne na 17, když vjedeme do tak škaredé bouřky, že vodu na předním skle nestíhají pobírat stěrače a blesky kolem nás mlátí tu nalevo, tu napravo.
Před chorvatsko-bosenskými hranicemi se pak chápu řízení já a jedeme vyzkoušet, jak to vlastně vypadá na takových vnějších hranicích Evropské unie. Chorvat v hraniční budce mrkne na naše pasy a pustí nás z Chorvatska ven bez komplikací. Další řada budek ale už patří Bosencům, a ti jsou pečlivější. Na pořad dne přichází nejen počítačová kontrola našich pasů, ale také kontrola zelené karty, jestli máme povinné ručení uzavřené i pro Bosnu a Hercegovinu (což máme - kontrolovali jsme už doma). Nejvíc mě pak překvapí třetí řada budníků, tam už opravdu nevím, co čekat. Ukáže se ale, že je to mýtná brána bosenské dánice - co na tom, že jí zatím existuje jen ušmudlaných 6 km - a za její použití platíme kartou 1,20 KM (tuto obskurní měnu vůbec neznáme a budeme se muset až u nejbližší wifi podívat, co to má znamenat a kolik jsme vlastně zacálovali).
A jsme v zemi číslo čtyři. Jakmile sjedeme z toho maličkého kousku dálnice, napojíme se na silnici, která zprvu působí jako státovka, pak spíš jako okreska a nakonec jako obslužná cesta kdesi v šumavských lesích nekde mezi hájenkou a krmelcem. Asfalt se scvrkl na šíři cca 3 metrů, zbytek až ke krajnici (která v podstatě neexistuje) tvoří asfaltová drť, štěrk a písek. Při míjení s protijedoucím autem záleží vždycky na tom, kdo má pevnější nervy, a statisticky vzato mají všichni Bosenci pevnější nervy než já, take věčně zajíždím někam ke kraji, abych všem těm autobusům a náklaďákům uhnula. Ve městě Čapljina (30 000 obyvatel) je objížďka, která vede po štěrkojílové cestě s loužemi od kraje ke kraji, takže člověk nikdy neví, jak hluboko se i s autem potopí. Ve městě Bileča (25 000 obyvatel) je jedna z ulic šotolinová a po dešti se mění na bělošedé štěrkobláto. Už od začátku mi bylo divné, proč mají všichni Bosenci tak nehorázně špinavá auta. Teď to všechno dává smysl. Když Modrá liška konečně prokličkuje Bosnou a Hercegovinou, vypadá, jako by měla za sebou rallye Paříž - Dakar.
Před bosensko-černohorskými hranicemi si za volant sedá opět Honza. Je půl šesté, zbývá nám ještě asi hodina kroucení volantem a začínáme toho mít tak akorát. Na těchhle hranicích poprvé stojíme regulérní frontu, čekáme možná 15 minut. Taneček je stejný, pasy, pak zelená karta a jedem. Tentokrát dokonce dostáváme do pasů pravé černohorské razítko! A na mapě se posouváme do pětky - první země na naší cestě, kde chceme doopravdy dovolenkovat a strávit několik dní.
Dojem z krajiny se obratem ruky mění - i když se ani tak nemění krajina jako taková, pořád jedeme po kopcích, mezi nimiž je sem tam pole, sem tam jezero (na jedno takové dokonce z čiré radosti hned kousek za černohorskou hranicí kouneme z odpočívadla a na něm i kolem dokola je úplně liduprázdno). Domy už ale nejsou tak zruinované, většina jich je opravená. Na každém rohu je nějaké bistro nebo kavárna. A nejvíc oceňujeme úhledný pás prvotřídního asfaltu německá kvality se vzorně nalinkovanými bílými čarami, který, jak doufáme, nas bude provázet celou touhle zemí.
Naše naděje se ale záhy ukážou jako liché: po půlhodině cesy asfalt udělá šmik! A je po něm. Seskočíme na udusaný štěrk, po dalších pár kilometrech už jen na navezený, ale neudusaný štěrk, a než se nadějeme, projíždíme bahýnkem s loužemi, za které by se nemusely stydět ani Filipíny. Bělostná německá Dacia, která jede před námi, se snaží našlapovat zlehýnka, jen po špičkách pneumatik, ale je to snaha zcela zbytečná - žádná "lepší" stopa na téhle silnici neexistuje, hrby jsou všude, bahno taky, a autíčko je za chvíli zašlehané jak z amazonského pralesa. "To čumíš na Strassenschäden, viď, Helmute!" dělá si Honza legraci, a je pravda, že na německé silniční síti na tohle ten chudák nejspíš nenarazí. Naštěstí se po nějakých pěti, šesti kilometrech hrůzy propracujeme znovu na asfalt. Tentokrát sice ne tak epesní jako na začátku, ale zaplaťpánbůh za něj.
Do Nikšiče se dostáváme až kolem půl sedmé, to je tady tak půl hodinky před stmíváním, a zjišťujeme, že na námi poznamenané adrese to na žádný apartmán nevypadá. Chvíli tedy popojíždíme po centru města, abychom našli parking, kde odstavíme auto a půjdeme se po bydlení podívat pěšky. Všechna městská parkoviště jsou ale placená, a to výhradně mobilem - a nejsme si jistí, jestli by to fungovalo i z naší české SIMky. Nakonec tedy nalinkujeme krizový plán: Auto zastavíme na jednom z těch placených míst, ale Honza zůstane uvnitř pro případ, že by ho městská policie přišla kontrolovat, případně vyhodit. Já se vypravím pěšky k nějakému ubytování. Na to bohužel musíme na chvíli spustit roamingová data, a tomu je Honza krajně nerad, protože mu jeho poskytovatel obratem ruky naúčtuje celý roamingový datový balíček. Pozitivem ale je, že během těch 12 sekunde internetění najdeme asi 200 metrů od nás nějaký aparhotel a asi 300 metrů opačným směrem nějaký guesthouse.
Vypravuji se tedy nejdřív k apartmánovému hotelu. Na jeho adrese je ve skutečnosti dost zaplivaný a zakouřený bar, který má na dveřích ceduli, že nabízí volné pokoje. Váhám, ale stmívání se blíží, takže vejdu dovnitř a barmanky se ptám, jestli by nebylo místo na přespání na jednu noc. Evidentně anglicky nerozumí, ale tuší, o co mi jde, a hned volá jakémusi šéfovi, který se prý má objevit do pěti minut. Sednu si tedy v zahuleném lokále, kde štamgasti hrají automaty a bingo, a okamžitě si tam se mnou začne vyprávět namol ožralý domorodec. Jestli prý jsem Rakušanka. Nejsem. Tak Němka? Taky ne, jsem Češka. No tak proč mluvím tak divně a ne normálně rusky, jako každej správnej Čech, protože pak bysme si, slečno, báječně rozuměli!
Tou dobou už je tu naštěstí majitel apartmánů, ten mluví anglicky výborně a vede mě do dvora za hospodu, kde jsou nově přistavěné apartmánky. Na dnešní noc už má volný jen jeden čtyřlůžkový, bude tedy dražší, za 25 eur za noc, ale ostatní už jsou bohužel všechny plné. Máme ložnici, kuchyni, obří sprchu, pořádnou wifinu (mimochodem, ta měna KM je bosenská konvertibilní marka a představuje asi půl eura), za apartmánem je parkovací místo, kam Honzu vzápětí navedu, a když nám majitel pomáhá se zavazadly, ještě nám poradí podnik na večeři - černohorskou restauraci Kastel. Pljeskavice, které si poručíme, jsou v kombinaci s ajvarem, grilovanou zeleninou a černohorským bílým kynutým chlebem tak obrovské, že to všechno ani nedokážeme spořádat (a Honza i přesto následující dvě hodiny hudrá, jak se strašlivě přežral).
Ještě budeme muset vyřešit turistickou přihlašovací povinnost, která v Černé Hoře platí, a taky nějak promyslet, jestli si tu nepořídit nějakou SIM kartičku na ta data. Ale po dvou místních pivech Nikšičko usoudíme, že tyhle problémy necháme pro změnu až zase na zítra. Dnes každopádně spíme v pokoji sami, nesdílíme ho s dalšími dvěma lidmi, a přitom se nám povedlo oproti včerejšku snížit výdaje o 40 eur. Navíc máme proti plánu několikasetkilometrový (časově asi půldenní) náskok. V součtu tedy musíme označit dnešní den za velmi, velmi úspěšný.
RSS